Víra jako touha po harmonii. Svědectví o Ann Lee je sondou do dynamiky sekty

Po ceněném historickém dramatu Brutalista z roku 2004 přichází tvůrčí a partnerské duo norské režisérky a scenáristky Mony Fastvold (* 1986) a amerického scenáristy a režiséra Bradyho Corbeta (* 1988) se snímkem, který společně napsali a Fastvold ho režírovala. Podobně jako u Brutalisty, i tady tým pracoval s nízkým rozpočtem. Přesto dokázal vytvořit dojem epické historické fresky, která nabízí silnou výpověď o Spojených státech jako o místě, kde lidé nacházejí naplnění vlastních snů, rozčarování z nich.

Svědectví o Ann Lee pojednává o zakladatelce americké sekty shakerů. Už samotné označení oné sekty, odkazující na kořeny v kvakerství i na třes a tanec doprovázející bohoslužby, může zdůrazňovat obskurní povahu hnutí. K tomuto dojmu přispívá i skutečnost, že ačkoliv sekta dříve čítala i šest tisíc členů, základní princip shakerů spočívající v sexuální abstinenci nakonec způsobil, že se k nim v současných Spojených státech hlásí pouze tři lidé. Snímek však nenabízí výsměch vůči pomýleným sektářům a vyhýbá se i nekritické hagiografii ústřední postavy. Síla tohoto filmu spočívá v tom, že namísto hodnotícího přístupu dokáže zachytit přitažlivost rituálů hnutí a jeho pravidel, které by nám, coby vnějškovým pozorovatelům, přišly obtížně pochopitelné.

Teaser k filmu, zdroj: YouTube

Nucený sex i boží zjevení

Svědectví o Ann Lee je vyprávěno ze specifické perspektivy – film začíná projevem přední členky shakerů Mary (Thomasin McKenzie), která uvádí příběh zakladatelky sekty coby vyprávění o zázračném člověku. Scénář tak záměrně zpochybňuje objektivitu vyprávění, neboť zdůrazňuje perspektivu zevnitř sekty. Proto nepředstavuje nestrannou rekonstrukci, nýbrž spíše legendu, která se nevyhýbá ani mystickým prvkům.

Vyprávění sleduje život Ann Lee (1736–1784) od jejího dospívání v Anglii až do její smrti v Americe, kde se komunita shakerů posléze usadila. Jako malá dívka je těsně navázaná na svého bratra Williama a pečlivě se věnuje manuální práci s přesvědčením, že vše musí být součástí harmonického celku. Opakovaně se stává svědkem sexu svých rodičů a vůči pohlavnímu styku si tak do budoucna začíná pěstovat odpor. Současně prožívá momenty božího zjevení, které film navozuje prostřihy biblických výjevů.

V době spirituálního hledání vypomáhá již dospělá Ann (Amanda Seyfried) v místním špitále a vstupuje do komunity kvakerů, v níž se seznamuje s kovářem Abrahamem (Christopher Abbott). Abrahamova záliba v nekonvenčních sexuálních praktikách, které často kombinuje s předčítáním evangelia, v Ann dále umocňuje odpor k sexu. Nicmnéně v následujících letech se tomuto páru narodí čtyři děti, ovšem každé z nich umírá před dosažením jednoho roku života.

Z filmu Svědectví o Ann Lee, foto: © Searchlight Pictures

Film toto mezní období zachycuje krátkou, ale o to sugestivnější montáží. Stále vynucovanější sex střídají scény porodu či péče o nemocná novorozeňata. Tyto výjevy doplňuje zpěv a tanec protagonistky, která se traumata snaží přetavit v něco nového. Cyklus jejích osamocených útrap završuje kolektivní zážitek, jenž umožňuje překonat dřívější bolest, i zahájení pohlavní zdrženlivosti, což se stává základním pravidlem nového hnutí shakerů. Snímek tato omezení neprezentuje jako výsledek promyšlené doktríny, ale coby vyústění tělesné zkušenosti, jež se stává základem dalších náboženských zážitků. Natáčení na klasický filmový materiál a využívání přirozeného světla ve venkovských prostorech i svíček v interiérech dodává snímku taktilní rozměr, díky němuž tělesný prožitek protagonistky není jen zmíněn ve voice overu vypravěčky, nýbrž se stává něčím hmatatelným. 

Naplnění dětského snu o harmonii

Pohlcující výkon Amandy Seyfried v roli Ann Lee stojí především na fyzickém herectví, kdy svou zranitelnost postupně přeměňuje v elektrizující schopnost přitáhnout do sekty další následovníky jejího kultu. V průběhu filmu se stále častěji objevují bohoslužby shakerů, které mají podobu nespoutaného tance a zpěvu. Svědectví o Ann Lee tak rámec životopisného filmu obohacuje nejen přiznaně zaujatou perspektivu, ale i zapojením muzikálových konvencí, přičemž scény zpěvu a tance  postavám poskytují možnost vyjádřit to, co v běžných interakcích potlačují. Bohoslužebné tance jsou zde ztvárněny s precizní choreografií, která spíš než jednotlivé kreace zdůrazňuje synchronizovanost různých těl, jež se stávají propojeným organismem a dosahují tím Annina dětského snu o harmonii. Kolektivní soulad díky tomu pro členy znamená sdílený prožitek emocí. V souladu se situovaným přístupem vyprávění ani zde kamera dlouho nezůstává v pozici odtažitého pozorovatele, ale naopak se nechává strhnout pohybem tance.

Amanda Seyfried ve filmu Svědectví o Ann Lee, foto: © Searchlight Pictures

Film sice nahlíží sektu shakerů v kontextu 18. století, ale současně v ní hledá motivy rezonující dnes. Kromě potřeby sdílené zkušenosti zdůrazňuje i neobvyklou roli ženské kazatelky. Tato rozkročenost mezi věrností době i modernějším přístupem se objevuje i v soundtracku Daniela Blumberga, který s Fastvold a Corbetem spolupracoval již v Brutalistovi. Blumberg nakládá s autentickými nápěvy shakerů i se zpěvem herců nahrávaným přímo na místě, i když to nejsou profesionální zpěváci. Výsledná hudební stopa tak získává výraznější autenticitu spontánních popěvků. Zároveňm současnými prostředky podtrhává extatický a nadčasový náboj těchto scén příklonem k experimentální hudbě i elektrické kytaře. 

Pospolitost místo indoktrinace

V druhé polovině filmu se vyprávění rozbíhá více směry. Ann, která se v komunitě stává uctívanou mateřskou figurou, se s dalšími shakery vydává do Ameriky. Tamní náboženská svoboda je totiž lákavá pro nová náboženská hnutí. Zatímco ostatní sekty pracují se strachem a vizí apokalypsy, shakeři nabízejí skrze cudnost katarzi už na tomto světě. Jenže právě jvůli cudnosti dříve jednotná skupina začíná ztrácet některé své členy, pro něž jsou tato pravidla svazující.

Svědectví o Ann Lee navzdory odlišnosti od většiny životopisných filmů přesto chvílemi propadá některým neduhům tohoto žánru. V rámci více než dvouhodinové stopáže je na některých místech popisné, vrší  události ze života protagonistky a zejména v druhé polovině je dopovídá bez zajímavějšího dramatického rámce. Tuto popisnost však vyvažuje opakovaný příklon k múzičnosti, kdy i nepříliš zajímavé dění získává význam i emocionální hloubku díky tomu, jak je hnutí kolektivně zpracovává.

Perspektiva, již Fastvold a Corbet zvolili, může působit zvláštně. Věnují se uskupení, které sice nepáchá zjevné problematické činy, svou povahou je však jasně sektářské. Postavu Ann prezentují jako bořitelku dobových konvencí, ačkoliv to nic nemění na autoritářských tendencích jejího uskupení. Tvůrci tyto stránky hnutí nezakrývají, současně k nim nepřitahují prvoplánovou pozornost. Právě díky tomuto přístupu dokáže být Svědectví o Ann Lee poučnější než řada děl, které svůj materiál nahlížejí jasně hodnotící optikou.

Díky nezvyklému důrazu na různé formy rituálů, ať už to jsou hromadné tance, manuální práce či náboženská disciplína, snímek ukazuje, že pro podobná hnutí nemusí být oporou ani tak tupá indoktrinace jako spíše vidina pospolitosti, jíž se členům jinde nedostává.

Plakát k filmu, zdroj: Disney+