Dvě inscenace: Marné pokusy o sebevraždu. Nejznámější vězeňkyně holýšovského koncentráku

Marissa aneb sedm neúspěšných pokusů o sebevraždu je monodrama současného katalánského dramatika Carlose Be (* 1974). Rozvíjí téma Alzheimerovy choroby, pocitů osamění, marnosti, ale také náhlého vzplanutí a prozření. Humor a dojetí jsou zde správně namíchány a vyváženy: Marissa je opuštěná „zoufalka“, která se (naštěstí) není schopná „ani pořádně zabít“. Hlubší úvahy nad morálním a tragickým aspektem sebevraždy hra záměrně nenabízí, poselství však ano – totiž že radost ze života najít lze.

Hru si samy vybraly herečky Blanka Josephová Luňáková a Andrea Ballayová, jejichž přáním bylo společně si zahrát. Za režijní spolupráce Petra Vydareného tak původní monodrama důmyslně rozehrály do dialogu žen ocitajících se v různé životní fázi, nebo snad do rozhovoru staršího a mladšího já téže postavy, přičemž herečky čerpají i ze svých životů. Zkušenější z nich, Blanka Josephová Luňáková, začne mladší kolegyni vést, režírovat a začne se ztrácet ve vzpomínkách na své herecké začátky. Andrea Ballayová hraje herečku-naivku, přidává do role choreografické kreace, stěžuje si, že jí zvukař nedopřál stejně dlouhý úsek tklivé hudby jako její kolegyni. Tyto vtipné zcizující momenty dávkují herečky během představení nečekaně, nesklouzávají k trapnosti, vždy jsou vyvážené prožitkem dojemných pasáží původního textu.

Blanka Josephová Luňáková a Andrea Ballayová v inscenaci Marissa aneb sedm neúspěšných pokusů o sebevraždu, kterou uvádí plzeňská scéna Moving Station, foto: Moving Station – Vít Štaif

U protagonistek jsou rozpoznatelné zkušenosti ze syntetického, nebo chceme-li alternativního divadla – dodávají jejich projevu přirozenou hravost a invenci. Blanka Josephová Luňáková se narodila v Praze, vystudovala loutkářskou katedru DAMU, ale od sedmdesátých let, kdy nastoupila nejprve jako stážistka do divadla ALFA, působí převážně v Plzni. Žila, studovala a pracovala také ve Francii. Kromě herectví se věnuje dramatické výchově a dramaterapii, pracuje mimo jiné s cizinci žijícími v Česku nebo s lidmi s psychickým onemocněním. Po jednom představení prozradila, že autor se chystá na některou z repríz do Plzně a že je zvědavá na jeho reakce, jak s textem spolu s Andreou Ballayovou naložily.

Věděli jste o té ženě?

Inscenace Madamme M. připomíná osud Marie-Marguerite Michelin, jež byla za účast v protinacistickém odboji vězněna v koncentračním táboře v Holýšově na Domažlicku. O existenci tohoto pobočného zařízení německého koncentráku Flossenbürg málokdo ví, byl totiž ukryt za zdmi bývalého statku. Archeologové ze Západočeské univerzity v Plzni na místě stále nacházejí předměty, které patřily vězňům. Nedávno se také vrátili z muzea ve francouzském Clermont-Ferrand, kde mohli zkoumat soubor autentických osobních předmětů, které měla Madamme Michelin u sebe v době věznění.

Myšlenku na inscenaci o této neobyčejné ženě nosil v hlavě umělecký šéf Moving Station Roman Černík už dlouho. Chopil se sám režie i dramaturgie a ke spolupráci oslovil performerku a herečku Jitku Doubravovou. Ta pochází z Brna a své divadelní začátky spojila s režisérkou Evou Tálskou. Kromě KALD DAMU vystudovala video-multi-performance na FaVu v Brně a divadelní antropologii. Donedávna žila na Šumavě, byla ředitelkou Městského kulturního střediska v Sušici. Nyní je reportérkou Českého rozhlasu Plzeň.

V inscenaci Madamme M. si herečka vystačila s minimalistickou scénografií a skromným počtem rekvizit, s nimiž ovšem důsledně pracuje. Vše na jevišti dostává svůj význam, lžíce nebo dřeváky klapou do rytmu a spojují se tak se zvukovou složkou inscenace. Důležitou úlohu v ní mají jakási monotónnost, rytmizace a opakování, podpořené použitím looperu. Evokuje to mechanické a únavné úkony v táboře, bezútěšnost a naléhavost situace.

V úvodní části inscenace se dozvídáme něco málo o historii rodiny, která je spojena s výrobou pneumatik, ale také s příručkou pro cestovatele, jež se později rozvinula ve věhlasného průvodce po nejlepších evropských restauracích. Tvůrčí tým zaujal právě rozpor mezi životem před uvězněním, kdy se Marie věnovala vysoké gastronomii, a nuzným stravováním a stolováním v táboře, které mimo jiné znamenalo ztrátu důstojnosti. Přiznám se, že mě osobně tento bod ne úplně zaujal, nebo spíš nepřekvapil. Daleko cennější pro mě byly momenty obyčejné lidskosti, které Marii a jejím spoluvězeňkyním pomáhaly přežít, třeba pozorování krajiny.

Tvůrci vycházeli z deníků, jež si Marie-Marguerite Michelin vedla, ale soustředili se hlavně na období věznění. Trochu mě mrzelo, že jsem se o hlavní hrdince nedozvěděla víc, například o jejím rodinném zázemí, o tom, že byla matkou devíti dětí a byla silně věřící. Působení v odboji bylo zkráceno na malou, byť skvěle rozehranou klauniádu s letáčky. Tyto kousky do skládačky jejího života mi chyběly k tomu, abych mohla hrdinku více vnitřně přijmout jako hmatatelnou lidskou bytost.

Jitka Doubravová v inscenaci Madamme M. plzeňské scény Moving Station, foto: Moving Station – Kristina Zejkanová