Arkádový neorealismus. Snímek Mouchy citlivě ukazuje lidi, kteří jsou pro systém jen hmyzem

Fernando Eimbcke (* 1970) patří k silné generaci mexických filmařů, kteří o sobě na mezinárodní scéně dali vědět zkraje nultých let. Na rozdíl od Alejandra Gonzálese Iñárrita a Alfonsa Cuaróna se z něj nestala světová filmařská star. Možná proto, že na rozdíl od nich točí jeden, maximálně dva tituly za deset let a zásadně jde o komorní vyprávění, kde se zdánlivě nic neděje.

Debutová Kachní sezóna (2004) vypráví o dvou klucích, kteří jsou sami doma u jednoho z nich. Dívka z vedlejšího bytu si k nim přijde upéct dort a posléze je doplní mladý muž dovážející pizzu. V následujícím Jezeru Tahoe (2008) se dospívající hrdina pokouší najít v okolí někoho, kdo by mu poradil s opravou rozbitého auta. Sandwich klub (2013) se odehrává v téměř prázdném hotelu, kde svobodná matka s pubertálním synem tráví dovolenou u moře mimo sezónu. Všechny tyhle snímky nás dlouho nechávají jen tak pobývat s postavami a vstřebávat jejich vzájemnou dynamiku v každodenních situacích. Ale každý z nich končí hlubokou katarzí, po níž si uvědomujeme, že jejich životy už nikdy nebudou jako dřív.

Trailer k filmu Mouchy, zdroj: YouTube

Vysáváni a drceni systémem

Stejně nenápadně naléhavé jsou Mouchy. Začíná i končí scénou v prázdné domácnosti padesátnice Olgy, kde jí společnost dělá jen dotěrná moucha. Prolog a epilog se ovšem liší tím, jak Olga s obtížným hmyzem naloží. Mezitím se odehraje série peripetií souvisejících s faktem, že žena kvůli nedostatku peněz pronajme svůj pokoj. Nastěhují se do něho otec a malý syn, kteří krátkodobě potřebují střechu nad hlavou, protože jejich vlastní finanční situaci rapidně zhoršila vážná nemoc chlapcovy matky. Režisér Eimbcke se v Mouchách poprvé explicitně věnuje vážnému společenskému tématu. Kvalitní zdravotní péče je totiž v Mexiku velmi drahá, takže nemoc v rodině může znamenat razantní zásah do rozpočtu mnoha domácností. Snímek se problému ovšem nevěnuje sociologicky nebo analyticky, nýbrž „jen“ ukazuje situaci lidí, na něž tento systém bolestně doléhá.

Fernando Eimbcke zdůrazňuje chudobu ve velkém množství civilních mikrosituací jdoucích napříč vyprávěním. Najdeme zde mnoho scén, kdy postavy manipulují s bankovkami či drobnými mincemi a vyjevuje se, jak tíživé je pro ně zaplatit za léky, nájem a spoustu dalšího zboží a služeb. Nadto je zřejmé, že chudoba je v mikrosvětě filmu všudypřítomná, neboť otec Tulio a jeho syn Cristian zdaleka nejsou jediní, kdo zde mají hluboko do kapsy – jak vyplývá třeba z epizody, kdy Cristian přijde o svůj mobil.

Hugo Ramírez a Bastian Escobar v rolích otce a syna ve filmu Mouchy, foto: Aerofilms

Tématy, perspektivou a vlastně i černobílým obrazem se Mouchy jako jediný Eimbckeho film blíží italskému neorealismu. Klasický směr ze čtyřicátých let, reprezentovaný třeba snímkem Zloději kol Vittoria De Sicy, položil základy sociálně realistické kinematografie, jež se často soustředí na příběhy o lidech, na něž tvrdě dopadla systémová společenská nespravedlnost. Eimbckeho novinka nás zve k tomu, abychom se vcítili do prožitků rodiny, která se ve vykořisťujícím systému ocitla na dně. Navíc vývoj postavy Olgy stojí na tom, že právě k takové empatii se ona sama odhodlává.

Režisér, scenárista i střihač v jedné osobě však do sociálně realistické osnovy vkládá spoustu svých charakteristických prvků posouvajících vyznění díla jinam. Kupříkladu zájem o děti či dospívající a jejich pohled na svět. Mouchy několikrát vystřídají vypravěče a velkou část děje vnímáme očima malého Cristiana. Jeho situaci na okraji společnosti tvůrce chytře zdůrazní scénami, kde chlapec močí v parku u stromu, odkud ho vyhání policista. Syn se také opakovaně snaží dostat do budovy nemocnice, kam mají děti vstup zakázán. Málem se mu to povede díky postavě uklízeče, který připomíná hravého a nezodpovědného pizzaře z Kachní sezóny.

Pixely pomáhají poznat svět

Nejtypičtějším motivem ve stylu Eimbckeho však je arkádová videohra Cosmic Defenders Pro, variace na slavné Space Invaders. Filmař ji využívá jako středobod Cristianova světa a jeho interakcí s ostatními postavami. Právě v ní mizí spousta vzácných drobáků, které se mu různě daří či nedaří získat, na základě ní se sblíží s Olgou a skrze hru chápe i nemoc své matky. Rovněž předchozí Eimbckeho snímky jsou plné různých počítačových i analogových her, které tvoří malé rituály, kolem nichž se často točí vztahy mezi postavami. Typické je rovněž to, že realisticky pojatý film se v závěru propadne do snových scén a metaforických výjevů, které Eimbcke ovšem podává dostatečně střídmě, aby nešly proti civilnímu pojetí filmu. Zůstává tu i fascinace paneláky, kterým Eimbcke věnoval několik uhrančivých záběrů už v Kachní sezóně. V Mouchách k nim přidal fascinující výjev, v němž se rozsvícená okna stávají pixely v obří variantě počítačové střílečky.

Mouchy ukazují, že Fernando Eimbcke zůstává tvůrcem děl na povrchu neokázalých až prostých, ale ve svých vypravěčských strategiích zároveň rafinovaných. Stejně jako předešlé autorovy tituly, i novinka je „zákeřná“ v tom, že dlouho jen nezávazně čeří vodu všednodenních a často jemně ironických situací, ale v závěru vás zanechá v nečekaně silných emocích.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms