Hladíkova jazzrocková Nová syntéza slaví 50 let: Blue Effect v Lucerně
V dnešním díle Artchivu se zaměříme na jednu z nejznámějších českých rockových kapel Blue Effect a na její vystoupení na Mezinárodním jazzovém festivalu v roce 1971. Od smrti kytaristy a skladatele Radima Hladíka uplyne letos v prosinci pět let a vystoupení v pražské Lucerně slaví padesáté výročí. Blue Effect na festivalu vystoupil společně s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu. Vznikla dobově příznačná fúze, spojující dříve zdánlivě nesourodé žánry.
Psal se rok 1968, když Radim Hladík společně s Jiřím Kozlem, Vladimírem Mišíkem a dalšími založili kapelu The Special Blue Effect. Název – posléze zkrácený na The Blue Effect či jen Blue Effect – vznikl z tzv. modré knížky, dokladu, který svého držitele oprošťoval od povinné vojenské služby. Jak sám Hladík vzpomínal, vlastnictví knížky bylo nutným předpokladem pro členství v kapele (prvním, kdo tuto povinnost nesplňoval, byl až Lešek Semelka, který se k souboru připojil později). Nástup skupiny byl raketový. Ještě v témže roce vyhráli cenu v kategorii objev roku na 2. československém beatovém festivalu a o pár měsíců později nahrávali debutové album Meditace. Vyšlo však až roku 1970, po cenzurních zásazích Supraphonu. Původní texty Jaroslava Hutky totiž neprošly a přetextování se ujal Zdeněk Rytíř. V témže roce kapelu opustil Vladimír Mišík, mimo jiné proto, že chtěl zpívat především anglicky (jedna strana LP desky Meditace byla zpívaná česky, druhá anglicky). Za mikrofonem jej nahradil zmíněný zpěvák a klavírista Lešek Semelka, který do skupiny přišel ještě za Mišíkova účinkování. A s postupující normalizací byla skupina nucena se přejmenovat, přesněji počeštit – tak vznikl Modrý efekt, který však zněl dost podivně, Hladík & spol. název posléze raději zkrátili na M. Efekt
Blue Effect, Slunečný hrob, skladba z alba Meditace, 1970, zdroj: Archiv ČT Jejich styl rozkročený k instrumentálnímu rocku, blues i jazzu dovolil spolupráci se souborem Jazz Q Martina Kratochvíla a s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu (JOČR) pod vedením Kamila Hály. S prvně jmenovaným nahráli desku s názvem Coniunctio; vyšla rovněž v sedmdesátém roce. V říjnu 1971 se v pražské Lucerně uskutečnil osmý ročník Mezinárodního jazzového festivalu. Akce byla rozložena do čtyř tematických večerů, z nichž se jeden jmenoval Koncert pop jazzu. Jak v jedné dobové recenzi poněkud klopotně vysvětloval jistý Vlastimil Musil:
„… festival především reprezentoval současný trend k syntéze jazzu a prvků progresivního popu, odvozeného z beatové vlny, který významně ovlivňuje i hudebníky, donedávna zaměřené na free projev, uvolňující rytmické, harmonické i formální vazby. Syntéza spojuje přednosti individuální i kolektivní jazzové improvizace se sjednocujícím beatovým soundem jako výslednici zvuku elektrofonických nástrojů (kytara, basová kytara, klavír, housle) a pregnantní beatové rytmické stylizace. Dochází tak k určitému kvalitativnímu zlomu: Jazz se totiž vrací k jednotnému rytmickému podkladu, jenž se důsledným směřováním k melodicko-harmonickému ostinátu stává i činitelem, primárně rozvíjejícím hudební proud, tedy činitelem formotvorným, schopným stupňovat napětí. Tím, že míra pocitu napětí je pro posluchače vlastně rozhodující, nebývale vzrůstá význam zvukové složky takovéhoto hudebního projevu, která zdaleka ne v poslední řadě je závislá na kvalitě reprodukčního zařízení a akustických vlastnostech koncertního prostředí. Hudebníci se se značným zjednodušením svého výraziva, daného dosažením stupně nového stylu, vracejí k posluchači, na nějž současný jazz kladl příliš velké nároky a pro něhož se pop a beat stal mezitím oblastí víceméně důvěrně známou. Tato charakteristika se týká šesti z patnácti na festivalu vystupujících souborů. (…), Nejzajímavějším pokusem této oblasti bylo spojení Jazzového orchestru Čs. rozhlasu a beatového souboru Modrý efekt v pěti skladbách, spojujících instrumentační možnost velkého souboru dechových nástrojů a beatového rytmického základu. Jejich koncertní provedení, za řízení Kamila Hály, utrpělo přehnanou zvukovou intenzitou, přesto však ukázalo na řadu dosud nevyužitých možností této tzv. Nové syntézy, jak je podle poslední skladby nazvána LP deska Pantonu s předchozí studiovou nahrávkou tohoto festivalového čísla.“
Záznam společného vystoupení skupiny Blue Effect s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze roku 1971, zdroj: Archiv ČT Na úspěšnou spolupráci hudebníci navázali po třech letech, kdy vydali pokračování Nová syntéza 2. Vedle hudebních inklinací a dobových výrazových trendů nelze v případě Hladíkových „Nových syntéz“ opomenout politický kontext. K jazzu byli cenzoři smířlivější než k rocku a nabízená syntéza byla i jakousi úlitbou. S trochou nadsázky bychom mohli konstatovat, že úzkoprsé vnímání a politická omezenost daly vzniknout dílu, které si připomínáme dodnes.
Záznam vystoupení skupiny Blue Effect na Mezinárodním jazzovém festivalu v Praze roku 1972, zdroj: Archiv ČT 
