Emigrantská dráha Karla Krautgartnera. Hudebník, který zanechal stopu v Rakousku

Působení Karla Krautgartnera v emigraci osvětluje historie relativně krátce existujícího (1971–1981) rakouského ORF Big Bandu. Šlo o jazzové a popové těleso, v němž panovalo podobné pnutí jako v Československém rozhlase, tedy mezi jazzově orientovanými hudebníky/dirigenty a institucionálním vedením, vyžadujícím spíše komerčnější zaměření. (V Praze existoval jak Jazzový, tak Taneční orchestr Československého rozhlasu, takzvaný JOČR a TOČR, z velké části přitom byly tvořeny totožnými hráči.)

„ORF Big Band byl multifunkční orchestr,“ říká rakouský moderátor a muzikolog Marcus Weberhofer, „hrál pro rozhlasové a televizní pořady, natáčel znělky, jezdil na turné, šlo o všestranné profesionály.“

I když ORF Big Band vydal i několik komerčně dostupných alb, množství jeho nahrávek je dodnes málo známé, neboť sloužily jako „library music“ často jen pro interní účely rakouského rozhlasu, nebo vycházely jako takzvané pracovní nahrávky (Arbeitsplatte).

ORF Big Band mohli posluchači Československé socialistické republiky slyšet především v příhraničních oblastech s Rakouskem na vlnách Österreichischer Rundfunk (ÖRF). Ovšem hlavní českou „spojkou“ byl hudebník a skladatel Karel Krautgartner, který do Rakouska emigroval krátce po roce 1968 a byl jedním z dirigentů ORF Big Bandu po celou dobu jeho existence. Jde o málo zmapované období Krautgartnerovy kariéry, které osvětluje ve své chystané disertaci na univerzitě v Grazu Marcus Weberhofer. Rozhovor s ním vznikl na konferenci Rhythm Changes v druhém největším rakouském městě, které je u nás známé jako Štýrský Hradec.

ORF Big Band při zkoušce ve vídeňském studiu ÖRF, foto: archiv ÖRF

O působení Karla Krautgartnera v Rakousku toho mnoho nevíme. Kde tedy začít?

Do Rakouska přišel krátce po roce 1968, záhy poté, co tam dorazil i další známý muž rakouské jazzové scény – Paul Polansky, vlastním jménem Pavol Feldman, narozený v Ostravě. Oba odešli do Rakouska a vybudovali si kariéru v rakouském veřejnoprávním rozhlasu, který je pod jednou značkou s televizí – ÖRF.

Krautgartnerův přítel Polansky se stal vedoucím rakouské „Trojky“ (Ö3), což byl mládežnický rozhlasový program, který stále existuje, a později, během osmdesátých let, byl Polansky prvním vedoucím jazzového oddělení ÖRF.

Když oba dorazili do Rakouska, Krautgartner založil nové orchestrální těleso. Jeho předchozí orchestry nesly jeho jméno – Orchestr Karla Krautgartnera. To platilo i v Rakousku. V letech 1968 až 1969 připravoval televizní show, vznikl však pouze pilotní díl. Jinak se věnoval převážně koncertům a nahrávkám s ORF Big Bandem.

Pohled do studia ÖRF při nahrávání ORF Big Bandu, foto: archiv ÖRF

Co s tímto tělesem po sobě zanechal?

Byl jeho nejproduktivnějším dirigentem. Existuje minimálně 1200 nahrávek, z nichž alespoň 600 sám dirigoval. Během sedmdesátých let se na televizních obrazovkách neobjevoval, zato byl často slyšet v rozhlase, ale spíše mimo živé koncerty nebo show. Poslední televizní koncert, který jsem našel, byl z roku 1970, kdy doprovázel Hildegard Knefovou, tehdy slavnou německou zpěvačku, srovnatelnou svou popularitou třeba s Karlem Gottem. To bylo zřejmě naposledy, kdy se Krautgartner objevil v televizi. Právě proto není v Rakousku příliš známý. Kromě své činnosti pro ORF Big Band měl vazby na Kolín nad Rýnem, kde studoval hudební vědu a získal doktorát. V Kolíně nad Rýnem rovněž připravoval základy jazzových studií na tamní univerzitě, což ale bylo spíše vedlejším projektem při jeho dirigentské činnosti pro ORF Big Band.

Karel Krautgartner 17. února 1968 při koncertu ankety Zlatý slavík 1968, foto: ČTK – Karel Mevald

Karel Krautgartner (1922–1982)

Narodil se v Mikulově v rodině moravských Rakušanů (otec pracoval jako poštmistr). V chlapeckých letech se začal učit na klarinet. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Brna, což mu přineslo kvalitní hudební výuku a ke klarinetu si přibral saxofon. Přidal se ke studentskému jazzovému souboru Slavia band a založil kapelu Quick band. V roce 1942 maturoval. V tom samém roce se stal členem Orchestru Gustava Broma, ale v následujícím roce odešel. Založil si orchestr Dixie Band. V roce 1945 si je přijel poslechnout Karel Vlach a Krautgartnera zlanařil (v jeho orchestru se stal vedoucím saxofonové sekce).

V roce 1956 se Krautgartner umělecky postavil na vlastní nohy: s Karlem Velebným založili Kvinteto Karla Krautgartnera. Nejprve hrálo v pražské kavárně Alfa, pak se těleso rozšířilo a přešlo do tehdy velmi populární kavárny Vltava. Když roku 1960 vznikl Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR), Krautgartner byl jeho dirigentem do roku 1963, kdy došlo k rozdělení na taneční a jazzový orchestr. Funkci dirigentů převzali Kamil Hála a Josef Vobruba, Krautgartner se stal uměleckým vedoucím obou orchestrů, přejmenovaných v roce 1967 na Orchestr Karla Krautgartnera. Kromě toho skládal filmovou hudbu, mimo jiné pro snímek Za pět minut sedm (1964) či pro seriálový muzikál Píseň pro Rudolfa III. (1967), v němž si také zahrál. Objevil se ve filmech Ošklivá slečna (1959), Máte doma lva? (1963) či Kdyby tisíc klarinetů (1964).

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa emigroval spolu se svou partnerkou Elen Tanasco (1919–2022) do Vídně. Tanasco, vlastním jménem Helena Herget-Atanasković, byla profesionální tanečnice z pražské jugoslávské rodiny. (Krautgartner se s ní seznámil v roce 1947, když tančila v muzikálu Divotvorný hrnec, v němž působil i on.) V Rakousku se stal dirigentem rozhlasového jazzového orchestru veřejnoprávní rakouské rozhlasové a televizní společnost ÖRF. Studoval hudební vědy na filozofické fakultě Rheinische Musikschule v Kolíně nad Rýnem, studium roku 1982 završil. Krátce nato však zemřel. Pohřben je na kolínském centrálním hřbitově Melatenfriedhof.

Zprava Karel Krautgartner, Luděk Holan a Karel Velebný hrají ve výstavní síni Divadla hudby v Praze, kde byla 1. dubna 1958 zahájena výstava Svět jazzu v českém výtvarném umění, kredit: ČTK – Rostislav Novák

V ORF Big Bandu působili i někteří američtí hráči, z těch známějších například trumpetista Art Farmer. Jak se do orchestru dostali?

Většina z nich už v Rakousku pobývala dříve, stejně jako Karel Krautgartner, protože ORF Big Band byl založen roku 1971 – poté, co orchestr rakouského rozhlasu prošel na konci šedesátých let reformou. Někteří z nich, například jmenovaný Art Farmer, se přestěhovali do Vídně právě koncem té dekády – konkrétně Farmer sem přišel coby porotce jazzové soutěže, potkal zde svou příští manželku a usadil se ve Vídni. Dále zde byl bývalý kontrabasista Jimmy Woode, jenž hrál s orchestrem Dukea Ellingtona. Na konci šedesátých let vyučoval na Konzervatoři hudby a dramatických umění ve Vídni, zároveň hrál v jedné z mála tehdejších moderních rakouských jazzových kapel, v sextetu Ericha Kleinschustera, který byl jakýmsi vedoucím ORF Big Bandu.

Kleinschuster další Američany jednoduše pozval, například skoro celá trombonová sekce byla tvořena právě Američany a Kanaďany. Původně studovali na stejné univerzitě, na Ohio State University. Jazzový orchestr této univerzity měl v tu dobu koncert zřejmě ve Švýcarsku – a Kleinschuster ty hráče oslovil. Bylo jim osmnáct, devatenáct let, dostali nabídku z Evropy, takže ji rádi přijali.

Vznikla tím zajímavá směs mladých talentů a známých hvězd. Art Farmer byl tehdy už slavný, podobně i Jimmy Woode. Později se připojili i další nováčci, například Wayne Darling, který přišel poté, co Woode odešel. Darling předtím hrál v Big Bandu Clarka Terryho. Ze členů orchestru se mnohdy stali učitelé na rakouských univerzitách a konzervatořích. Mělo to velký dopad na jazzovou scénu sedmdesátých let.

Rakouský moderátor a muzikolog Marcus Weberhofer, foto: archiv Marcuse Weberhofera

Zabýval jste se i pracovními podmínkami členů orchestru. Jaké byly?

Zatímco tradice rozhlasových symfonických orchestrů se v Rakousku datuje už před druhou světovou válku, orchestr zaměřený na pop nebo jazz vznikl až počátkem sedmdesátých let. Hudebníci v něm měli sezónní kontrakty, nebyli plně zaměstnáni, jako například houslisté, kontrabasisté nebo dechová sekce klasického orchestru. Smluvně byli zavázáni pětačtyřiceti hodinami měsíčně s možností odpracovat více, ale uvedené penzum bylo minimem, které museli splnit. Jejich zaměstnání přitom končilo vždy v červnu a znovu začínalo v září. To neznamená, že by v létě členové bigbandu nehráli, ale museli si na prázdniny hledat práci. Někteří proto přes léto působili v orchestrech produkujících muzikály a operety, jiní, ti slavnější, koncertovali po světě.

Karel Krautgartner diriguje ve studiu ÖRF, foto: archiv ÖRF

Víme něco o smluvních podmínkách Karla Krautgartnera?

Dirigenti měli své vlastní smlouvy. Ten hlavní z nich, Erich Kleinschuster, ovšem oficiálně nebyl nazýván hlavním dirigentem, reálně byl spíše administrativním vedoucím a úředně řečeno vedl oddělení „lehké hudby“, v němčině Unterhaltungsmusik. Kromě něho měli plnou pracovní smlouvu už pouze dva nebo tři dirigenti – a mezi nimi i Krautgartner. To byl zřejmě důvod, proč měl na starosti většinu nahrávek pro rozhlasovou produkci.

Jaká byla denní rutina hráčů orchestru?

Jak už jsem říkal, ORF Big Band nehrál hudbu pouze pro rozhlasové a televizní pořady. Muzikanti zčásti hráli jazzové koncerty, což byl menší díl jejich činnosti. Větší část jejich práce spočívala v doprovázení popových hvězd, šlágrů a takzvaného austropopu. Hodně času tedy trávili na cestách. Na jevišti se nacházelo sedmnáct hudebníků, většinou jazzmanů, kteří ovládali všechny finesy řemesla. Často ovšem museli hrát šlágry, třeba i tři měsíce v kuse. Někteří mi vyprávěli, že to brali opravdu jen jako práci: „Dostal jsem za to zaplaceno, a jakmile jsem se vrátil domů, šel jsem do jazzového klubu a nahrával desky se svým vlastním souborem.“ Jiní však trpěli, zvláště při televizních pořadech, které podle nich byly jednou z nejtěžších částí angažmá, neboť vše bylo nahráváno živě – obraz, ale i hudba.

Pro představu: začínali „studeným startem“ – podobně jako když v zimě nastartujete motor auta, což pro něj, jak víme, není ideální. Museli živě zahrát znělku na začátku pořadu, poté následovala část s kvízem a moderátor mluvil během hodinového vysílání. Pak přišel jejich čas a museli zahrát dejme tomu pětiminutový hudební úsek, mnohdy muzikantsky náročný. Následovala další přestávka, trvající půl hodiny až hodinu, a pak další „studený start“ – kapelník odpočítal a museli vystřihnout závěrečnou znělku.

Náročné byly i ranní nahrávací frekvence. Museli nahrát například funkovou skladbu, pak swingovou věc a nakonec nějakou pop music. Denně museli nahrát tři skladby, a perfektně. I když měli možnost zkoušet a nacvičovat, zkoušky netrvaly déle než půl hodiny. Po druhém nebo třetím pokusu se zapnuly mikrofony a udělal se první záznam. Střih byl sice možný, ale zdaleka nebyl tak běžný jako dnes.

Tohle všechno vyžadovalo vynikající muzikantské schopnosti. Nestačilo být jen skvělým jazzmanem. Museli umět zahrát pop a k tomu spolupracovat i se symfonickým orchestrem. Podíleli se na produkcích muzikálů a operet. Šlo o všestranné profesionály.

Orchestr Karla Krautgartnera pochoduje 24. října 1966 přes Karlův most v Praze při natáčení západoněmecké televize – Karel Krautgartner v popředí, foto: ČTK – Karel Havlíček

ORF Big Band hrál i za železnou oponou. Kde přesně?

Měli jeden koncert v Maďarsku, jedno vystoupení ve východním Berlíně. Velká turné za železnou oponou, takzvaná turné jazzových ambasadorů, probíhala převážně v otevřenějších šedesátých letech. Tehdy na Východě hrály například orchestry vedené Kurtem Edelhagenem nebo Maxem Gregerem. Německé orchestry musely vždy brát v úvahu, aby za železnou oponou nehrály příliš mnoho jazzu, protože dav mohl reagovat příliš bouřlivě, to by se represivním složkám v čele se sovětskou KGB nelíbilo a nastaly by problémy.

Proč byl ORF Big Band v roce 1981 rozpuštěn?

Jedním z důvodů byly peníze. Proto také hudebníci neměli plné úvazky – jednalo se totiž o kompromis uzavřený hned na začátku. Přitom si ÖRF mohl dovolit symfonický orchestr s více než osmdesáti členy, kteří byli plně zaměstnáni, zatímco bigband měl jen sedmnáct hudebníků.

Dalším důvodem byl umělecký spor mezi vedením orchestru a managementem ORF. Administrativní vedoucí Erich Kleinschuster chtěl, aby orchestr byl jazzový, přičemž by vedle toho dělal i jiné věci. ÖRF naopak vyžadovalo rozhlasový a televizní orchestr, který by jen občas hrál jazz. Toto umělecké napětí představovalo zásadní problém.

Další komplikací byla organizace. Jak jsem se dozvěděl, televizní produkce na začátku sedmdesátých let vyžadovaly dlouhé plánování, zatímco na začátku osmdesátých let už díky technickému vývoji vznikalo vše rychleji. To vedlo k problémům, protože orchestr byl často již nasmlouván jako doprovod hvězd na turné po Německu, Rakousku, Švýcarsku a dalších evropských zemích. Ale pak přišel telefonát: „Příští týden vás potřebujeme pro nahrání televizní show. Máte to ve smlouvě. Na shledanou.“ Nemohli to odmítnout.

Pak ÖRF vypovědělo hudebníkům smlouvy. Dozvěděl jsem se, že celý orchestr se kvůli tomu rozhodl obrátit na soud. Společnost však pohrozila, že pokud k soudu dojde, muzikanti si už nikdy nezahrají v rakouské televizi ani v rozhlase. Rok se to řešilo, nakonec byl orchestr rozpuštěn. Část hráčů, zejména rakouských, zůstala pohromadě jako kapela pro televizní pořady. Byli však najímáni na jednotlivé koncerty, bez pracovních smluv s ÖRF.

Pamflet publikovaný roku 1970 v týdeníku Tvorba je jedním z mála článků, které o Krautgartnerovi v době normalizace vyšly. Jakkoli tendenční, může vypovídat o náladách části hráčů orchestru ÖRF, repro: archiv Petra Vidomuse

Historie ORF Big Bandu je v mnohém inspirativní. Najdeme v Rakousku v současnosti nějaké paralely k tomuto tělesu?

Myslím, že nejlepší příklad je pořad Dancing Stars (obdoba českého pořadu StarDance, pozn. autora). Původně je to produkce BBC, která na ni má práva a rozhoduje, zda ji smíte produkovat a v jaké podobě. ORF pro účely pořadu muselo založit Dancing Stars Orchestra, složený z nezávislých hudebníků.

Nedávno chtělo ÖRF ušetřit peníze a rozhodlo se, že show bude doprovázena playbackem. BBC řekla: „Ne, dle licence musí být v pořadu živá hudba s plným orchestrem, včetně dechových a smyčcových nástrojů, a samozřejmě zpěváků.“ Pro ÖRF to byl problém, ale nakonec muselo pokračovat v angažmá Dancing Stars Orchestra, i když pouze jako nezávislých hudebníků.

Vnímám zde určitou spojitost s historií ORF Big Bandu. Je tu totiž paradox. Ve Vídni máme tři profesionální orchestry: Vídeňskou filharmonii, Orchestr Vídeňské státní opery a Vídeňský symfonický orchestr. Proč je tedy třeba čtvrtý orchestr v rámci ÖRF? Ostatní orchestry by jeho práci zvládly, přitom stále nemáme profesionální jazzový nebo alespoň pop-jazzový orchestr. Rozmezí let 1971 až 1981 bylo jediným časem, kdy Rakousko mělo profesionální jazzový orchestr financovaný z veřejných peněz.

Pamětní deska Karla Krautgartnera v Mikulově. Jazzový hudebník se zde narodil, foto: ČTK – Petr Švancara

V čem vězí problém?

Myslím, že v tom, že se u nás na jazz nepohlíží jako na oblast, která by si zasloužila veřejnou podporu. V Rakousku můžete studovat klasickou hudbu – a máme klasické orchestry. Můžete studovat jazz, ale nemáme profesionální jazzový orchestr. V Rakousku samozřejmě působí některé soukromé bigbandy, ale ty zdaleka nemají takový dopad, jako měl kdysi ORF Big Band.