Režisérka ve Varech oceněného filmu Martina Buchelová: Děti řeší věci, o nichž nemáme ani ponětí
Slovenská režisérka Martina Buchelová získala za svůj celovečerní debut na letošním karlovarském festivalu Velkou cenu soutěže Proxima. Snímek Milovník, ne bojovník vypráví o úskalí mladistvé osamělosti a důležitosti přátelství a lásky. Jeho hrdina Andrej objevuje silné emoce díky Míše, kterou se po fatální chybě snaží získat zpět. Ve světě plném intrik a nekompetentních dospělých to není zrovna lehká věc…
Slovensko-český film Milovník, ne bojovník sice do tuzemských kin vstoupí až 17. září, ale v hlavním městě jej lze následující víkend vidět na dvou projekcích, jež jsou součástí přehlídky Šary Vary, tedy oficiálních festivalových ozvěn karlovarského festivalu. Jedna projekce proběhne v sobotu 18. července od 16:45 v kině Aero, druhá v neděli 19. července od 18:00 v kině Světozor.
Milovníka, ne bojovníka jste finalizovala během postupné destrukce slovenských kulturních institucí. Dotklo se to práce na filmu?
Chválabohu jsme měli hodně věcí dohodnutých už předtím, natáčení probíhalo za ještě relativně normální situace. Ale museli jsme dofinancovávat postprodukci, takže jsme na Audiovizuálním fondu absolvovali několik koleček, ale i ta dopadlo dobře. Na Slovensku se audiovize nachází pod Audiovizuálním fondem, ale většina ostatních umění – divadlo, výtvarné umění či hudba – jde přes Fond na podporu umění. A ten to slíznul první…
Váš nový snímek je coming of age drama a řekl bych, že jde v česko-slovenském kontextu o docela jedinečné dílo. Vycházíte z osobní zkušenosti z vašeho dospívání?
Není to příběh z mého života. Začala jsem jej psát během pandemie, kdy jsem získávala pocit, že žijeme jak v komiksu – že se mění status quo a ve společnosti se dějí čím dál absurdnější věci. Ty změny ovšem postupují: některé věci, u nichž mělo být naprosto jasné, že ten, kdo je prohlašuje, je mešuge, jsou nyní vnímány mnohem relativněji.
Vedle toho jsem psala historickou věc o spisovatelce Boženě Slančíkové-Timravě. Jsem její velká fanynka, ona tvořila od konce devatenáctého století až do konce třicátých let. Analyzovala jsem její díla, protože jsem je chtěla zpracovat audiovizuálně. Během té práce jsem došla k tomu, že si od odpovědnosti za zpracování Timravy potřebuju odpočinout. A napadl mě příběh Andreje coby kontrast k ženským postavám v dílech Timravy, které v jejích textech převažují. Psala jsem scénář průběžně, když mě nějaký vývoj napadl, nebo jsem se chtěla nějak zabavit.
Jak byste popsala hlavní hrdiny filmu Milovník, ne bojovník: Andreje a Mišu?
Andrej je velmi hravý a snaží se najít smysl života. Člověk by si mohl myslet, že už je dospělý, ale není tomu tak – musí si pro sebe najít prostor, který bude považovat za svůj domov. Cítí se být velmi osamělý, kvůli tomu občas neví, jestli vše dokáže zvládnout, ničí ho to. Pak se nečekaně zamiluje. Zaskočí ho to – a stojí před ním výzva vypořádat se se svými problémy.
Miša je bojovnice i milovnice. Protože je zatížena nesnadnou rodinnou situací, nemyslí, že by mohla mít vztah, ani o tom neuvažuje. Cit ji překvapí a ona to musí řešit. Má ovšem schopnost se v nastalé situaci zorientovat a nenechat se jí převálcovat. Je ženou, která se i přes těžký život rozhodla nevzdávat se.
Marně vzpomínám, kdy mi na plátně někdo dokázal natolik přirozeně zprostředkovat pocit okouzlení někým druhým jako herečka Michaela Kostková ve scéně, kdy si v roli Miši v posteli prohlíží Andrejův profil. Jak jste nakládala s chemií postav a jejich představitelů?
Chtěla jsem, aby postavy prožívaly velmi intenzivní pocity. Lásku i beznaděj. Mám ráda filmy od Wong Kar-waie jako Chungking Express nebo Stvořeni pro lásku. Postavy se v nich tváří, jako by vše bylo v pohodě, ve skutečnosti však skrývají intenzivní pocity. O to jsem taky usilovala. Měli jsme spoustu hereckých zkoušek, na nichž jsme to analyzovali. Zároveň Miška Kostková se výtečně připravuje na scény – je dokumentární fotografka a má sociální a psychologickou citlivost a ještě k tomu herecký talent. Dokáže vycítit, kdy ubrat, aby to působilo autenticky.
Co se týče takzvané chemie mezi nimi dvěma, na castingu jsem ji nehledala, stejně tak ne romantickou jiskru. Šlo mi „jen“ o to, zda protagonisté spolu dokážou být v pohodě a důvěřovat si. Kdyby tam bylo víc romantického zájmu, mohlo by to být při natáčení horší: je těžké s tím před kamerou pracovat. Oni to mezi sebou vůbec neměli. Byli spíš kamarádi, dokázali se uvolnit a teoreticky přemýšlet o tom, co kdo prožívá, když je zamilovaný, nebo co je to láska a jaký takový vztah může být. Chtěli jsme, aby to zároveň byla i nebyla love story. Prostě život ty naše postavy dožene.
Vaši hrdinové skrze tápání jich samých i jejich kamarádů nastavují zrcadlo současné podobě vztahů a komunikaci – a to bez soudů. Snažila jste se o vhled do komunikace současné dospívající generace?
Především jsem chtěla porozumět každé postavě. Ukázat, jak se chová, nehodnotit, neškatulkovat. Aby si divák sám řekl, v čem je problém, aby se zapojil. Vztahy jsou přece samy o sobě rozporuplné: lidé si lezou na nervy, zároveň se mají rádi. Mnozí z nás se zapletou do hloupostí jen proto, že chtějí k někomu patřit, někoho milovat. Mobily jsou navíc něčím, skrze co mladí lidé sdílejí emoce. A my se do toho rozpoložení a nastavení občas, myslím si, i trefili: třeba v momentech, kdy je Andrej opilý a je jakoby mimoděk natočen, aniž to tuší. Když jsou teď mobily všude, může být křehký moment takhle zaznamenán…
Zároveň mi přijde, že Milovník, ne bojovník ukazuje mladé lidi jako soběstačné a do jisté míry rozvážné, schopné nést za své impulzivní chování odpovědnost. Na rozdíl od většiny dospělých postav, které v příběhu končí zadlužení, agresivní, nekompetentní…
Neměla jsem v úmyslu kritizovat celou starší generaci, ale spíš jsem chtěla mladým lidem sdělit, že se občas stane, že člověk zůstane na všechno sám. Andrej pochází z dobře zajištěné rodiny, ovšem jeho rodiče se rozvedli a každý si žije svůj život. Ne že by Andreje neměli rádi, ale každý už má jiného partnera a on je sám a vlastní rodinu nemá. Chtěla jsem ukázat, jak to mladý člověk může zvládnout, když si najde lidi, kteří jsou s ním na jedné vlně.
Na castingy přišla spousta mladých, bavili jsme se o tom, jak žijí. Každému z nich šlo o nějaký smysl, o nějaké dobro. Na druhou stranu mi vyprávěli, kolik hrozných věcí zažili. Je to generace, které náhodní lidé posílají nahé fotky od chvíle, kdy dostanou mobil do ruky. Když narazí na nějakou temnou věc, tak to rovnou trollí a přeposílají například do třídního chatu; jeden kluk viděl přes chat tolik hrozných věcí, které nikdy vidět nechtěl. A děti s tímhle cynismem, který se na ně přes mobily valí, nějak žijí. To jsem nezažila já ani jejich rodiče. Děti nyní pravděpodobně řeší věci, o nichž ani nemusíme vědět. Doufejme, že je zvládnou i bez naší pomoci.
Ve filmu jste otevřela témata jako sexuální predátorství, grooming, závislost na alkoholu. Ani jedno z nich jste však nerozebrala příliš do hloubky. Proč?
Především je to můj první celovečerák, tak jsem hodně přemýšlela o tom, jak hluboko se ponořím do toho či onoho tématu. Je to křehké, protože hlavní postavou je Andrej a já chtěla, aby se odněkud někam posunul. Další věc je, že člověka často jímá pocit, že nemá jeden problém, který potřebuje vyřešit, ale má jich rovnou sedmdesát – a je mu špatně na milion různých způsobů. Pro mě závislost bývá důsledkem jiného problému. Rozhodla jsem se, že tyhle věci budu divákovi jen letmo naznačovat, aby si tématu všiml, a zároveň vyprávění dále sledoval s vědomím, že všechny další průběžné problémy v pozadí nadále existují.
Milovník, ne bojovník je mozaikovitý, útržkovitý. Celistvost příběhu dotvářejí zprvu nejednoznačné dějové odbočky, forma charakteristická i pro další coming of age projekty, například seriály Skins nebo 13 Reasons Why. Kdy jste se pro tuhle formu rozhodla?
Chtěla jsem představit hlavní postavu, Andreje, tak, abychom se na něho zprvu nedívali jako na osamělého kluka, který má určitý problém a pak se zamiluje, nýbrž naopak. Připadá mi to zajímavější, než kdybych od začátku vyprávěla příběh mladého alkoholika. Chci, aby to diváci vnímali tak, že tady je zamilovaný kluk, a teprve pak zjistíme, že má nějaký problém.
Může být Milovník, ne bojovník reprezentativní generační výpovědí pro témata, která jste v příběhu ukázala?
Nevím. Nesnažila jsem se generaci Z definovat. Když už jsme věděli, že budeme točit, vyšel článek o tom, že se snažím definovat generaci Z. Přitom já vůbec nevěděla, že se ta generace takhle pojmenovává! Definovat generaci je navíc obecně těžký úkol. Já jen doufám, že jsem nenatočila věc, která by nebyla autentická. Ale definovat generaci? Nechci nikomu diktovat, co má dělat, a říkat, kým je.
Martina Buchelová na karlovarském festivalu v roce 2015, kde představila svůj snímek Zelená vlna, foto: KVIFF
Martina Buchelová (* 1988)
Narodila se v Rimavské Sobotě. V roce 2010 získala bakalářský titul z oboru kulturologie na Univerzitě Komenského v Bratislavě a navázala studiem filmové a televizní režie na VŠMU tamtéž. V letech 2012–2013 absolvovala v rámci programu Erasmus stáž na pražské FAMU. Nejprve točila krátké filmy: Zelená vlna (2014), Magic Moments (2016), R+J (2018), Kto chce byť hrdina? (2019). V roce 2024 společně s Deborou Pastirčákovou režírovala dokument Kam patrím, složený ze tří příběhů mladých lidí.