ČT art uvádí: Jan Haubert, zpěvák Visacího zámku. Traktor se známkou punku
Hostem hudebního cyklu Ikony Kamila Střihavky, jehož čtvrtou řadu nyní uvádí ČT art, bude v pátek 14. února od 20:15 hodin Jan Haubert, zpěvák skupiny Visací zámek. Ta existuje už dvaačtyřicet let a od svého vzniku až dodnes hraje v té samé sestavě. Jako jakýsi informační bonus k tomuto dílu Střihavkova cyklu předkládáme rozhovor s Haubertem zvaným „Hony“.
Když Jan Haubert (* 1960) v polovině osmdesátých let vystudoval stavební fakultu ČVUT a stal se inženýrem, nenapadlo ho, že ho jednou bude živit hudba. Tehdy bylo prostě nemyslitelné, aby v Československu někdo bral alespoň minimální plat za to, že na podiu řádí s punk-rockovou kapelou. Naopak, takový člověk se stával obětí perzekucí ze stran státní moci, a objektem opovržení „normálních“ občanů. Hony (jak se mu říká) tohle všechno s nadhledem vydržel, a po sametové revoluci se z oné punk-rockové kapely, která si již tehdy říkala Visací zámek, stal fenomén zkráceně zvaný Visáči. Kromě Jana „Honyho“ Hauberta (zpěv) kapelu tvoří: Michal „Pixies“ Pixa (kytara, zpěv), Vladimír „Savec“ Šťástka (baskytara, zpěv), Ivan „Hroch“ Rut (kytara, zpěv) a Jiří „Sweet“ Pátek (bicí).
Kromě toho je Haubert autorem několika knih. Sbírka Básně aneb Visací zámek podle Jana vyšla ve třech vydáních (2005, 2008, 2013) a obsahuje převážně texty pro Visáče, ale také text Legenda popisující vznik kapely. Titul Hluboká orba aneb 20 let Visacího zámku vyšel dvakrát (2008, 2010) a podrobně popisuje všechny koncerty roku 2002, kdy kapela slavila dvacetiny. Všelijaké povídky (2009) jsou tvořeny souborem, krátkých próz. Básnická sbírka Nouzový stav (2021) je autorovou reakcí na dobu covidové pandemie.
V kolika letech vás začala zajímat hudba? Jednalo se o teenagerské okouzlení, o rozpoznání hlasu nefalšovaného rebelství?
O hudbu jsem se začal zajímat až na gymnáziu v Karlových Varech. Ukázalo se, že moji spolužáci vlastní západní rockové desky, a to bylo něco úplně jiného než produkce Supraphonu. Brzy jsem začal jezdit i na burzu do Prahy a všechny peníze jsem utrácel za vinylová elpíčka a magnetofonové pásky. Fakt mě to chytlo a poslouchal jsem kdeco. Hardrock, art rock, folk, elektroniku. A v roce 1977 jsem objevil punk, bylo mi tehdy sedmnáct, a to byl správný věk pro okamžité ocenění kapel jako Sex Pistols.
Zatoužil jste hrát na nějaký hudební nástroj? A pokud ano, na jaký?
Napřed na bicí. Koupil jsem si paličky a doma mlátil do papírových krabic a do gauče. Pak jsem sestřenici zabavil španělku, namontoval do ni snímač a zvuk jsem zesiloval přes magnetofon. Ještě na gymplu jsme založili skupinu Nemesis, byla to sranda, nikdo z nás vůbec neuměl hrát. Z té kapely se dochovaly jen fotky. Byli jsme zmalovaný po vzoru Kissáků.
Skupina Visací zámek a Kamil Střihavka (uprostřed) Střihavka při natáčení pořadu Ikony Kamila Střihavky, foto: archiv ČT
Ještě před zrodem Visacího zámku jste hrál a zpíval v kapele Punk Plankton. O co se jednalo?
V roce 1980 jsem nastoupil na stavební fakultu ČVUT. V zimě 1981 se konal lyžařský výcvik v Krušných horách. Tam jsem se blíž poznal se Savcem a Pixiesem. Předposlední večer jsme se dost opili a začali bavit spolužáky hrou na kytary. Silně jsme improvizovali a já do toho křičel verše z jakési antologie básní padesátých let, kterou jsem našel v místní knihovničce. Vzpomínám si, že velký úspěch měla báseň Ilony Borské s neuvěřitelným názvem Ve studovně marxismu-leninismu v Celetné. Asi za půl roku si na naše vystoupení někdo vzpomněl a byli jsme požádáni, ať zahrajeme na večírku SSM v Klubu 007 na Strahově. To ovšem už chtělo nějaký název, tak jsme naše trio pojmenovali Punk Plankton. K socialistické poezii jsme přidali vlastní texty jako Koupil jsem si mozek modrej / doufám, že mi bude dobrej. Opět jsme měli obrovský úspěch. Narostl nám hřebínek a uradili jsme se, že přibereme ještě nějaké spoluhráče a založíme regulérní elektrickou hlasitou kapelu.
Slyšel jsem, že napřed vznikl název, a teprve pak došlo na hudbu…
Já byl nejvíc ovlivněný punkem. Sebekriticky jsem naznal, že k jinému stylu nemám vlohy. Noty mi nic neříkaly, intonoval jsem bídně a s výslovností to bylo všelijaké. Zato jsem byl odhodlán řvát jako tur a na pódiu se zmítat až k naprostému vyčerpání. Opatřil jsem si dávno z módy vyšlé košile a kravaty, též dlouhý černý kabát a řetězy sepjaté visacím zámkem. Vlastnoručně jsem z jakési tuhnoucí modelíny vyrobil placky na klopy tohoto kaboše. Na placky jsem napsal Visací zámek písmem inspirovaným z desky Sex Pistols Never Mind The Bollocks. Pixiese to zaujalo a objevil se s vlastní verzí placek. Zručně je odlil v krabičce od diabolek a jeho žena je pomalovala. Název Visací zámek se uchytil, písmo však bylo mnohem fundovanější a vzniklo tak naše logo. Ovšem o zkoušení pořád nebyla řeč. Čmárali jsme logo na pivní tácky v hospodách a doplňovali jsme garderóbu. Pixies si na krk pověsil kobylku od basy. Můj spolužák z gymplu Jarda Mifek nás seznámil s Hrochem, který mezi nás hned zapadl a na krk si pověsil kravský zvonec. Savec zas doporučil bubeníka Jirku Pátka, který k nám do ročníku propadl. Skupina byla pohromadě, ale písně furt nikde.
Visací zámek někdy v roce 1982/1983, foto: archiv Visacího zámku
A kdy jste tedy začali zkoušet?
V roce 1982 jsme byli na fakultě a na kolejích už dost známé figurky a kamarádi a svazáci na nás tlačili, ať konečně něco předvedeme. Pixies to nevydržel a dojednal zkoušení v Klubu 007. Bydleli jsme přímo na Strahově v bloku 7, takže to byla paráda. V klubu byla i jakás takás aparatura, my neměli nic, jen nástroje. První zkoušky probíhaly dobře, pokaždé jsme udělali tři až čtyři písně. Většinu z nich hrajeme dodnes: Traktor, Cigára, Domovnice, Vlasta, Dopravní značky, Stánek… Barmani z klubu, kteří zkouškám často přihlíželi, byli nadšení a rozšiřovali pověsti o našem umění. Pixies tehdy hodně poslouchal metal, já punk, takže jsme náš styl nazvali metal-punk.
Kdo psal hudbu a kdo texty?
Všichni všechno. Na zkoušky jsme nosili téměř hotové písničky. Kdo měl nějakou melodii, už k ní měl i text. Zhudebňovali jsme Morgensterna nebo třeba Jiřího Žáčka. Proto byl náš první repertoár velmi pestrý. Až mnohem později začali kluci nosit jen hudební nápady a textování nechávali na mě.
Jan „Hony“ Haubert v roce 1983, foto: archiv Visacího zámku
Kdy a kde měli Visáči první koncert?
První koncert jsme samozřejmě odehráli v Klubu 007. Vyparáděný jsme byli důkladně, já měl kalhoty od pyžama a podivný zelenomodrý dámský kabátek. Pixies si začernil přední zuby a na hlavě měl plaveckou síťku. Savec použil skladnický plášť a rádiovku naraženou až přes uši. Hroch si nazul jakési vězeňské dřeváky a neustále klouzal a padal. V rohu v křesle seděl Jarda Mifek a četl si Rudé právo. Představili jsme ho jako náhradního zpěváka. Tehdy už jsme znali Pražský výběr, takže jsme se nijak neomezovali. Ten první koncert se odehrál 7. prosince 1982.
Punkoví teenageři brali a dodnes berou punk strašlivě vážně, ale vy jste byli vysokoškoláci lehce nad dvacet. Jaký jste měli vlastně vztah k tomu, čím jste se prezentovali?
My chtěli dělat co největší legraci. Vážně jsme se opravdu nebrali.
V areálu kolejí vysokých škol se nedal koupit alkohol, který k rockové hudbě patří. Jak jste řešili tento zásadní nedostatek?
S alkoholem to na Strahově bylo opravdu zlé. Naštěstí v zatáčce u spartakiádního stadionu stával stánek U Johna Debila. Říkalo se mu tak proto, že to měl křídou napsáno nad výdejním okénkem. A vevnitř seděl borec, který se opravdu choval hodně divně, a i zlověstně vypadal. Tam jsme se napájeli, nejen před koncerty, ale často i místo školy. Vymýšleli jsme tam ptákoviny.
Jan Haubert v první polovině devadesátých let, foto: archiv Visacího zámku
V roce 1984 jste měli koncert v honosném a měšťáckém sále na pražském Žofíně, kousek od Národního divadla. Jak k tomu za hlubokého totáče vůbec mohlo dojít?
Popravdě, pořád je mi to záhadou. Tehdy vrcholilo tažení proti nové vlně a naprostá většina dobrých kapel byla zakázaná. Ale náš koncert pořádalo SSM stavební fakulty a spojení předvoje KSČ s vysokou školou asi mělo nějakou váhu.
O vás policie nejevila zájem?
Jevila. Zakrátko jsem se ocitl na výsleších ve smutně proslulé Bartolomějské ulici. Byl jsem tam asi třikrát a vůbec to nebylo příjemné. Taky nám rušili domluvené koncerty, člověk do poslední chvíle nevěděl, jestli akce proběhne. Jednou v pražském Radiopaláci kvůli nám – těsně po zvukové zkoušce – vypnuli proud na celých Vinohradech.
V tom čase nebylo možné oficiálně vystupovat bez „papírů na hraní“. Musela existovat nějaká organizace, která se za kapelu zaručila, takzvaný zřizovatel. Kapela musela udělat „přehrávky“, což znamenalo zahrát písně před přehrávkovou komisí plus odpovídat na otázky odborného a posléze politického charakteru. Když kapela přehrávky úspěšně absolvovala, mohla vystupovat za honorář, který se dělil dle takzvaných tříd. Druhý způsob hraní byla takzvaná ZUČ (zájmová umělecká činnost), kde sice rovněž byl nutný zřizovatel, ale nedělaly se přehrávky, protože skupiny ZUČ mohly hrát jen zadarmo. Jak na tom byl Visací zámek?
My fungovali jako ZUČ, naším zřizovatelem byla stavební fakulta. Vedení fakulty se chovalo statečně, dobře vědělo, že po nás jde StB, ale nezaleklo se. Dokud jsme studovali, měli jsme zřizovatele jistého. Jenže po škole to bylo zlé, organizace, která byla ochotná pálit si prsty s nějakým punkem, se hledaly těžko. A když už jsme konečně někoho našli, stačil jeden telefonát od StB a zřizovatel zděšen a připosrán smlouvu s námi ihned zrušil. Zlepšilo se to až za Gorbačova.
Jan Haubert při natáčení seriálu Bigbít v polovině devadesátých let, foto: archiv ČT
A třetí způsob hraní obnášel působení v undergroundu a vystupování na neoficiálních koncertech. To jste asi nechtěli…
To jsme opravdu nechtěli. Proces s Plastikama byl věru odstrašující. My chtěli dostudovat. Velkým strašákem taky byla povinná vojenská služba. Jako inženýři jsme šli jen na rok a v pozici poddůstojníka. Dva roky jako prostý vojín bych asi nepřežil.
Když byla část kapely na vojně, začal jste hostovat u Plexis, další punk-rockové formace. Jak jste se k tehdy osmnáctiletému vedoucímu kapely Petru Hoškovi dostal?
Když byli na vojně kytaristi, Jirka se Savcem vzali angažmá ve skupině OZW. Abych se taky pochlapil, vetřel jsem se do skupiny Plexis. Hrál jsem tam druhou kytaru, byla prastará a nenaladitelná; půjčil jsem si ji opět v Klubu 007, kde se delší dobu válela. Petra Hoška jsem znal z koncertů Visáčů, tak jsme se snadno dohodli, že v Plexis budu jen dočasně a rozhodně se nebudu montovat do zpěvu.
Čím jste se v té době jako vystudovaný inženýr živil?
Inženýrstvím. Jako specializaci jsme měli výpočetní techniku a informatiku, tak jsem si užil děrné štítky, děrné pásky a ruské počítače. Moje první místo bylo v Pozemních stavbách.
Jan Haubert v roce 1998 v Klubu 007 na pražském Strahově při koncertu k patnácti letům skupiny Visacího zámku, foto: archiv ČT
První oficiální punkový singl, který se u nás prodával, byl právě od Visacího zámku s názvem Hymna šibeničních bratří (na B-side byla skladba Podvedení kameloti). Vyšel v roce 1988, ještě za totáče. Jak je možné, že k tomu vůbec došlo?
V roce 1988 už přece jen trochu vládla gorbačovovská perestrojka a glasnosť, singl tehdy natočili třeba i Törr. Navíc jsme měli věrnou fanynku, která pracovala v propagaci Supraphonu a velmi nás prosazovala. Hymna šibeničních bratří prošla jen díky tomu, že text byl od Morgensterna, takže německý básník z počátku dvacátého století relativně nevadil. Chtěli jsme natočit Traktor, ale to neprošlo ani s pozměněným, umírněným textem.
Někdy v té době jste si na vlastní triko objednali Lucernu a zorganizovali velký punk-novovlnný koncert, kde vystoupili ještě Hudba Praha, Už jsme doma a Ženy. Jak se vám tohle povedlo?
Na tom je ze zpětného pohledu dobře vidět, jak komunisté ztráceli sílu. Od roku 1988 jsme zase měli stálého zřizovatele, a to parádního: Ústřední dům školství a vědy. Dokonce jsem lehce kamarádil s kulturní inspektorkou pro Prahu 1. Ivan zase ukecal jakousi organizaci ve svém zaměstnání, a ta nám propůjčila pořadatelské razítko. Lucernu jsme si organizovali vlastně sami a pozvali si kapely, které jsme měli nejradši. Pamatuju, jak tam Hudba Praha spustila: Pane Bože, já jsem si to splet / to je jinej, to je jinej svět. Byla to píseň o masakrech na Václaváku. Všichni už jsme byli velmi naštvaný a odvážný, ale že se komunismus za chvíli rychle zhroutí, to jsme netušili.
Visací zámek v roce 2012, zleva: Jiří „Sweet P“ Pátek, Ivan „Hroch“ Rut, Vladimír „Savec“ Šťástka, Jan „Hony“ Haubert, Michal „Pixies“ Pixa, foto: archiv Visacího zámku
Přišel listopad 1989. Všiml jsem si, že svoje první album jste začali natáčet ještě před 17. listopadem, a to ve studia Michala Davida. Tam jste se dostali jak?
Singl Hymna šibeničních bratří byl velmi úspěšný, dokonce pětkrát za sebou vyhrál hitparádu Větrník, kterou vysílala rozhlasová Vltava. Supraphon nám nabídl další singl a tentokrát nám do toho už moc nekecali. Řekli jen, že máme radši nahrát víc skladeb, tak čtyři, ať je z čeho vybírat. Nahrávat jsme začali v listopadu 1989 a do toho přišla revoluce a totální chaos. Do půl páté odpoledne jsme vždy točili v Davidově okálu, a pak jeli na Václavák demonstrovat. Zvukař vždycky říkal: Tak ahoj zítra. Točili jsme dál a dál, písní jsme měli dost. Nakonec jsme nahráli asi patnáct kusů. Pamatuju si, jak jsme při míchačkách sledovali televizní přenos demonstrace na Letné. Bylo jasné, že revoluci už nejde zastavit a že natočíme rovnou celé album.
Na prvních albech Visací zámek (1990) a 02 Start (1991) jsou shrnuty všechny vaše hlavní pecky z osmdesátek. Ty desky se docela dobře prodávaly. Kdy se objevila úvaha, že byste se hudbou mohli živit?
Tuším, že po vydání alba 02 Start. Pracoval jsem tehdy v Kožedělném podniku a ten sestával hlavně z malých opraven obuvi. Rychle se začaly privatizovat a podnik se rozpadal. Řekl jsem si, že je vhodná chvíle začít dělat něco jiného. Z desek tehdy bylo dost peněz, ale stejně jsem si našel dvě boční zaměstnání: nočního vrátného na matematicko-fyzikální fakultě v Troji a osvětlovače v dnes už zaniklém Klubu Na Petynce.
V roce 1992 o vás režisér Petr Zelenka natočil fiktivní dokument Visací zámek 1982–2007. Dokument vznikal v roce 1992, takže režisér si budoucnost kapely domýšlel. Které z jeho vizí se vyplnily, a které nikoliv?
Naštěstí se vlastně nevyplnilo nic. Petr zakončil náš příběh rokem 2007 v kulisách zdevastovaného světa, tak zlé to nebylo a není. Nadále koncertujeme, v Tibetu byl jen Ivan. Za přechovávání cigaret značky Start jsem v kriminále zatím nebyl, a to už máme rok 2025. Na natáčení se Zelenkou byla velká sranda, byla to jeho prvotina. A ověřil jsem si také, jak lidi věří všemu, co je v masmédiích. I celkem normálně vypadající osoby se mě v roce 1993 ptaly: „A fakt jste v roce 2000 hráli v Japonsku?“
Zakladatel a frontman punkové kapely Plexis Petr Hošek korunuje punkovým králem zpěváka Jana Hauberta na koncertu uspořádaném 1. prosince 2014 v pražském Lucerna Music Baru na oslavu 32 let existence punkové kapely Visací zámek. Vlevo je písničkář Záviš, foto: ČTK – Michal Kamaryt
Na kolika porevolučních albech Visacího zámku se vlastně objevovaly plody z osmdesátek? Jen na těch dvou, které jsme jmenovali?
Na album Three Locks z roku 1992 jsme dali jen úplně nové písně. Pak jsme znovu probrali archiv a nahráli na Petynce poslední výškrabky starých songů.. Album Traktor jsme nahráli na pódiu na jeden zátah, proto vznikl později nápad vydávat ji za živák. Pátá deska, Jako vždycky, z roku 1994, obsahuje zase jen novinky, pomáhal nám Michal Ambrož. Od té doby si kapela začala kupovat kvalitní kytary a aparáty.
Ovšem v roce 1996 se objevilo album Sex a určité vybočení…
Nové písně jsme vždy tvořili na týdenním soustředění někde mimo Prahu. Sex jsme zkoušeli v Ambrožově elektrárně a od začátku bylo jasné, že půjde o měkčí album. Ambrož se chopil produkce a domluvil spoustu nahrávacího času v Sonu. Moc dobré vzpomínky na to nemáme. Firma čekala komerční album a rádiové hity, jenže prodeje byly bídné a fanoušci rozpačití. V roce 2000 jsme se to snažili napravit řinčivou deskou Visací zámek znovu zasahuje. Našli jsme studio Hostivař a Zdenka Šikýře, který odvedl drsnou práci. Nad některými texty dnes vrtím hlavou. A třeba píseň Komu velí jsem měl radši nazvat Píseň zhulených bedňáků, ať je to jasné…
Po tomhle tvrdším albu se však začalo mluvit o krizi Visáčů, jistou roli v ní sehrál i alkohol. Dalších pět let kapele nevyšla řadová deska. Co se tenkrát stalo?
Přechod do nového milénia byl zvláštní… Stihnul jsem se oženit i rozvést, a je možné, že spotřeba alkoholu stoupla. Taky je fakt, že jsme v devadesátkách vydali sedm alb za osm let. Není divu, že nám došel dech. Ale když zpětně čtu svoji knihu Hluboká orba, nezdá se mi, že by nálada v kapele byla špatná.
Vedle Traktoru a Cigár je asi nejslavnější písní Visáčů Známka punku, která vyšla v roce 2005 na desce Punk!. To je hudebně velmi eklektické album. Jak Známka punku vznikala?
Na albu vůbec nemusela být. Text jsem sepsal velmi rychle v autobusu cestou na zkoušku, ale nakonec jsme stihli song dokončit – nahrával se úplně poslední. A odpálil nás jednoznačně výš. Zejména klip se povedl, dokonce dostal Anděla.
Ještě bych se rád zeptal na jednu píseň: na Prezidenta, která se roku 2010 objevila na albu Klasika. Nad tím kusem jsem se hodně smál, text byl hustý, na Hradě seděl prezident, který mě a lidi v mém okolí hodně štval. To ve vás bouchly saze?
Ani ne, Prezident je legrační písnička. Ale vzbudila pozornost bulváru, to bylo najednou otázek, furt mi někdo volal, jestli fakt myslím Klause.
Dneska se u spartakiádního stadionu na Strahově, zhruba tam, kde kdysi stával zmíněný stánek U Johna Debila, tyčí růžový traktor, který má s kapelou spojitost. Jak se tam ocitl?
Oslavy čtyřiceti let Visáčů se konaly na Strahově nedaleko Klubu 007. Potřebovali jsme nějakou reklamu. Oslovil jsem Davida Černého a toho hned napadl růžový traktor.
Řekl bych, že dneska jste punk-rockový mainstream, kapela s natřískanými koncerty. Můžete to potvrdit?
Jo.
