Starý mýtus nerezaví. Nolanova Odyssea pronásledují monstra, bohové i válečná traumata

Homérova Odyssea v první řadě není historický dokument, nýbrž příběh s velkým P, pro určitou kulturu natolik důležitý, že jí pomáhal porozumět světu a místu člověka v něm. Illias a Odyssea jsou ústřední literární mýty starověkého Řecka, což je v mnoha ohledech extrémně odlišná společnost od té naší, zároveň však současná západní kultura z ní v mnoha ohledech vyrůstá. A o mýtech se říká, že se houževnatě udržují v kulturním povědomí právě proto, že si v nich každá generace dokáže najít něco svého.

Hraný film přitom není ideálním médiem pro zpracování mytických příběhů, protože je vizuálně příliš konkrétní a specifický, čímž připoutává vyprávění ke konkrétní éře. To nejlepší, v co může filmová verze doufat, je zpracování, jemuž se podaří vytvořit neotřelé pojetí originálu, nebo zachytit něco z toho, jak mýtu rozuměla doba, v níž adaptace vznikla. Nolanova Odyssea dělá svým způsobem obojí.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Návrat nemožný

Na snímku je patrné, že vyprávění o Odysseovi překvapivě dobře sedne k Nolanově autorské poetice. V první řadě se podobně komplikovaně vztahuje k pojetí času. Britský filmař si ve svých dílech vždy až fetišisticky liboval v synchronicitách, tedy ve vrstvení paralelních časových rovin a vůbec ve zdůrazňování otázky plynutí času – většinou ve formě takzvaných deadlinů, tedy času nutného ke splnění určitých úkonů. Čas je v Odyssee zašmodrchaný a neustále zpřítomňovaný. Odysseus se vrací na Ithaku s fatálním zpožděním a navíc zjišťuje, že žádný návrat ve skutečnosti není možný, protože čas plyne nejen na jeho cestách, ale i doma. Čas vyprávění se tu navíc neustále zahryzává do vlastního ocasu různými nadpřirozenými zásahy, jako jsou věštby, ožívající mrtvé postavy i hrdinovo zapomínání minulosti. Stejně nepřímá, zacyklená a plná zákrut je i dráha Odysseovy výpravy, kterou božské zásahy smýkají od jednoho podivného ostrova ke druhému.

Nolan všechny tyhle časoprostorové ohyby chytře používá. První část bezmála tříhodinového filmu zachycuje konec celého eposu, ale neustále se propadá do nejhlubší minulosti, ještě k počátkům Trojské války, přičemž sám Odysseus vystupuje jen v drobných flashbacích jako nepřítomný hrdina, na něhož už lze jen vzpomínat. Peripetie jeho plavby jsou rámovány hrdinovými pokusy vzpomenout si na ně poté, co ztratil paměť během sedmiletého pobytu na ostrově ve společnosti nymfy Kalipsó. Nejrafinovaněji film dávkuje scény dobytí Tróje, k nimž se několikrát vrací a pokaždé je prohlubuje. Právě lest, díky níž se Odysseovi podařilo vítězně ukončit válečné tažení, je totiž jádrem Nolanovy interpretace starořeckého mýtu.

Scéna s trojským koněm. Právě tato lest, díky níž se Odysseovi podařilo vítězně ukončit válečné tažení, je jádrem Nolanovy interpretace starořeckého mýtu, foto: © Melinda Sue Gordon / Universal Pictures

Válka vše převrátí

Nolanův Odysseus není žádným srdnatým hrdinou, ale člověkem, jehož na každém kroku pronásleduje hanba. On a jeho vyhladovělá posádka kotví na jednom ostrově za druhým a znovu a znovu zjišťuje, že o ně nikde nestojí a že všude mají hodnotu nanejvýš coby potrava pro monstra. Jeho střety s příšerami nemají podobu hrdinských skutků, nýbrž spíše zoufalých útěků. Smysl této hanby zjišťujeme postupně a naplno se ho dozvíme až v závěru, kdy vyprávění sváže několik klíčových, opakujících se motivů – takzvaný Diův zákon, zmíněnou Odysseovu lest v Tróji a zkazky o mořských národech nedodržujících posvátné tradice.

Scenárista a režisér v jednom zde navazuje na nejčastější moderní interpretaci Odysseových cest, podle níž je vyhnancem právě proto, že domov, kam se chce vrátit, už neexistuje. Zároveň je však současný v uchopení tématu války: Odysseus je trojským veteránem a jeho vyhnanství připomíná osud veteránů z mnoha moderních válek, typicky z první světové a z vietnamské, kteří se sice vrátili do světa, jenž se nacházel ve víceméně témže stavu, v jakém ho opustili, avšak drasticky se změnili oni sami.

Válka je v Nolanově Odyssee pojatá především coby traumatizující zkušenost a společenský otřes, jenž má potenciál rozvrátit dosavadní řád. Kromě rámujícího příběhu na to nejvíc poukazuje epizoda s čarodějnicí Kirké, která promění Odysseovy vojáky ve vepře a prohlašuje, že tohle je jejich skutečná podstata, zatímco lidská tvář je pouhou maskou. Rovněž další monstra, která Odysseus potkává, podtrhují pojetí války jako jatek – všechna různými způsoby masakrují a požírají námořníky, vybírají si své oběti zcela náhodně a žádný bojový um proti nim nepomáhá.

Pocit války jako jednoho velkého zmaru v Nolanově filmu překonává i jinou, výsostně starořeckou emoci, totiž tragičnost neboli vědomí, že zpravidla nikdy nedosáhneme toho, co bychom v životě chtěli vykonat, protože naše kroky neřídíme my sami, nýbrž mnohem mocnější síly. Na tento pocit odkazuje epizoda se Sirénami, v níž Odysseus zakusí, že jeho nejhlubší touhy a naděje jsou ve skutečnosti jen vábením zrádných oblud toužících usmrtit zbloudilé mořeplavce.

Scenárista a režisér Christopher Nolan při natáčení Odyssey, foto: © Melinda Sue Gordon / Universal Pictures

Pokora k historii i dnešní jazyk

Tragickému pojetí světa odpovídá i zdánlivě poněkud polovičatý způsob, jímž Nolan nakládá s nadpřirozenem. Ano, existují monstra a fungují i jisté druhy magie, lze doplout do Hádu a naplňují se různá proroctví a kletby. Přitom však o bozích se tu jen mluví, ale vystupují tu nanejvýš coby přeludy hlavního hrdiny. To neznamená, že tvůrce mýtus „odposvátňuje“: jeho rozvržení celkem odpovídá moderním interpretacím antického pantheonu, podle nichž řečtí bohové ztělesňují právě všemožné síly přesahující lidskou vůli, jež osudově zasahují do našich životů a mění je bez ohledu na naše přání. Řečtí bohové nejsou nutně lepší než lidé – stačí, že jsou mocnější.

Totéž platí pro vizualitu filmu. Na první pohled působí naturalisticky – snímek volí tlumenější barvy a často sahá k omezené světelnosti. Terén, jímž se hrdinové pohybují, působí nehostinně a pustě. Všudypřítomné přítmí a špínu lze chápat jako snahu o realismus, zároveň jde o expresivní prvek umocňující pocity zbídačenosti a zoufalství, jež Odyssea provázejí. Další z charakteristických znaků Nolanových filmů, totiž komplexní a často ohlušující zvukový design, rovněž vyvolává stísňující dojem, neboť chce evokovat bitevní vřavy a tíživý osud námořníků. Kromě toho vyústění vyprávění naznačuje, že Odyssea po celou dobu sužuje trauma z vyplenění Tróje, což svádí k psychologickému čtení snímku.

Ať tak nebo onak, máme co do činění s filmem, jenž publiku klade podstatnější otázky než to, zda Agamemnón má právo nosit brnění připomínající Darth Vadera, nebo zda se v hereckém obsazení mohou vyskytovat osoby s tmavším odstínem pleti. Tvůrci s původní látkou pracují s pokorou patrnou ve vyznění řady scén, ovšem také si uvědomují, že mýtus, ať jakkoliv starý, musí být vyprávěn současným jazykem.

Jeden z českých plakátů k filmu, zdroj: CinemArt