Dramaturg Zdeněk Janál: Budou se divadelní diváci chtít po návratu k normálu především bavit? Toť otázka…

Stav, kdy divadla přestanou hrát kvůli pandemii, zažíváme poprvé. Nakolik a v jaké fázi práce zaskočila činohru DJKT?

To, že divadlo přestalo hrát, neznamená, že jsme tu přestali pracovat, jen se těžiště přesunulo jinam. Náročné bylo především plánování náhradních termínů pro abonenty. Ale hlavní tajemnice paní Pščolková to v kooperaci s vedením divadla dokázala dát dohromady. Nahradíme neuskutečněné reprízy i premiéry.

Co všechno jste museli oželet?

Činoherní soubor měl v březnu téměř těsně před premiérou inscenace Natálie Deákové Soumrak bohů. Musela být přeložena na 25. srpna. Premiéra inscenace hry Dortel, kterou přímo pro náš soubor napsal Kryštof Pavelka a režíruje ji Adam Skala, byla posunuta na 26. září. Komedii Španělská muška v režii Natálie Deákové poprvé odehrajeme až 24. října. Na později musel být posunut i start nového projektu scénických čtení Nová dramatika, konkrétně první česká uvedení her polské autorky Maliny Preślugy Pustina v režii Alexandry Bolfové a Rolanda Schimmelpfenniga Tuhle noc bude všechno jinak (Discoteca Paradiso) v režii Vojtěcha Nejedlého. Každý ze souborů pak musel bez náhrady zrušit jednu z plánovaných premiér příští sezóny, v případě činohry se jednalo o Shakespearova Kupce benátského v režii Michala Langa.

Začnete ještě do konce sezóny hrát?

Nevrátíme se zatím k běžnému provozu divadla. Operativně jsme však vytvořili projekt DJKT s vámi na jevišti, kterým všechny čtyři soubory chtějí své věrné diváky potěšit a dát jim najevo, že na ně nezapomněli. Koná se každou středu od 18 hodin na jevišti Nové scény, které se pro tuto příležitost stalo jak jevištěm, tak netradičně uspořádaným hledištěm – nejprve jen pro 100 diváků, později pro 200… Počet respektuje vývoj nařízených hygienických pravidel. Vše je zároveň v přímém přenosu – na několik kamer – přenášeno na facebookovou stránku divadla.

Co se potom týká činohry: člen hereckého souboru Jaroslav Matějka přišel s nápadem vytvořit netradiční inscenaci Severní vášeň aneb Jak se zkouší kvalitní činohra. Během karantény psal na pokračování vlastní parodický scénář jihoamerické telenovely a pravidelně zveřejňoval jeho četbu na Facebooku. Zároveň měl chuť pokusit se divákům přiblížit běžný průběh zkoušení od první čtené zkoušky po premiéru. Oba koncepty jsme spojili v jeden. Inscenaci, v níž po boku Kláry Krejsové, Libora Stacha, Jany Kubátové a dalších účinkuje i sám autor Jaroslav Matějka, odehrajeme prozatím jen jednou, 17. června.

Jak je těžké popasovat se s protikoronavirovými pravidly?

Nebylo by těžké dodržet pravidla, kdyby se tak rychle neměnila. Tato nejistota byla nejtěžší. Chvíli nebylo jasné, jestli budou herci muset mít testy na koronavirus, zda budou muset hrát v plexisklových ochranných štítech a podobně.

Podle jakých kritérií rozhodlo DJKT o tom, zda začne či nezačne do konce sezóny hrát?

Divadla, která se už při prvním větším rozvolňování opatření v polovině května rozhodla postupně začít hrát, musela myslím především zvážit, zda si tím nezpůsobí ještě větší ztráty, než když se hrát nebude vůbec. Každé divadlo je jiné, má jinou kapacitu, jinak produkčně náročné inscenace, jinak početný obslužný personál. Naše vedení v té době mohlo jen konstatovat, že za daných podmínek u nás zatím hrát možné není. Podobně se zachovala většina divadel našeho typu. Zato sezóna u nás začne uměleckým pracovníkům podstatně dříve než obvykle, již 5. srpna. Pro diváky začneme hrát také dříve – od poloviny srpna.

Myslíte si, že po návratu k normálnímu společenskému provozu se nějak promění zájem diváků o divadlo?

Sám jsem zvědavý, zda a jakým způsobem se divadlo po koronakrizi promění. Z hlediska dramaturgického mě napadají dva možné scénáře. Buď si lidé uvědomí, že vše, co se kolem nás děje, se nás týká, a něco z toho můžeme sami ovlivnit svým přístupem k životu a ke světu, což se pak promítne i do zvýšeného diváckého zájmu o inscenace s aktuálními společensko-politickými tématy. Anebo se bude divák po osobní vyčerpanosti z krize či také vlivem poměrně neuspokojivé a nepřehledné politické situace cítit natolik zdecimovaný či otrávený, že se bude chtít v divadle hlavně pobavit. To jsou dva možné aspekty, které jsme se nyní při dotváření dramaturgického plánu pro rok 2021 snažili zohlednit.

Do plánovaného repertoáru přibyla jedna komedie a také hra Karla Steigerwalda Neapolská choroba v režii Břetislava Rychlíka, s nímž jsme pozměnili naše původní záměry. Neapolská choroba je vtipná groteska o nemoci mocných a zkoumá, jak nějaká velká katastrofa může ovlivnit další fungování světa. Její propojení se současností nás opravdu velmi zaujalo a věříme, že podobně překvapí a zaujme i naše diváky.

A ten komediální titul?

Na začátku roku 2021 režisér Šimon Dominik uvede ve Velkém divadle Postřižiny podle Bohumila Hrabala.

Jaká je vaše ideální vize směřování činoherního souboru DJKT?

Míra české a světové klasiky, současné dramatiky a autorských inscenací by měla být v rovnováze, i když pro každou inscenaci je samozřejmě klíčové originální režijní i scénografické uchopení, dramaturgicko-režijní intepretace hry, nejen hra samotná či její původ. Má divadelní vize je inspirována divadlem německojazyčné oblasti. Ostatně Plzeň není od Německa příliš daleko. Německé divadlo důsledně ohledává současnou společnost, veřejná i privátní témata, svět, ve kterém žijeme. Tvůrci a diváci jsou si partnery. Byl bych samozřejmě rád, kdybychom s podobným vědomím přistupovali k naší vlastní tvorbě i my, s našimi diváky, kdybychom s nimi byli na jedné vlně, což nevylučuje názorové střety, které mohou být pro všechny strany obohacující. Divadlem chci zkoumat podstatné otázky a v dialogu hledat odpovědi. Nechci naše diváky ubavit k smrti, ale chci sebe, je a nás společně poznávat.

Kmenovou režisérkou vaší činohry je Natálie Deáková, post umělecké šéfky převzala od začátku stávající sezóny Apolena Veldová. Objevily se hlasy, že by v čele souboru měla stát výrazná režijní osobnost, nikoliv herec. Co o tom soudíte?

Apolena Veldová byla při jmenování do té funkce již pět let členkou hereckého souboru činohry, takže dobře znala fungování divadla zevnitř. Apolena divadlo, v němž pracuje, vnímá ze širšího a tím pádem i hlubšího pohledu. Někdy se mi dokonce zdá, že tento zájem je jejím přirozeným pudem. K tomu můžete připočíst její bohaté pedagogické zkušenosti a skvělé organizační a komunikační schopnosti, projevované například v rámci Herecké asociace.

Nemyslím si, že nutně musí v čele souboru našeho typu stát výrazná režijní osobnost, to je spíš klišé než obecně platné pravidlo. Kromě režisérů vedou divadla herci často, někde zase dramaturgové nebo výjimečně i scénografové či hudební skladatelé. Podstatnější je myslím komunikace uměleckých šéfů s výraznými režijními osobnostmi, vytvoření podmínek a prostoru, pobídek k tvorbě.

Do DJKT jste přišel z divadla v Mostě. Co vás do Plzně přitáhlo?

Přišel jsem na popud právě Apoleny Veldové. Vloni na podzim jsem se seznamoval s celým organismem divadla, ale bylo to seznámení svižné – během něho jsem už pracoval na komponovaném večeru Divadlem ke svobodě, který se k výročí 17. listopadu odehrál ve Velkém divadle. Účastnily se ho všechny čtyři naše soubory, takže jsem se rovnou při práci mohl rychle seznámit i s některými kolegy z opery, baletu i muzikálu.

Je těžké udržet jakousi kompaktnost činohry, když Praha je docela blízko a herci se mohou rozutéct za prací v hlavním městě?

Mně se zdá, že náš soubor je teď kompaktní a generačně vyvážený. Do Prahy je odtud samozřejmě blízko, což je výhoda pro herce s ohledem na další práci, ať už se jedná o hostování v nezávislých divadlech, dabing, rozhlas nebo televizi a film. Pokud to čas a podmínky dovolí, není důvod, aby herci do Prahy za prací nedojížděli. To příliš nesouvisí s udržením kompaktnosti souboru. A že tu a tam někdo z plzeňského divadla přejde do angažmá v některém z pražských divadel, jako v nedávné minulosti například Marek Adamczyk, Petr Konáš nebo Ondřej Rychlý, mi připadá přirozené a nenazýval bych to „rozutíkáním“.

Plzeňská činohra dostala za šéfování Natálie Deákové nový impuls. Zatímco jako divadelní publicistka jsem tuto změnu vnímala pozitivně, u části konzervativněji nastavených diváků cítím nespokojenost. Jak si poradit s takovým oříškem, tedy neztratit stávající publikum a současně tvořit moderní divadlo i pro pokud možno další divácký okruh?

Za šéfování Natálie Deákové se umělecké směřování souboru posunulo progresivnějším směrem, to je pravda, a je to myslím dobře. Na vývoj divadelní tvorby nelze rezignovat. Pokud chceme, aby plzeňské divadlo bylo po Praze nejvýznamnější divadelní scénou v Čechách, pak by naše tvorba měla odpovídat standardům evropských divadel podobného typu, tedy být činohrou moderní a sebevědomou. Ale to ještě neznamená, že bychom opomíjeli konzervativnější diváky, naopak, rádi bychom, aby si všichni přišli na své. Samozřejmě se nezavděčíte vždy v plné míře úplně všem, ale snažíme se komunikovat. Vytvořili jsme například projekt Setkání s činohrou, který se uskuteční vždy ve čtvrtek ke každé nové (sobotní) premiéře, a to jak za účasti tvůrců, tak za účasti odborníků k inscenovaným tématům.

Většina divadel se podobně jako my snaží s publikem pracovat konstruktivně, ukazovat mu například nové možnosti inscenačních přístupů. Nejde o to diváka šokovat, ale provést ho i těmi možnostmi, které třeba nezná. Jsem v tom vždy optimistou a o divácích, pro něž inscenace připravujeme, si myslím, že jsou to diváci inteligentní, zvídaví, že mají mysl otevřenou. Pojem „konzervativní divák“ bych nepřeceňoval, podle mě existuje spíše divák velmi poučený a divák téměř náhodný, který se přijde do divadla jen jednou za čas odreagovat; spíš bych se tedy pohyboval na úsečce mezi těmito dvěma póly.

Zmínil jste na začátku našeho rozhovoru cyklus scénických čtení Nová dramatika. Sérii scénických čtení nazvanou INprojekty jste připravoval už v Pardubicích. To byl tehdy váš nápad? A jaký to mělo ohlas u publika?

Ano, projekt jsme vytvořili společně s ředitelem pardubického divadla Petrem Dohnalem, osvědčil se a od sezóny 2010/2011 funguje nepřetržitě dodnes. O premiéry, které byly vždy doplněny o diskuse s tvůrci, překladateli nebo jinými hosty, byl poměrně velký zájem. Později se k tomu přidaly i dopolední reprízy pro střední školy. Středoškoláci tyto inscenace, ve kterých herci hrají s textem v ruce, přijímali velice dobře, protože najednou přišli do divadla na něco, co se jich často osobně týkalo, a když to řeknu ležérně, viděli něco, co z těch studentů nedělalo blbce a kladlo to na ně určité intelektuální nároky. Projekt také slouží k seznámení souboru s nejmladší generací režisérů. Herci i diváci se setkávají s hrami, které nejsou úplně „běžné“. Takové objevování podob současné dramatiky při poněkud zrychlené práci na čtyři až pět zkoušek bývá dobrodružné a napínavé. A to, že herec hraje s textem v ruce, divák po pár minutách přestane vnímat a soustředí se na situace, příběh hry.

S mladým publikem jste pracoval i v Mostě. Chystáte něco podobného v Plzni?

V Mostě jsme připravili například inscenaci mířící přímo na mladé publikum, jmenovala se Homevideo. Byla to inscenace s výrazným sociálním přesahem, zabývala se tématem kyberšikany. Po každé repríze následovala i diskuse se studenty o jejich vlastních zkušenostech s tímto čím dál frekventovanějším problémem. Určitě se něčemu podobnému v Plzni nebráním, ale prozatím to nemáme v plánu. Je zde také trochu jiný systém než v Mostě, nehraje se tak často dopoledne.

Necítíte se v oblastním divadle trochu na pokraji zájmu kritiky?

Myslím, že byly doby, kdy pozornosti odborné kritiky směrem k plzeňské činohře nebylo tolik, co být mohlo a mělo, ale zdá se mi, že se to nyní trochu lepší. Vždycky je dobré mít s odbornou obcí nějaké vztahy, a tím nemyslím, že by vám kritici nějak nadržovali, ale že mají o vaši práci zájem a vás zase zajímá jejich názor. Samozřejmě, od někoho zpětnou vazbu přijímáte s větším respektem, od někoho s menším, to je normální. Ale baví mě si to vždy přebrat, popřemýšlet si po premiéře o tom, co se povedlo, a co mohlo být třeba jinak. Ale ptáte se na zájem kritiky o oblastní divadla – věřte, že existují úplně jiná oblastní divadla, která jsou na pokraji zájmu kritiky. Plzeň je oproti nim téměř v centru pozornosti.

Zdeněk Janál (*1985). Prostějovský rodák vystudoval obor režie a dramaturgie a následně dramaturgie činoherního divadla na pražské DAMU. Po studiích působil šest let jako dramaturg ve Východočeském divadle Pardubice. Na Malé scéně ve dvoře v pardubickém divadle založil tradici scénických čtení současné světové dramatiky pod názvem INprojekty. Jako hostující dramaturg pracoval také v Klicperově divadle Hradec Králové. Od ledna 2017 byl dramaturgem Městského divadla v Mostě.  Od září 2019 je dramaturgem činohry Divadla J. K. Tyla v Plzni. Spolupracoval s Knihovnou Václava Havla, Městskou knihovnou v Praze i s některými dalšími kulturními institucemi. Vlastním nákladem vydal dvě knihy – sborník prostějovských autorů EXtrAkty a sborník k sedmdesátinám básníka Jiřího Kuběny Pocta Kuběnovi. Od roku 2016 je na pražské DAMU zapsán v doktorském studiu v oboru Scénická tvorba a teorie scénické tvorby.