Film Ztracená země se snaží věrně, ne však otrocky zachytit zkušenost Rohingů

Rohingové čelí je v jihoasijském Myanmaru již několik desetiletí útlaku. Perzekuce etnika, jemuž není přiznáno občanství, eskalovala roku 2017 represemi myanmarské armády. A diskriminace trvá – v sousedním Bangladéši a dalších okolních zemích přebývá přibližně milion rohingských uprchlíků.

Akio Fudžimoto (* 1988) se ve svých dvou předešlých filmech věnoval zkušenosti migrace a uprchlíků. Autorův dlouhodobý pobyt v Myanmaru a osobní kontakt s rohingskou komunitou jej přivedly ke Ztracené zemi. Natočil ji ve spolupráci s Rohingy, z nichž mnozí prošli útěkem z Myanmaru. Na loňském benátském festivalu snímek obdržel Zvláštní cenu poroty v sekci Orizzonti. Perzekuci Rohingů film vysvětluje pouze krátkým úvodním titulkem. Ztracená země totiž cílí spíše na bezprostřední zachycení útlaku a drsné životní zkušenosti než na vyprávění podřízené politickému apelu.

Střízlivý pohled

Sourozenci Somira, které je devět, a čtyřletý Shafi (rohingští neherci Shomira Rias Uddin a Muhammad Shofik Rias Uddin) si hrají, aniž věnují výraznější pozornost okolnímu dění. Otec je však přeruší s tím, že se musí spolu s matkou vydat na dlouhou cestu do Malajsie, kde se usadil jejich strýc. Trojice spolu s ostatními uprchlíky brzy nastupuje na velkou, zjevně provizorní loď. Po několika dnech plavby přistávají u pobřeží Thajska, odkud se sourozenci znovu vydávají za větším bezpečím do Malajsie. Fudžimoto cestu podává bez příkras. Vyhrocené situace nechává promlouvat samy za sebe. Staví především na pečlivě odpozorovaných situacích uprchlíků: nenuceně ji přibližuje už jen letmá pozornost k tomu, co na cestě mladí sourozenci jedí…

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Kameraman Jošia Kitagawy v některých momentech snímá putující postavy z odstupu, na pozadí rozlehlé krajiny, ale většinou se pokouší navodit perspektivu protagonistů – kamera stojí po boku jednotlivých postav a navozuje téměř dokumentární bezprostřednost, výraznou především ve scénách bouřky či nočního útěku před pohraničníky, kdy obraz sugestivně přibližuje dezorientaci protagonistů.

Příběh Ztracené země se odehrává na ploše necelého jednoho měsíce. Vyprávění je rozděleno do kratších epizod pokrývajících jednotlivé dny, které na sebe někdy bezprostředně navazují, jindy se v něm vyskytují časové přeskoky a co do tempa se napětí střídá s uvolněnými momenty. Zatímco mladí sourozenci se po přistání v Thajsku setkávají s nezištnou pomocí místních, následně narážejí na ozbrojence, kteří na jejich neštěstí chtějí vydělat. Film však nesklouzává ani k násilné exploataci utrpení, ani k obrazu krásné mezilidské solidarity – prostě se snaží zůstat na půdě střízlivé observace.

Z filmu Ztracená země, foto: Pilot film

Ztracenou zemi proto nelze brát za klasický příběh s dramatickým vývojem postav. Somira a Shafi zůstávají v první řadě malými dětmi a vedlejší figury se s nimi setkávají jen kvůli nutnosti útěku před perzekucí. Nicméně když se skupina mladých uprchlíků rozpovídá o životních plánech, působí ten moment autenticky, neboť namísto úsilí o charakterovou drobnokresbu nabízí náhled do představ a nadějí, s nimiž se lidé na takové cesty vydávají.

Názornost bez nátlakového apelu

Fudžimotův snímek vybízí k srovnání, ačkoliv scénář představuje spíše volnou oporu výchozí situace, kterou dětští herci zčásti dotvářejí, navíc poskytuje větší prostor jejich přirozeným interakcím. Ale i tak: snaha o přiblížení perspektivy uprchlíků může připomenout například film Mediterranea (2015) amerického režiséra Jonase Carpignana. Vyprávění zúžené na zkušenost dvojice malých dětí zase může dát vzpomenout na japonský animovaný snímek Hrob světlušek (1998) Isaa Takahaty. Ztracená země se ovšem vyhýbá přímému emocionálnímu nátlaku a scény ohrožení či smrti podává faktograficky.

Na začátku příběhu matka hlavních postav vypráví o vesnici, jež byla spálena na prach, přesto v ní zázrakem přežil mangovník. Tento strom se v průběhu filmu stává symbolem přetrvávající naděje, jinak temný příběh vytrhává z bezvýchodnosti, ovšem současně obnažuje určité napětí v tvůrčím přístupu. Fudžimotovo režijní pojetí totiž hraničí s kvazidokumentárním naturalismem, ovšem symbolický motiv mangovníku a „podpůrná“ hudba očividně nahrávají divácky vstřícnější podobě.

Nejde však o zásadní slabinu snímku. Naznačené postupy spíše ukazují, že ani film usilující o co největší autenticitu se neobejde bez autorského tvarování. Akio Fudžimoto se však vyhýbá didaktickému apelu. A díky této zdrženlivosti dokáže Ztracená země situaci rohingských uprchlíků evokovat mimořádně sugestivně.

Plakát k filmu, zdroj: Pilot film