Víra jako touha po harmonii. Svědectví o Ann Lee je sondou do dynamiky sekty

Po ceněném historickém dramatu Brutalista z roku 2004 přichází tvůrčí a partnerské duo norské režisérky a scenáristky Mony Fastvold (1986) a amerického scenáristy a režiséra Bradyho Corbeta (1988) s novým snímkem, který společně napsali a Fastvold ho režírovala. Podobně jako u Brutalisty i zde tým pracoval s nízkým rozpočtem, a přesto dokázal vytvořit dojem epické historické fresky, která nabízí silnou výpověď o Spojených státech jako o místě, kde lidé nacházejí naplnění i rozčarování z vlastních snů.

Svědectví o Ann Lee pojednává o zakladatelce americké sekty shakerů. Už samotné označení, odkazující na kořeny v kvakerství i na třes a tanec doprovázející bohoslužby, může zdůrazňovat obskurní povahu hnutí. K tomuto dojmu přispívá i skutečnost, že ačkoliv sekta dříve čítala i šest tisíc členů, základní princip shakerů spočívající v sexuální abstinenci nakonec způsobil, že se k nim v současných Spojených státech hlásí pouze tři lidé. Snímek však nenabízí nadřazený výsměch vůči pomýleným sektářům a vyhýbá se i nekritické hagiografii ústřední postavy. Síla tohoto filmu spočívá v tom, že namísto hodnotícího přístupu dokáže zachytit přitažlivost rituálů hnutí a jeho pravidel, které by nám coby vnějškovým pozorovatelům přišly obtížně pochopitelné.

Teaser k filmu, zdroj: YouTube

Nucený sex i boží zjevení

Příběh Ann Lee je vyprávěn ze specifické perspektivy – film totiž začíná projevem přední členky shakerů Mary (Thomasin McKenzie), která uvádí příběh zakladatelky sekty coby vyprávění o zázračném člověku. Scénář tak záměrně zpochybňuje objektivitu vyprávění, a naopak zdůrazňuje perspektivu zevnitř sekty. Proto nepředstavuje nestrannou rekonstrukci Annina životního příběhu, ale spíše legendu, která se nevyhýbá ani mystickým prvkům.

Vyprávění sleduje život Ann Lee (1736–1784) od jejího dospívání v Anglii až do její smrti v Americe, kde se komunita shakerů posléze usadila. Jako malá dívka je neodlučná od svého bratra Williama a pečlivě se věnuje manuální práci s přesvědčením, že vše musí být součástí harmonického celku. Opakovaně se stává svědkem sexu svých rodičů a vůči pohlavnímu styku si tak do budoucna začíná pěstovat odpor. Současně prožívá momenty božího zjevení, které film navozuje prostřihy biblických výjevů.

V době spirituálního hledání pomáhá již dospělá Ann (Amanda Seyfried) v místním špitále a vstupuje do komunity kvakerů, kde se seznamuje s kovářem Abrahamem (Christopher Abbott). Abrahamova záliba v nekonvenčních sexuálních praktikách, které často kombinuje s předčítáním evangelia, však v Ann umocňuje odpor k sexu. V následujících letech se tomuto páru narodí čtyři děti, každé z nich však umírá před dosažením jednoho roku života.

Z filmu Svědectví o Ann Lee, foto: © Searchlight Pictures

Film toto mezní období zachycuje krátkou, ale o to sugestivnější montáží. Stále vynucovanější sex v ní střídají scény porodu či péče o nemocná novorozeňata. Tyto výjevy doplňuje zpěv a tanec protagonistky, která se tato traumata následně snaží přetavit v něco nového. Cyklus jejích osamocených útrap završuje kolektivní zážitek, jenž umožňuje překonat dřívější bolest, i zahájení pohlavní zdrženlivosti, což se stává základním pravidlem nového hnutí shakerů.

Tato omezení film neprezentuje jako výsledek promyšlené doktríny, ale coby vyústění tělesné zkušenosti, jež se stává základem dalších náboženských zážitků. Natáčení na klasický filmový materiál a využívání přirozeného světla ve venkovských prostorech i svíček v interiérech dodává snímku taktilní rozměr, díky němuž tělesný prožitek protagonistky není jen zmíněn ve voice overu vypravěčky, ale stává se něčím hmatatelným. 

Víra jako sdílený prožitek

Pohlcující výkon Amandy Seyfried v roli Ann Lee stojí především na fyzickém herectví, kdy svou zranitelnost postupně přeměňuje v elektrizující schopnost přitáhnout do sekty další následovníky jejího kultu. V průběhu filmu se stále častěji objevují bohoslužby shakerů, které mají podobu nespoutaného tance a zpěvu. Svědectví o Ann Lee tak původní žánrový rámec životopisného filmu neobohacuje jen o přiznaně zaujatou perspektivu, ale i zapojením muzikálových konvencí.

Stejně jako v tradičnějších muzikálech i zde se scény zpěvu a tance stávají pro postavy příležitostí vyjádřit to, co v běžných interakcích potlačují. Bohoslužebné tance jsou ve filmu ztvárněny s precizní choreografií, která spíš než jednotlivé taneční kreace zdůrazňuje synchronizovanost různých těl. Ta splývají v propojený organismus a dosahují tak Annina dětského snu o harmonii. Kolektivní soulad tak pro členy neznamená ani tak potlačení individuality, jako spíše sdílený prožitek emocí. V souladu se situovaným přístupem vyprávění ani zde kamera dlouho nezůstává v pozici odtažitého pozorovatele, ale naopak se nechává strhnout pohybem tance.

Amanda Seyfried ve filmu Svědectví o Ann Lee, foto: © Searchlight Pictures

Film sice nahlíží sektu shakerů v jejím dobovém kontextu 18. století, současně v ní ale hledá motivy, které rezonují i dnes. Kromě potřeby sdílené zkušenosti zdůrazňuje i neobvyklou roli ženské kazatelky. Tato rozkročenost mezi věrností době i modernějším přístupem se objevuje i v soundtracku Daniela Blumberga, který s Fastvold a Corbetem spolupracoval již na Brutalistovi. Blumberg pracuje s autentickými nápěvy shakerů i zpěvem herců nahrávaným přímo na místě, i když to nejsou profesionální zpěváci. Výsledná hudební stopa tak získává výraznější autenticitu spontánních popěvků. Současně ale podtrhává extatický a nadčasový náboj těchto scén příklonem k moderní experimentální hudbě i elektrické kytaře. 

Pospolitost místo indoktrinace

V druhé polovině filmu se původně soustředěné vyprávění rozbíhá více směry. Ann, která se v komunitě stává uctívanou mateřskou figurou, se s dalšími shakery vydává do Ameriky. Tamní náboženská svoboda je totiž lákavá pro řadu nových náboženských hnutí. Zatímco ostatní sekty pracují se strachem a vizí apokalypsy, shakeři oproti nim nabízejí katarzi už na tomto světě, a to skrze cudnost. Kvůli ní však dříve jednotná skupina začíná ztrácet některé své členy, pro něž jsou tato pravidla příliš svazující.

Svědectví o Ann Lee navzdory odlišnosti od většiny životopisných filmů přesto chvílemi propadá některým neduhům tohoto žánru. V rámci více než dvouhodinové stopáže je film na některých místech až příliš popisný ve vršení událostí ze života protagonistky, které zvlášť v druhé polovině snímku dopovídá bez zajímavějšího dramatického rámce. Tuto popisnost však vyvažuje opakovaný příklon k múzickému základu filmu, kdy i nepříliš zajímavé dění vzápětí získává význam i emocionální hloubku díky tomu, jak je hnutí kolektivně zpracovává.

Perspektiva, již Fastvold a Corbet pro svůj film zvolili, může působit zvláštně. Věnují se uskupení, které sice nepáchá zjevné problematické činy, svou povahou je však jasně sektářské. Postavu Ann prezentují jako ženu, která bořila dobové konvence, ačkoliv to nic nemění na autoritářských tendencích jejího uskupení. Autoři tyto stránky hnutí nijak nezakrývají, současně k nim ale prvoplánově nepřitahují pozornost. Právě díky tomuto přístupu však dokáže být Svědectví o Ann Lee poučnější než řada děl, které svůj materiál nahlížejí jasně hodnotící optikou.

Díky nezvyklému důrazu na různé formy rituálů, ať už to jsou hromadné tance, manuální práce či náboženská disciplína, snímek dokáže na sektu nabídnout nový pohled. Ukazuje, že pro podobná náboženská hnutí nemusí být oporou ani tak tupá indoktrinace jako spíše vidina pospolitosti, jíž se členům jinde nedostává.

Plakát k filmu, zdroj: Disney+