Queer filmy nemusí být jen o coming outu a traumatu, říká Šimon Holý, autor novinky Chica Checa

V Karlových Varech jste před čtyřmi lety měl nejen premiéru filmu A pak přišla láska…, ale vystoupil jste tam i s manifestem Tady a teď, kde jste vyjádřil svou představu toho, co vám na kinematografii tehdy vadilo. Spolu s režiséry Tomaszem Wińskim a Terezou Vejvodovou jste volali po „nové české intimitě“, současných tématech a větší autenticitě v českém filmu. Někteří kritici to považovali za reklamu na vaše nové snímky. Jak zpětně vnímáte tyto manifesty a dokázaly podle vás v české kinematografii nastartovat změnu?

Je dobře, že jsme s tím tehdy vystoupili, protože se u nás začalo víc diskutovat o tom, co se točí a proč. Zpětně mám pocit, že jsme byli s Terezou a Tomaszem za ty manifesty neprávem pranýřovaní, ale já toho nelituju, protože debata o audiovizi se vést musí. Naše manifesty debatu rozpoutaly a její dopad je zjevný: Dneska se točí aktuálnější filmy. Ovšem snahy současné vlády zestátnit veřejnoprávní média nás v tom vrací zpátky – zestátnění jednoho z největších financiérů audiovize ovlivní i to, jak dlouho bude trvat natočit film. Už tak pomalý proces bude ještě o dva, tři roky delší, a tím bude ještě náročnější točit o aktuálních tématech.

Ve zmíněném manifestu jste také psal, že podle vás česká kinematografie nenavazuje na to, co umí, ale že napodobuje trendy ze zahraničí. Co je tedy podle vás tím, co česká kinematografie umí? A jaký snímek jste měl v hlavě vy, když jste připravoval Chica Checa?

Hodně jsme mysleli s kameramankou Janou Hojdovou na snímky Vojtěcha Jasného. Také jsme točili na vesnici, ale nechtěli jsme jít do sociálního realismu, který je v českém filmu hodně častý, když se zobrazuje venkov. Náš film byl od počátku antitezí sociálního realismu devadesátých a nultých let, kdy filmaři z Prahy natáčeli, jak si představují vesnici.

Jan Cina a Pavla Tomicová ve filmu Chica Checa, foto: Falcon

Nejste náhodou kluk z Vinohrad?

To sice jsem, narodil jsem se na Vinohradech a žiju tady, ale od svých tří do osmnácti jsem žil na vesnici, konkrétně v Loděnicích a v Hudlicích na Křivoklátsku. A právě proto mě strašně vytáčí, jakým způsobem se zobrazuje vesnice v české audiovizi, protože to prostě neodpovídá tomu, jak ta místa znám a vidím já. Pořád nějaké chladné modré barvy, deprese, alkoholismus, zoufalství… Nedivím se, že se pak všichni ptají, kam zmizel český divák a proč chce koukat jenom na komedie. Možná nechce koukat na tahle vesnická dramata, protože mu ukazujeme něco, co si myslí Pražáci o vesnici nebo maloměstě. Chtěl jsem zobrazit venkov jinak. A vzpomněl jsem si právě na Jasného filmy. Dokonce jsme si s Janou Hojdovou dávali dohromady seznam záběrů z jeho filmů, ke kterým jsme se v Chica Checa vraceli. Třeba ve scéně s duchem v hospodě jsme se inspirovali Jasného Všemi dobrými rodáky, použili jsme stejný styl triku, nebo živější, saturované barvy při záběrech na pole. A současně tu vesnici neidealizujeme.

Chtěl jsem si zároveň zkusit divácký film pro širší publikum, který bude svým způsobem lidový, ale snad ne za cenu nějaké horší umělecké kvality. Kam vlastně zmizel kultivovaný mainstream devadesátých a nultých let u nás? Dneska to jsou buď hloupé komedie, nebo příliš artové filmy pro úzký okruh diváků. Tohle byl hlavní cíl mého nového filmu, který v sobě, doufám, nese i stopu české tradice.

Jan Cina a Pavla Tomicová ve filmu Chica Checa, foto: Falcon

V rozhovorech říkáte, že jste queer filmy o sobě točit nechtěl. Doslova jste pro Radio Wave řekl, že jste nikdy nechtěl točit teplé filmy. Co se stalo, že jste po trilogii, kde byly protagonistkami výhradně ženy, natočil snímek, kde je výraznou postavou gay? Navíc jste nedávno dopsal knihu o queer klubech na Ibize a v Berlíně. Co vás k tomu obratu přivedlo?

Chápu, že se to tak může zpětně jevit. Ale je to složitější. Na FAMU jsem sice prohlašoval, že teplý filmy točit nechci, ale hned po škole jsem chystal svůj debut, měl se jmenovat Thinking David a měl být o coming outu kluka v židovské obci. Nedostali jsme ale na něj grant, tak jsem začal točit trilogii, kde jsou výrazné ženské postavy. Za tu dobu, co nosím ten film v hlavě, se svět změnil a námět jsem hodně přepracoval. Queer téma však zůstalo.

Co se tak zásadně změnilo, že jste to předělal?

Změnil to sedmý říjen 2023, po němž následoval pozvolný rozpad židovských komunit ve světě. A ten židovský kluk, co v původním scénáři prodělal coming out, je nyní starší a jede za svou kamarádkou do Francie, kde si ona bere Izraelce. A řeší se tam i vztah k Palestině. Film se teď jmenuje Mazel Tov, Davide!. Pro mě je nyní mnohem aktuálnější otázka, kdo jsem já vůči společnosti, než jakou mám sexuální identitu – což je pouze jeden z aspektů, který mě z té společnosti vyčleňuje.

Režisér Šimon Holý při natáčení snímku Chica Checa, foto: ČTK / Patrik Uhlíř

Chápu dobře, že se v Mazel Tov, Davide! věnujete izraelsko-palestinskému konfliktu?

Ne, ten film není přímo o válce, ale o tom, jak tenhle konflikt natrvalo rozvrátil židovské komunity v Evropě. Vracím se zpátky k té kulturní apropriaci, o níž jsme už mluvili. Chci vyprávět o něčem, co dobře znám, a to je pocit sekulárního Žida, kterému se rozpadla řada přátelství, vlastně celá komunita. Někdo má rodinu v Izraeli, jiný zase chodí s Palestincem, těch různých názorů a postojů je strašně moc. Chci přinést jinou perspektivu, než nabízí klasický film o válce.

I Chica Checa je projekt, který chystáte už hodně dlouho…

Ano. Všechno se táhlo, nedostával jsem granty. Už jsem byl hrozně unavený z toho, jak furt nic nevychází, a tak jsem si na koleni za minimální peníze natočil trilogii, kde převažují ženské hrdinky. Sexualita se v nich přímo netematizuje, ale v A pak přišla láska… se objeví asexuální postava a v Hello, Welcome je třeba zase lesbická linka. Přál jsem si, abychom si uvědomili, že jsou tyhle věci normální. V českých filmech je tendence z queer postav hned udělat hlavní téma, nebo je nemít vůbec. Chtěl jsem s tím pracovat trošku jinak.

Pavla Tomicová a Sára Venclovská ve filmu Šimona Holého A pak přišla láska…, foto: Aerofilms

Ve vaší trilogii tvoří ústřední postavy ženy. Byl v tom nějaký záměr?

Zpočátku šlo o náhodu, postupně o záměr. A nešlo jen o herečky – v trilogii na place byla kostymérka, makeup artistka, kameramanka, střihačka, zvukařka. Během natáčení mého debutu Zrcadla ve tmě ženy ve štábu včetně hereček zdůrazňovaly, že takové natáčení není běžné, protože nejsou zvyklé, že mohou mluvit do natáčení a sdělovat své názory, že jinde panují spíš patriarchální pořádky. Mám pocit, že v české audiovizi je málo komplexních ženských postav a řada hereček si mi stěžuje, že hrají zjednodušené postavy, zejména ve vedlejších rolích.

Napadají mě výjimky, třeba Karavan, Sbormistr, Monyová… Ale nedávné výzkumy v audiovizi vám dávají za pravdu, že ženských rolí je v poměru k mužským méně a žen ve filmových štábech je také výrazně méně než mužů. Vy jste měl štáb záměrně složený z žen už u debutu?

Tam nešlo ještě o záměr, byla to náhoda. Byli to lidi, se kterými jsem si rozuměl už na FAMU. Prostě to tak vyšlo – takhle to říkají rádi muži, když mluví o tom, proč ve štábech převažují muži. Ale na place se ukázalo, že to většinou takhle nevychází. Nikdy předtím mě nenapadlo, že by to mohlo být téma. Navíc Alena Doláková po natáčení Zrcadel ve tmě prohlásila, že tak, jak ji natočila kameramanka, ji v životě žádný chlap nenatočil… V té době jsem doufal, že chystaný film David bude podpořený, ale zase jsme nedostali grant, a tak jsem natočil na koleni film A pak přišla láska… o vztahu matky a dcery, jak jdou ke kartářce. A ponechal jsem záměrně ten samý štáb jako u debutu. No a pak přišel film Hello, Welcome, který tu trilogii uzavírá a kde jsem obsadil všechny hlavní ženské postavy z předešlých dvou filmů.

Chica Checa je váš první snímek, který vznikl v mezinárodní koprodukci. Bylo pro příběh třeba, aby se část filmu natáčela ve Francii?

To byla nutnost. Paříž je pro ten příběh důležitá. Kdyby žil hlavní hrdina Lukáš v Praze, vůbec by to nefungovalo. On utekl z Česka do ciziny, aby uniknul celé české společnosti. Navíc tím vynikne i to, proč jsou si s matkou zpočátku tak odcizení a proč jí může tajit, kým skutečně je a co v Paříži dělá. Taky jsem chtěl, aby vynikl rozdíl mezi námi a Francií v přístupu k životu.

A možná taky ke queer lidem. Není to zároveň vyjádření vašeho stanoviska vůči Česku, kde panuje čím dál homofobnější nálada? Není třeba dnes do české společnosti tahle témata dostávat o to víc?

Už před sedmi lety, kdy jsem Chica Checu připravoval, mi přišlo to téma důležité, ale společnost je od té doby ještě rasističtější a homofobnější, a tak ten film paradoxně s každým rokem získává víc a víc na aktuálnosti.

Pavla Tomicová v roli Zdeny ve filmu Chica Checa, foto: Falcon

Ve filmu je navíc autobiografická linka. V čem konkrétně jste se inspiroval svou maminkou a co je tam z vás?

Je to částečně autobiografie a částečně fikce. Máma tam dokonce hraje samu sebe, protože hraje sestru v léčebně pro dlouhodobě nemocné a tuhle práci opravdu v životě zastává. A ze skutečnosti jsem si půjčil motiv opravy rozpadajícího se domu, což je mámino velké téma. Vzal jsem si ze života i ten obraz vesnice, která si myslí, že vdova v tomhle věku život sama nezvládne. Jsem dost vděčný, že mě za to máma nezabila, že jí takhle beru život. A autobiografická je trochu i volba Lukášova partnera, která je inspirovaná mým exsnoubencem, který byl Američan: Lukášův přítel je z jiné země, jiného etnika a mluví jiným jazykem.

Lukáš (Jan Cina) alias Chica Checa a jeho přítel (Erwan Kepoa Falé), foto: Falcon

Jaký je to pocit, poprvé vystoupit s filmem s tak autobiografickými prvky?

Ono to není poprvé, protože v těch předešlých filmech jsem do postav vkládal často kus sebe. Hello, Welcome je například celé o pochybnostech, jestli má smysl dělat v dnešní době filmy.

Projektoval jste se tedy občas do svých ženských hrdinek, ale zároveň jste se za ně mohl bezpečně schovat?

Jo. Často řeším, kdy je z mé strany fér projektovat svůj život do někoho s jinou genderovou zkušeností a kdy už ne.

Jak je to podle vás s reprezentací queer postav v české audiovizi?

To je podobné jako u žen – je jich málo a jsou zjednodušené. Většina queer postav v české audiovizi jsou negativní figury, obvykle narušené. Já, Olga Hepnarová, Šarlatán, Venkovský učitel… Píšou a točí je často lidé, kteří s tím nemají primární osobní zkušenost. Podobně jako když Pražáci točí o venkovanech. Něco jiného jsou seriály, kde je pár queer postav, zejména v Ulici nebo v Ordinaci. V posledních zhruba dvou letech je celkově vidět změna, vznikla Letní škola, 2001, kde byla výrazná queer postava, ve vývoji je romský queer seriál a letos na podzim bude na iVysílání k vidění seriál Filter, což je coming of age drama ze střední školy o hledání sexuální identity, ke kterému jsem skládal hudbu. Ptám se ale, kde tyhle kroky byly v minulých dvou dekádách a jestli jich je dost i v dokumentární tvorbě.

Možná to není jen problém těch, kteří ty věci tvoří, ale i institucí.

To je další věc! U nás a potažmo ve střední Evropě převládá klišé, že queer téma je ve filmu zásadně dramatem o coming outu, nepřijetí a traumatu. Producenti a klíčoví zástupci institucí to hrozně tlačí. A mě to strašně vytáčí, protože o tom to prostě být nemá. Už jsme jinde. Proto schválně říkám, že Chica Checa není o coming outu. V první půlce chystá syn s matkou plán, který je sice bizarní, ale stane se díky němu něco hezkého, a v té druhé půlce ten plán uskuteční. Inspiroval jsem se buddy movies z osmdesátých let, kdy parťáci něco společně chystají. A můj film je takové buddy movie, protože oni časem pochopí, že nejsou jen matka a syn, ale taky parťáci. Scéna coming outu tam je, ale není pro snímek nijak klíčová a trvá poměrně krátce a není traumatizující, což byl záměr.

Jan Cina jako Lukáš ve filmu Chica Checa, foto: Falcon

Čím si ten tlak na traumatické znázornění queer zkušenosti vysvětlujete?

Tím, že decision makeři na klíčových pozicích o tom tématu moc nevědí, mají o něm zkreslenou představu a mají pocit, že to je pro lidi s jinou sexuální orientací hlavní téma. Není. Vidím to ale ve všem – v tom, jak uvažujeme o divácích, o téhle společnosti i o sobě. Čím je doba náročnější, tím víc svět zjednodušujeme. A můžu mluvit konkrétně: Oto Klempíř si před časem na Twitteru stěžoval, že Státní fond audiovize podpořil dokumentární sérii Jsme tady mapující zkušenost queer komunity v Česku, kterou vyvíjím společně s Filipem Titlbachem jako jeden z producentů pro iVysílání České televize. Klempíř argumentoval, že náš grant je na úkor seniorů a mládeže. To je ale hrozně stereotypní pohled, protože v té sérii máme díl věnovaný queer seniorům a díl věnovaný mládeži, která hledá svou sexuální orientaci.

Navazuje Jsme tady na Titlbachovu knihu Byli jsme tu vždycky?

Ano, jde o osmidílnou dokumentární sérii, kde se v každém díle představuje jiné téma skrze tři až čtyři životní příběhy, které jsou rozmanité genderově, věkově i územně. Sérii nerežíruji, jsem producent a spoluautor námětu, režisérem je Gregor Valentovič, který je ze Slovenska, a dokáže tak dodat českému kontextu určitý nadhled. Pořád řešíme, že je to víc pragocentrické, než bychom si přáli, a máme zastoupeno víc gayů než leseb. Lesby totiž už vůbec nejsou zvyklé na svou audiovizuální reprezentaci a stydí se sdělovat svoje příběhy. Stejně tak starší queer lidé se bojí promluvit na kameru, nejsou zvyklí vídat či slýchat ve veřejném prostoru své příběhy. Tohle cenzurovat, jak to naznačil Klempíř, je základní nepochopení veřejnoprávní služby. Existuje prostě část společnosti, kterou by nejen média veřejné služby měla reprezentovat.

Pro mě jsou aktuální snahy o zestátnění médií veřejné služby útokem nejen na jeden z pilířů demokracie, ale i na audiovizi jako celek a její směřování, protože velká část filmů kvůli tomu už nebude zafinancovatelná. Pak už se nebudeme bavit o tom, jestli jsou čeští filmaři radikální a natáčejí o aktuálních tématech, jak jsme to řešili před čtyřmi lety, ale jak podobu audiovize formuje vláda.

Šimon Holý, foto: archiv autora

Šimon Holý (* 1994)

Vystudoval režii hraného filmu na FAMU. Je autorem nízkorozpočtové trilogie s výraznými ženskými hrdinkami Zrcadla ve tmě, A pak přišla láska… a Hello, Welcome. Na karlovarském festivalu bude mít premiéru jeho film Chico Checa, který vstoupí 20. srpna do kin. Nyní připravuje nový film Mazel Tov, Davide! Skládá také hudbu k filmům a seriálům (Hranice lásky; Jiří, pes uprchlík; Všechno bude nebo Filter). Působí i jako producent dokumentárního seriálu Jsme tady, který chystá pro iVysílání. Zhruba deset let pracoval na Radiu Wave, kde moderoval podcast o popkultuře Kompot a režíroval podcastové seriály Rozchod a Zkouškový. Aktuálně dopsal knihu o gay klubech v Berlíně a na Ibize.