Dürrenmatt v roce 2020. Kdo je koho a čeho komplicem? Těžko říct

Přiznávám, že mě tato dramaturgická volba populární pražské scény překvapila. Dürrenmattovu hru z roku 1973 totiž uvedlo česky poprvé v březnu 2008 Divadlo Na zábradlí a drželo ji na repertoáru až do listopadu 2013, tedy do začátku éry současného vedení této scény (tvořeného trojicí Štědroň & Viceníková & Mikulášek). Pro pořádek dodejme, že Komplice mezi květnem a prosincem 2010 šestkrát zahrál brněnský Buranteatr. Inscenaci ze Zábradlí si leckterý návštěvník pražských divadel nejspíš ještě pamatuje a chopit se jí nyní znovu tedy znamená (nebo by znamenat mělo), že by se Komplic měl inscenovat vědomě dost jinak, v jisté opozici vůči předešlému pražskému provedení. A to se skutečně stalo.

Pro připomenutí: Igor Chmela (jako Doc) a Leoš Noha (v pozadí, coby Boss) v inscenaci Dürrenmattova Komplice v Divadle Na zábradlí, rok 2008, foto: Archiv DNz

Režisér David Czesany a dramaturgyně Lucie Ferencové a Ivana Slámová pojali Na zábradlí temnou grotesku švýcarského dramatika jako text silně komunikující s naší tehdejší realitou. Poradcem při nastudování byli bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) Jan Kubice a jeho někdejší náměstek Hynek Vlas. Kubice si také spolu s ex-ministrem vnitra Janem Rumlem zahráli epizodní role v jedné z repríz Komplice, zadané pro policejní důstojníky. Inscenace pracovala s dotáčkami pořízenými v pražských ulicích i se zachycenými tvářemi tuzemských politických špiček a bossů (Mrázka nebo Krejčíře). K tomu Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus načetli vybrané dialogy z policejních odposlechů některých takových výtečníků. Pár týdnů před premiérou byl podruhé zvolen prezidentem Václav Klaus, premiérem byl „falešný a prázdný“ Mirek Topolánek, na pražském magistrátě vládl (a místopředsedou ODS byl) Pavel Bém. V těchto souvislostech vznikala inscenace Na zábradlí. Její derniéra – s nechtěnou symbolikou? – se uskutečnila v čase, kdy reálně nejmocnějším mužem v zemi se stal Andrej Babiš, který se do politiky vyšplhal kromě jiného verbálním bojem proti korupci a vymezováním se právě proti éře výše jmenovaných vlivných pánů.

Inscenace v Dejvickém divadle žádné takové aktuální politické konotace v sobě nenese. Tvůrci jí do podtitulu vetkli jednu z replik: Tímhle světem otřese, jen když přijde o obrovský kšefty, jinak jím neotřese nic. Následuje tedy otázka: Otřese tato inscenace divákem? Jinak řečeno: Co mu divadelně a myšlenkově nabízí? (pracovně to rozdělme takhle).

V mnoha veřejných vyjádřeních různých osob a osobností dnes zaslechnete nebo si přečtete, že peníze vládnou světu čím dál víc. Dürrenmatt (1921–1990) hru napsal před bezmála půlstoletím a jeho přesvědčení o moci peněz nebylo podle všeho o nic menší, než je to dnešní. (Pochopitelně je věcí k diskusi, nakolik Dürrenmatt nahlížel poměry a ducha své doby reálně, nakolik rozkvět sociálního státu v západní Evropě sedmdesátých let odpovídal citované replice, a zda dramatikově skeptickému tvrzení daleko spíš neodpovídají neoliberální pořádky počátku 21. století. Je také možné, že autor s úmyslným zveličováním útočil na pořádky v rodném Švýcarsku – ostatně těžce konformistickou atmosféru v této zemi výtečně popsal tehdy tam žijící český emigrant Jaroslav Vejvoda v románu Osel aneb Splynutí, vydaném roku 1977 u Škvoreckých v Sixty-Eight.) Absence jakékoliv společenské aktualizace Dürrenmattova textu ukazuje na přesvědčení tvůrců z Dejvic, že hra podá aktuální obraz světa bez explicitních znaků dneška, bez evokování situace tady a teď. Přesvědčení Dejvických je to natolik silné, že scéna Jana Štěpánka a kostýmy Juliány Kvíčalové esteticky odkazují do minulých dekád, dokonce někam k času vzniku hry. (Pak ovšem není úplně zřejmé, proč policista Cop má v závěrečné scéně na své vestě displeje jakoby monitorující jeho tělesné funkce, tedy technologii daleko více současnou.)

 Ze solidního zaměstnání kdysi vyhozený chemik Doc (Martin Pechlát) nyní pracuje a bydlí undergroundově – pět pater pod zemí, kde obsluhuje přístroj na rozpouštění mrtvol nekrodialyzátor. Zásobuje jej Boss (Tomáš Jeřábek). Jejich kšeft odhalí, ale nezlikviduje, nýbrž se do něj zapojí policista Cop (Jaroslav Plesl). Oním titulním komplicem je Doc, muž bez vlastností, který se stará hlavně o to, aby mrtvoly mizely, aby nekrodialyzátor náležitě fungoval. Doc všechno přežije a nějak skousne, včetně smrti svého syna Billa (Lukáš Příkazký) a své – a ovšem i Bossovy – milenky (Agáta Kryštůfková). Hru napsanou rukou stavebně pevnou a přitom v dialozích lehkou uchopil režisér David Šiktanc zejména v první polovině téměř coby noir komiks, v němž se vědomě přehání, gesta se zastavují, celé je to kreace mnohem více estetická a intertextuální než jakákoliv jiná. Po pauze na jednu stranu přituhuje, vyprávění se ve výrazu přiostřuje, na stranu druhou tu prostor dostává trčící herecká exhibice Jaroslava Plesla, který velmi zdatně umí ztvárnit krysí princip lidského pachtění, ale stylově je to samoúčel, zase hlavně estetika. A Pechlátův Doc se v dění poněkud rozpustí – tedy ne tak zcela jako ona těla, která dostává k likvidaci, ale směrem k finále hry režie akcentuje Bosse a Copa. Pechlát v hlavní roli už dostal šanci ukázat jiné výkony (například před devíti lety v Legendě o svatém pijanovi v Divadle Komedie).

Dejvické divadlo, Praha – Friedrich Dürrenmatt: Komplic. Na snímku (zleva) Jaroslav Plesl, Martin Pechlát a Tomáš Jeřábek, foto: Dejvické divadlo – Hynek Glos

Dejvický Komplic úplně neví, čí je, a to vinou dramaturgicko-režijní neujasněnosti. V programu k inscenaci jsou připojeny „malé poznámky dramaturgické“. V jedné z nich stojí: „Postupně přichází poznání, že je to rafinovaná myšlenková past, která má probouzet k životu pravý opak těchto tezí.“ Jakých tezí? Těch, které jsou v programu samostatně vytištěny až na následující tiskové straně? Jestli ano, pak je to neohrabané – a jestli ne, tak také. Každopádně na té následující straně programu stojí: „Od počátku zásadní nesouhlas se základními východisky autora: 1. Vše je dílem náhody. 2. Jsme součástí mechanismu světa, který není možné změnit. 3. Jedinou očividnou motivací je pomsta.“ Jde zde tedy nejspíš ambice nechat vyznít Komplice méně fatalisticky, než jej dle pražské dramaturgie pojal Dürrenmatt, ukázat, že máme nad svými rozhodnutími vládu, že nejsme kolečka „v mechanismu světa“, že osobní ručení nikdy nemizí. Jenže takto jasnému nasměrování dejvické inscenace, tedy k vědomí odpovědnosti za své činy i za chod společenství, brání vlastní provedení – zmíněná přílišná estetizace a efektnost herecké stylizace i scény. Vlastně jsou tím mechanika světa a jednání lidí dle určitých šablon jen zdůrazněny. Více tu hledíme na kreaci než na sdělení. Apelativnost inscenace je velmi skromná. Jistěže je to vkusná a nějak zábavná podívaná, ale když se „otravně“ ptáte, proč zrovna tato hra byla Dejvickým divadlem vybrána a takto inscenována v roce 2020, odpověď se hledá těžko.

 Na závěr jedna poznámka ke scénografii, která volně navazuje na zde publikovanou podzimní glosu o poněkud zduřelém výskytu nafukovacích fóliových písmen u nových inscenací v pražských divadlech. Dominantou scény navržené Janem Štěpánkem pro dejvického Komplice je průhledný útvar, jakýsi domeček symbolizující nekrodialytické pracoviště, v němž mizí svrchu doopravené mrtvoly. Do tohoto nasvíceného průhledného útvaru je vedeno plastové potrubí a jím je vháněn kouř. Čelo domečku díky tomu vytváří výraznou „projekční“ plochu – když k ní přistoupí postava, vynikne obrys figury, skoro jako v noirových filmech. Obdobný efekt zakouřeného průhledného útvaru byl použit několik dnů předtím na jiné pražské scéně, v Divadle Komedie, u Husitské trilogie. Asi jako u každé vizuální disciplíny, tak i u scénografie se vyskytují určité materiálové a technické trendy. Když ale člověk chodí do divadla moc často, tak v něm takovéto souběhy a příbuznosti posilují dojem až přílišné podobnosti použitých prostředků a potažmo i dojem nadprodukce. Takže je lepší do divadla tolik nechodit?

Dejvické divadlo, Praha – Friedrich Dürrenmatt: Komplic. Na snímku Martin Pechlát, foto: Dejvické divadlo – Hynek Glos

Dejvické divadlo, Praha – Friedrich Dürrenmatt: Komplic
Překlad: Jiří Stach, dramaturgie: Tereza Marečková, režie: David Šiktanc, scéna: Jan Štěpánek, kostýmy: Juliána Kvíčalová, hudba: Ondřej Švandrlík, lighting design: Jiří Šmirk. Hrají: Martin Pechlát, Tomáš Jeřábek, Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík, Agáta Kryštůfková, Lukáš Příkazký, Jan Jankovský, Michal Necpál a další.

Premiéra 2. února 2020.