Komentář: Eurovolební mašina Filipa Turka a současná česká kulturní scéna

Nejprve fakta. Osmatřicetiletý „motorista“ Turek získal 152 196 preferenčních hlasů. Česká pobočka Ipsos, největší světové výzkumné sítě v oblasti výzkumu trhu, zjišťovala, kdo v eurovolbách koho volil. Její analytik Michal Kormaňák v podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12 uvedl, že podle jejich dat průměrný věk voličů a voliček koalice Přísaha a Motoristé byl 38 let. Jejich elektorát byl nejmladší ze všech, přičemž téměř polovinu z něho tvořili lidé do pětatřiceti let. Sice v něm převažují muži, ale jinak, tvrdí Kormaňák, se nezdá, že by co do regionů i vzdělání nějaká skupina mezi Turkovými příznivci převažovala; pětina těchto voličů a voliček se však řadí k vysokopříjmové kategorii. Analytik pak řekl k úspěchu Filipa Turka důležitou věc: Našel se někdo, kdo mluví i hlasem té časti generace Z, kterou nelze řadit k městským liberálům, na něž je tato generace často redukována, jenže ona taková není celá.

Udivující přehlíživost

Jak to souvisí s kulturou a uměním? Pokud se dnes podíváte na česká kulturní média, silně v nich převažuje hlas právě městských liberálů, středolevých a ostře levicových zejména. Progresivisty dnes již pomalu můžete přehazovat vidlemi, alespoň dle hlasu, který ve veřejném prostoru postupně dobývají (viz třeba veřejnoprávní Radio Wave). Takto nastavení autoři a autorky vytrvale vynášejí do popředí nutnost a schopnost empatie. Volají po pozornosti k menšinám. Ale tykadla jejich empatie jsou zakrnělá. Co se jim nehodí do krámu, to ostentativně přehlížejí, nebo se tomu vysmívají. Píší či hovoří o fragmentarizaci společnosti, ale sami k ní aktivně přispívají. A míra jejich kritické sebereflexe je minimální.  

Jestliže empatie je schopnost naslouchat druhým a snažit se pochopit, jak a proč „ti druzí“ přemýšlejí a jaké jsou jejich emoce, pak jsem v žádném z kulturních či uměleckých periodik nečetl za poslední řekněme dva roky text, natož pak sérii materiálů, které by daly nahlédnout do sociálního, myšlenkového a emočního světa té vrstvy lidí, kteří nyní do Evropského parlamentu vynesli Filipa Turka. Ta vrstva byla dosud téměř neviditelná, přehlížená, možná se cítila odstrčená, odcizená soudobým mainstreamovým (nebo řekněme bruselským) trendům, jako se jim cítí být odcizené některé jiné vrstvy české společnosti. A Turek skrze svůj schopný marketing umožnil vykřičet této vrstvě svůj protest do světa. Možná jen jednorázově, ale přece. 

Filip Turek se svou novou knihou, zdroj: Facebook – Filip Turek

Šéf pirátských parlamentních poslanců Jakub Michálek v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že volební úspěch Filipa Turka je módní vlna, poblouznění, úplný bizár a že „jde o návrat buranství“. Tohle je přesně ten přehlíživý postoj, který v zásadě pohrdá ne úplně zanedbatelnou společenskou skupinou a který brání poznat společnost jako celek. Příslušné společenské vědy a publicistika, právě včetně té kulturní, postrádají vůli, energii a ochotu se zabývat těmi společenskými vrstvami, které jí nevoní, nebo je obtížné se mezi ně „infiltrovat“ a zjistit, jaké hodnoty ti lidé zastávají, jaké pocity je ovládají či v jakých situacích se ocitají. Názor má kdekdo, fakta v rukách málokdo. Výsledkem jsou různá překvapení, kdo se ti lidé vzali a proč jich je tolik.

Česká společnost se prostě málo zná. Jeden aktuální příklad z jiné oblasti. V Respektu 25/2024 vyšel článek Máme doma puberťačku – ještě jí nebylo deset. Silvie Lauder píše o snižujícím se věku nástupu puberty u dívek. Přesněji o tom, že konkrétní příklady na to výrazně ukazují, avšak přesnější, validnější obraz toho procesu chybí, neboť na „vině je fakt, který dnes spoluurčuje celou řadu dalších oblastí české společnosti a který komplikuje řešení mnoha problémů – nedostatek dat“. Neboli: „Celostátní antropologický výzkum dětí a mládeže se ale v Česku konal naposledy v roce 2001. O dekádu později už se šetření neuskutečnilo, protože na něj výzkumný tým nezískal finance od grantové agentury ministerstva zdravotnictví. A tento stav trvá dodnes, přestože jednání s ministerstvem dále pokračují. ‚Už dvacet let nemáme informace o růstu českých dětí, tedy ani o jejich pubertě. A to je zásadní problém,‘“ konstatuje antropolog Petr Sedlak ve zmíněném článku Respektu.

Předměty Filipa Turka – Bugatti & kniha, zdroj: Facebook – Filip Turek

Život je jinde

Česká kulturní publicistika je zahleděná do sebe, do svých bublin. Po zákonu „sociálně-síťových“ vzruchů získá okamžitou pozornost kdejaký hudebník či kdejaká hudebnice, když vydá první EP s pár písničkami o své křehké duši, zatímco celé kulturní fenomény zůstávají stranou. A třeba u rapu se řeší především jeho mizogynie, která je v něm značnou měrou nesporně přítomná, ale zcela nedostatečně se analyzuje jeho jiná, neméně důležitá rovina – sociální, potažmo psychologické i politické podhoubí rapu, postoj vyznavačů tohoto stylu ke světu jako takovému. 

Nevidomost vůči preferencím, frustracím či pocitu nekomfortu těch, kteří třeba i žijí v komfortu hmotném, je v české publicistice, ale i literatuře či filmu evidentní. Pokud se nemýlím, tak jedinou zevrubnější zprávou o typu lidí, kteří Filipu Turkovi pravděpodobně hodili v eurovolbách svůj hlas, je deset let starý dokument režiséra Martina Duška o vyznavačích vytuněných aut K oblakům vzhlížíme (lze si jej pustit na iVysílání). 

Je načase se ptát, co v této stagnující, technologicky zaostávající zemi, která svoji ekonomiku významnou měrou staví právě na „starém dobrém“ automobilismu, znamená pokrok. Zda je tu nadále vůbec možný. Co za něj budeme vydávat. Do jaké míry je udržitelná společnost, v níž akceleruje rozevírání nůžek mezi progresivisty a neprogresivisty, přičemž jedni se nezajímají o druhé a o těch druhých smýšlejí jako o pitomcích, ba nebezpečných individuích. Je vůbec nějaká domluva možná? Snad ano, ale pouze za předpokladu, že „ty druhé“ poznáme, že budeme rozumět jejich motivacím, náladám, obavám. A k tomu současná česká kulturní publicistika – v rámci své tematické kompetence – nepřispívá. To, co je na kultuře zajímavé a společensky důležité, se totiž nachází jinde než na trajektorii petic a sebeobran pražských kulturních elit, které se mezi sebou přou, jak jsou či nejsou skvělé.