Hledání identity v době krize. Film Budapešť 1957 vypráví o dospívání bez iluzí

Pokud by někdo sestavoval seznam nejvýraznějších režijních debutů z posledních dvou dekád, Saulův syn maďarského režiséra Lászla Nemese z roku 2015 by mezi nimi nemohl chybět. Nemes, který dříve pracoval jako asistent režie slavného Bély Tarra, si ve své prvotině vytkl nesnadný cíl: zachytit hrůzy holokaustu z perspektivy jednoho z členů Sonderkommanda, skupiny židovských vězňů, kterou nacisté využívali jako výpomoc při masovém vraždění.

Trailer k filmu Saulův syn, zdroj: YouTube

Promyšlená formální koncepce snímku stavěla na neobvyklém poměru stran 1,375:1 a na přejímání subjektivní perspektivy hlavního hrdiny, přičemž kamera snímala dění zejména zpoza jeho zad, s nízkou hloubkou ostrosti, a tudíž byl obraz na okrajích rozostřený a brutalitu událostí zprostředkovával především  zvukový design. Diváci tak byli pohlceni krutostí vyhlazovacích táborů, aniž by film musel násilí explicitně ukazovat. Úspěch u kritiků brzy vystřídala řada ocenění. Saulův syn získal Velkou cenu poroty na festivalu v Cannes a následně si došel i pro Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Následující snímek Soumrak z roku 2018 byl částí kritiky odmítnut jako odvozená variace na Saulova syna, která k předchozímu snímku mnoho nepřidává. Detailní blízkost k protagonistce však tentokrát fungovala v rámci odlišného, ale neméně promyšleného konceptu, v němž máme spolu s hlavní hrdinkou jen omezený vhled do tajemství Budapešti v předvečer první světové války.

Nyní se Nemes s odstupem osmi let vrací se dvěma snímky. Letošní Moulin vyprávějící o francouzském protinacistickém odboji měl premiéru na festivalu v Cannes. Do českých kin ale nyní vstupuje autorův loňský film Budapešť 1957. V této třetí spolupráci se scenáristkou Clarou Royer se režisér znovu vrací do historie a otevřeněji i k tématu židovské identity, tentokrát však v osobnějším podání. Snímek je totiž založen na vzpomínkách Nemesova otce, který se během dospívání musel vypořádat s deziluzí ohledně svého rodinného původu.

Trailer k filmu Budapešť 1957, zdroj: YouTube

Čekání na otce

Píše se rok 1957 a Maďarsko se stále vzpamatovává z krize předešlého roku, kdy se země pokusila vykročit k demokratizaci režimu i opuštění sovětské sféry vlivu. Následkem však byla invaze sovětských vojsk a perzekuce politiků i občanů, kteří se na revolučních událostech podíleli. Tou dobou se zhruba dvanáctiletý Andor Hirsch (Bojtorján Barabás) začne zajímat o svého otce, kterého nikdy neviděl a jenž byl podle matky ke konci války odvlečen do koncentračního tábora. Rané dětství prožil Andor v sirotčinci, kam jej po narození na konci války matka (Andrea Waskovics) odložila, zatímco se jako Židovka ukrývala před útlakem. Následně se chlapce znovu ujala, on si však kvůli chybějícímu otci stále připadá vykořeněný.

Většinu dní tráví Andor se svou kamarádkou Sári nebo vypomáhá matce v místním obchodě. Brzy však do jeho  života vstupuje tajemný muž na motorce, který se představuje jako řezník Berend (Grégory Gadebois) a Andorův skutečný otec. Má pravdu?

Zatímco Saulův syn i Soumrak využívaly obdobný formální přístup, kdy kamera spočívala v blízkosti protagonistů, přičemž jejich rozostřené okolí bylo často až neproniknutelné, Budapešť 1957 pracuje s formou volněji. Kamera Andora často sleduje, v řadě scén zaujímá i jeho hledisko, jindy ale přechází i do většího odstupu a zabírá prostředí v celcích. Díky tomu vyniká propracovaná výprava evokující dobovou Budapešť, v níž každodenní realitu budapešťských občanů doplňují přípravy na prvomájové oslavy a přítomnost sovětských vojáků.

Z filmu Budapešť 1957, foto: Pilot film

Nemes i tentokrát natáčí na filmový materiál a pracuje s dnes netypickým čtvercovým formátem. Spíš než sepětí kamery s perspektivou hlavní postavy je pro něj tentokrát důležitější přiblížení Andorova rozpoložení v jeho osobní i konkrétní dějinné situaci. Okolní prostředí tak přestává být rozostřeným labyrintem, ale naopak skrze něj snímek buduje atmosféru, jež rezonuje s chlapcovou vnitřní rozpolceností. Do temných prostorů a často polorozpadlých budov chvílemi proniká ostré světlo, sépiové tónování barevné palety zase snímek posouvá do částečně nostalgických, ale především melancholických poloh. Zatímco řada historických snímků s dětským protagonistou staví na tom, že vnímáme historické období jeho specifickou perspektivou, v Budapešti 1957 je v popředí samotná postava chlapce a jeho hledání identity v době, která člověka tlačí do složitých kompromisů.

Vkročit do světa dospělých

Především první polovina snímku je vypravěčsky rozvolněná. Nesledujeme tolik zápletku, jež se více rozvíjí až v druhé části, ale spíše zůstáváme s Andorem, který se poflakuje Budapeští. Povětšinou volně přechází ze scény do scény, teprve si hledá své místo. Divadelník a mim Géza pro něj může představovat částečnou otcovskou figuru, herec si však sám uvědomuje, že toto prázdné místo nezaplní. Poté, co Andor zjistí, jak matka trpěla za války kvůli svému židovskému původu, se vydává na místní židovskou bohoslužbu. Ani tam ale kvůli svému oblečení a odstupu od náboženské tradice nezapadá.

Film akcentuje nesnadnou pozici rané adolescence, v níž opouštíme dětství, ale svět dospělých nám ještě nedává zcela smysl. Andor se opakovaně vrací k fotografiím muže, jehož doposud pokládal za svého otce.  Prostřednictvím tajného rituálu s ním komunikuje ve sklepní kotelně a idealizuje si jej. S ubývající stopáží snímek postupně odkrývá historii Andorovy rodiny, která je možná víc morálně ambivalentní, než si chlapec ve svém černobílém vidění světa doposud připouštěl…

Jaká tajemství vlastně skrývá jeho rodina? Andor (Bojtorján Barabás) se svou matkou (Andrea Waskovics) ve snímku Budapešť 1957, foto: Pilot film

Nemes tuto hraniční pozici mladého chlapce inscenuje ve scénách, kdy Andor poslouchá či sleduje rozhovory dospělých přes zavřené dveře či okna. Dětskou zvídavost postupně nahrazuje vědomí oddělení od dospělého světa, které chce překonat. Proto protagonista ve filmu pije i kouří a před matkou prohlašuje, že začne vydělávat, aby pomohl zajistit rodinu. Právě v těchto nuancích se snímek nenápadně přibližuje archetypálnímu příběhu, v němž se potřeba otcovské figury proměňuje ve snahu sám dospět a převzít zodpovědnost.

Od osobní ke kolektivní zkušenosti

Více než dvouhodinová stopáž filmu však brzy začíná škodit. Problémem přitom není tempo snímku, neboť Nemes je stále výborným realizátorem jednotlivých scén, které dokážou vtáhnout do osobních problémů i jejich zakotvení v širším společenském kontextu. Přítěží se stává spíše scénář, který zprvu elegantně naznačené motivy začíná až příliš opakovat a stále explicitněji převádět do dialogů. Andorova fixace na příjmení Hirsch, které pro něj doposud představovalo těžiště jeho identity, například vrcholí poněkud doslovnou scénou, v níž mu řezník Berend chce změnit příjmení, a tím definitivně obsadit roli otce.

Plakát k filmu, zdroj: Pilot film

Kvůli této repetitivnosti pak závěrečná a na poměry Nemesových filmů přímočará konfrontace nepředstavuje dramaticky vygradované finále. Přesto se závěrečnou scénou získává snímek zvláštně melancholickou tečku, která jako by dokazovala, že jeho síla spočívá spíše v náznacích a v subtilním napojení na širší společenská témata. K nim se režisér nedostává okázalými metaforami, ale nenápadným zrcadlením. Přestože maďarskou situaci rok po revolučních událostech film příliš nerozvíjí, přítomnost sovětských vojsk jako by zrcadlila Andorovo rozčarování z přítomnosti nezvaného hosta v jeho životě, kvůli němuž se bude jeho budoucnost vyvíjet patrně jinak, než si představoval.

Současně se za tímto konkrétním příběhem skrývá i výpověď o židovské zkušenosti ve východoevropském prostoru, kde se nutnost přežití často projevila volbou jinak nežádoucích kompromisů. Budapešť 1957 možná není tak formálně vybroušeným a dotaženým dílem, jako byl Saulův syn a do jisté míry i Soumrak. I zde však Nemes dokazuje svůj talent kronikáře evropské minulosti, v níž exceluje tehdy, když dokáže skrze individuální zkušenost zachytit i její kolektivní a politický přesah.

Autor je filmový publicista a doktorand politologie.