Kdo je tady větší šílenec? Pirandellovo bláhové hledání pravdy
Hra Luigiho Pirandella Každý má svou pravdu se po více než půlstoletí vrátila do Velkého divadla v Plzni. Inscenace disponuje skvělým obsazením hlavních rolí a je dramaturgickou trefou do černého. Jen příliš tlačí na pilu komičnosti.
Komedii Luigiho Pirandella Každý má svou pravdu považuji především za skvělou dramaturgickou volbu. Zápletka hry italského moderního klasika Luigiho Pirandella (1867–1936) Každý má svou pravdu je sice komediální, ale ústřední téma – totiž urputná touha rozlišit fikci a skutečnost – je spíše filozofické. V současnosti, kdy se těžko rozlišuje, co je skutečnost a co umně podaná lež, je dílo italského nobelisty (cenu získal roku 1934) až netušeně aktuální.
Pirandello, autor možná známějšího kusu Šest postav hledá autora, napsal hru Každý má svou pravdu v roce 1917 na motivy své povídky Paní Frolová a její zeť pan Ponza. Právě tyto dvě postavy rozvíří život malého města, kam přijedou jako uprchlíci ze zemětřesením zničené Sicílie. Proč žena pana Ponzy nevychází z domu? A proč se svou matkou komunikuje jen prostřednictvím dopisů, které vytahuje v koši nahoru na pavlač? A proč vlastně všichni nebydlí pohromadě? Místní by tak rádi přišli záhadě na kloub, ale pan Ponza i paní Frolová mají svou verzi příběhu, vlastně několik verzí, které jsou stále podivnější a podivnější. Nakonec je také možné, že tchyně či zeť jsou šílenci.
Z inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni – Luigi Pirandello: Každý má svou pravdu. Na snímku zleva Jaroslav Matějka, Simona Rejdová, Apolena Veldová, foto: DJKT – Irena Štěrbová Hlavním tématem hry není pravda, nýbrž nesnesitelně sžíravá, až k zbláznění nutkavá touha po jejím odhalení. Typicky pirandellovská je pak relativizace pravdy a lidské identity. Jsme schopni vidět skutečnou pravdu a identitu ostatních? Nestačí nám nakonec k uspokojení zvědavosti jen jakási iluze skutečnosti či maska těch druhých?
Nutnou podmínkou uvedení tohoto kusu by mělo být perfektní obsazení ústřední dvojice. V Janě Kubátové, která je stálicí souboru a všestrannou herečkou, se podařilo najít ideální představitelku Paní Frolové. Zprvu dojemná stařenka se mění v protřelou lhářku, která své spoluhráče navíc častuje mnohými sarkastickými poznámkami. Pozornému divákovi neunikne ani narážka na typickou dikci herecké kolegyně Apoleny Veldové, zde ztvárňující paní Agazziovou. Přesvědčivý je i Vladimír Pokorný coby pan Ponza ve své první velké roli v plzeňském souboru.
Režisér Mikoláš Tyc vede herce k přemrštěným, rádoby typicky italským gestům. Tato manýra je někdy textu, naplněnému inteligentním humorem, spíše ke škodě. Domnívám se, že by text vyšel lépe bez všemožného komediálního pitvoření a přehrávání. Jindy vynikající Jaroslav Matějka připomíná až příliš jinou svou plzeňskou roli, Truffaldina ve Sluhovi dvou pánů. Přitom právě jeho postava Lamberta jaksi vybočuje z řady, když jako jediná nelpí na vyřešení oné záhady. Naopak, spolu s autorem se vysmívá sžíravé touze dobrat se pravdy.
Z inscenace Divadla J. K. Tyla v Plzni – Luigi Pirandello: Každý má svou pravdu. Na snímku Vladimír Pokorný, Simona Rejdová, foto: DJKT – Irena Štěrbová Scénografické řešení Petra Vítka pracuje s celou hloubkou jeviště, v jehož zadní části je umístěn byt Rady Agazziho, kde se odehrává první dějství hry. Zařízení bytu evokuje činžák ze začátku století, jehož ušmudlanost kontrastuje s barevnými a nápadně elegantními kostýmy Anety Grňákové. Vše jako by evokovalo povrchní charakter postav, takzvaně „navrch huj a uvnitř fuj“.
Závěrečná scéna je efektní a funkční zároveň. Tajemnou paní Ponzovou ztvárňují dvě shodně oděné tanečnice, vytvářející efekt postavy a jejího odrazu v zrcadle. Obě tanečnice zároveň pronášejí text, jsou tedy jednou a dvěma osobami zároveň, jednou i druhou verzí pravdy, z nichž si zúčastnění mohou vybrat. Rozuzlení záhady se tedy nedoberou. Kdo je tady vlastně šílenec? Paní Frolová a její zeť, nebo ti, kteří se tak bláhově chtějí dostat k jádru pudla?
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Luigi Pirandello: Každý má svou pravdu
Překlad: Vladimír Mikeš, dramaturgie: Zdeněk Janál, scéna: Petr Vítek, kostýmy: Aneta Grňáková, hudba: Jiří Hájek, režie: Mikoláš Tyc. Hrají: Jana Kubátová, Jaroslav Matějka, Vladimír Pokorný, Apolena Veldová, Simona Rejdová, Michal Štěrba, Libor Stach, Jana Ondrušková, Kamila Šmejkalová, Karel Vondrášek, Josef Nechutný, Jarmila Dycková-Hruškociová / Kristýna Potužníková, Klára Krejsová, Marek Mikulášek.
Premiéra 8. února ve Velkém divadle.
