Blaničtí rytíři nic nezmohou. A nová inscenace Vosto5 také ne

Pražská divadelní skupina Vosto5 na počest „osmičkového roku“ obnovila svou již legendární inscenaci Pérák (Na jméně nezáleží. Rozhodují činy!), jakožto příležitost připomenout si kladné národní hrdiny. Nový příspěvek Vostopětky k letošním „osmičkám“, nazvaný Probuzení, je o poznání méně ambiciózní a bohužel i méně povedený.

Vosto5 ve svých autorských, formálně nesmírně různorodých inscenacích s oblibou pracuje s mýty i porůznu pokřivenou realitou naší vzdálené i blízké minulosti. Dokazuje to řada úspěšných projektů z poslední doby. Fenomenální Dechovka připomínala událost poválečného dobronínského masakru a komentovala způsob, kterým se vypořádáváme s minulostí. Už zmíněný Pérák! přibližuje mytickou postavu hrdiny protektorátního odboje. Inscenace PROTON!!! skrze detektivní příběh po stopách neexistující ostravské kapely diváky zavádí do doby normalizace a mezi skutečné české hudebně-kulturní ikony typu Marie Rottrové a Jarka Nohavici.

Pomalu připravovaná snídaně sestávající z vajec od živých slepic, pobíhajících po palandě, a mečem sekané okurky… foto: Vosto5 – Jan Hromádko

Výchozí situace nonverbální klauniády Probuzení, která po předešlé inscenaci souboru, zalidněném a propracovaném Společenstvu vlastníků, působí jako souborová „oddychovka“, je až průzračně jednoduchá: Jak to bude vypadat, až se probudí blaničtí rytíři a vydají se zachránit vlast? Odpověď nabízená Vostopětkou je podobně lapidární: blbě. Respektive není na co spoléhat, blaničtí rytíři jsou veskrze neakční čeští strejdové, akorát že v brnění. Což je v zásadě jádro nápadu a hlavní zdroj komiky, který skvěle zabírá prvních deset minut, další hodinu ovšem už neutáhne.

Těžká brnění, do nichž jsou tři protagonisté oděni od hlavy k patám, postavám zásadně brání v pohybech a úkonech, o rychlosti či pohotovosti ani nemluvě. Když se hned na začátku spustí „požární“ alarm, mají problém vůbec vstát z palandy. Podobné trable zažívají při cvičení pozdravu slunci, ranním vyprazdňování, čištění zubů či při konzumaci nesmírně pomalu připravované snídaně (sestávající z vajec od živých slepic, pobíhajících po palandě, a mečem sekané okurky) – přes helmu a hledí to ani při nejlepší snaze zkrátka tak docela nepůjde. Každý pohyb je provázen vrzáním, zakopáváním, nesmírnou námahou, složitou koordinací (značná fyzická náročnost téhle grotesky je mimochodem na hercích při děkovačce opravdu znát). Počínání rytířů je tím absurdnější, že jejich obydlí sice vykazuje některé pohádkově „středověké“ rysy, zároveň však působí docela moderně – vybavené elektřinou, splachovací toaletou i rádiem, ze kterého se u snídaně linou klasické moderátorské plky, přání od posluchačů ke Dni matek i české pop-folkové hity.

Když se konečně přejde k plánování bojové strategie, je už skoro konec. Rytíři ještě stihnou nácvik jízdy na koni (tom gymnastickém), na nějž je značný problém se vůbec vyhrabat a jehož jízdu znázorňují kolem probíhající kumpáni se zbrojí. K žádnému boji samozřejmě nedojde, rytíři svůj blanický kutloch vůbec neopustí – jednoho omylem zapíchne druhý, další si strčí meč do elektřiny, čímž se rovněž nadobro vyřazuje ze hry. Což poslední přeživší vyhodnotí tak, že nejlepší bude zase se odšourat na palandu hrát mrtvého brouka…

Všechna čest fyzickému výkonu herecké trojice, jinak ovšem Probuzení působí jako návrat ke „gymnaziálním“ kořenům souboru – takový rozvitý nápad z „hospody“, u něhož bývá lepší, když zůstane jen nápadem. Jinak hrozí, že se tvůrci budou bavit více než diváci.

Doporučení na konec: Běžte se raději stát účastníky schůze bytového družstva Společenstva vlastníků, tam uvidíte soubor v nejlepším, od scénáře přes režii až po herecké výkony. A pokud jste někdy na podobné schůzi seděli, dostane se vám tolik potřebné katarze…

Divadlo Vosto5, Praha – Probuzení

Režie: kolektiv, dramaturgie: Nina Jacques, scéna: Mikoláš Zika, hudební spolupráce: Martin Tvrdý.

Premiéra: 7. května 2018 na Jatkách78