Jak vidět neviditelné aneb Když stropem nemocničního pokoje prostrčí krk žirafa

Encyklopedicky uspořádaná kniha Jak vidět neviditelné (česky Baobab, 2023), kterou vytvořily Portugalky Isabel Minhós Martins (text) a Madalena Matoso (ilustrace), čtenáře instruuje, jak v každodennosti rozvíjet tvořivost. Autorky se odpíchnou od exkurze do vesmíru (velký třesk jako první velkolepý tvůrčí počin) a následující výklad prokládají příběhy a krédy několika známých osobností. Tento materiál inscenační tým Divadla v Dlouhé zavěsil na jednoduchou dějovou linku; scénář se přitom vyvíjel postupně, během zkoušení, krystalizoval v improvizacích a konzultacích s takzvanou dětskou dramaturgickou radou, která coby poradní orgán byla ustavena speciálně pro potřeby inscenace.

Ema se zlomenou rukou

Dějištěm zázraků imaginace se v divadelní verzi Jak vidět neviditelné stává nemocniční prostředí. Po pádu ze stromu se v něm se zlomenou rukou a otřesem mozku ocitne devítiletá Ema. Během pobytu na lůžkovém oddělení musí čelit strachu z přespávání v cizím prostředí, nespavosti a hlavně samotě a nekonečné nudě. Z nedostatku vnějších podnětů dostává příležitost zdokonalovat se v pozorování zdi. Ukáže se, že představivost se nevyhnutelně rodí z kompenzačních potřeb: oč banálnější reálie, o to exotičtější dálavy na dosah mysli (plastový poklop koše může věrohodně nahradit kosmonautickou přilbu!). Aby se Ema s nástrahami vyrovnala, přicházejí na pomoc návštěvníci, kteří jí dokážou neviditelný svět zhmotnit. Uklízeč vyčaruje idylu Jadranu ze svého kýblu s mopem a maminka, zaneprázdněná přípravou přírodovědné výstavy, dceru navede na dobrodružnou výpravou do nitra tropů. Vedle nemocničního personálu a členů rodiny se objeví třeba tanečnice Pina Bausch, Albert Einstein nebo šimpanz evokující figurku z Teletubbies.

Zleva Martin Matejka, Samuel Toman, Antonie Rašilovová a Magdalena Zimová (zády) v inscenaci Jak vidět neviditelné pražského Divadla v Dlouhé, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda

Autorský přístup založený na kolektivní tvorbě je režisérce Anně Klimešové vlastní. A přestože herecký soubor Divadla v Dlouhé pracuje především s pevně danými texty, ukazuje se, že mu tento způsob práce není proti mysli, ostatně vyhlášen je svojí muzikálností, takže střihnout si hudební číslo a vůbec ujmout se paralelně různých výrazových poloh pro něj není problém. Role jsou v Jak vidět neviditelné voleny na základě komplementarity charakterů (rehabilitační sestra Marie Turkové může v postavě tanečnice Piny Bausch konečně povýšit rutinu fyzioterapie na kreativní somatickou zkušenost) a vzájemně je váže zábavné vnitřní napětí. Zatímco profesně odměřený lékař Jana Vondráčka dostane záhy prostor vydovádět se v kostýmu uklízeče-eskamotéra, nerudná staniční sestra Evy Hacurové musí na rehabilitaci své pověsti počkat do finále, kdy rozjede energizující show rockové star-šamanky v hudebním doprovodu celé company. Devítiletou Emu ztělesňuje dospělá Antonie Rašilovová v pletené ušance. Navzdory hereččině nenuceně průzračnému výrazu děvčátka je autenticita příběhu „pojištěna“ extenzí hlavní role čtyřčlenným dětským sborem, jenž jako antický chór rozehrává hrdinčin vnitřní hlas, popřípadě jej objektivizuje do iluzorního hlasu veřejného mínění.

Dominantou zelenkavého prostoru nemocničního pokoje, v němž musí Ema čekat na vysvobození, je postel před okenními tabulemi, které vytvářejí průhled do dalšího hracího plánu, s hodinami s línými ručičkami nad nimi. Jsou to jen a pouze návštěvy – průvodci fantazií, které pokoj rozsvěcují (právě svícení a animované projekce odstiňují atmosféru jinak sterilního prostoru). Kostýmy a masky návštěvníků ozvláštňuje i technika dabingu postav dalším hercem u mikrofonu po stranách předscény. Ta posiluje komiku, hravost a efekt zcizené reality. V závěru inscenace se hrdince podaří zvítězit i nad limity pokoje, místnost se rozevírá, prohlubuje, zadní stěna se rozestupuje a fantazie definitivně rozbije rutinu nemocničního provozu.

Martina Vašáková a Antonie Rašilovová v inscenaci Jak vidět neviditelné pražského Divadla v Dlouhé, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda

Teorie vs. praxe

Jak bylo řečeno, inscenace se snaží vydolovat z jednoduché fabule a minima dějových zvratů dramatický potenciál „neviditelného“, jež do příběhu proniká prostřednictvím imaginárních intervencí. Tak se třeba stane, že stropem nemocničního pokoje prostrčí krk žirafa. Problém je, že taková iluzorní návštěva působí v souhrnu stejně monotónně jako například faktický příchod staniční sestry. I když pohyb ručiček na ciferníku centrálně umístěných hodin poutá divákovu pozornost, tempo představení zůstává konstantní. A přitom je proměnlivost vnímání času základní devizou úniku do fantazie – mimo čas. Ani  prostor –  s výjimkou závěrečné scény, která se naopak odpoutá od reality až příliš, – nedoznává významných proměn. Poučky o nekonečně se rozpínajícím vesmíru (i Einsteinově teorii relativity) sice zůstávají teoreticky slibným rámcem inscenace, ale praxe divadelních prostředků jej nevyužívá dostatečně.

Další problém tkví ve slabě individualizovaném charakteru zejména hlavní hrdinky. Ema ve svých imaginárních výpravách putuje do džungle, k moři i do vesmíru, stává se součástí světa šoubyznysu. Sní jakési univerzální dětské sny, její mysl je příliš obecná, její fantazie postrádají dotek osobní jedinečnosti. Kompenzováno je to evergreeny typu bubák se neskrývá pod postelí, aby strašil, nýbrž protože má sám strach… Ale pro inscenaci, která cílí na široké spektrum rodin s dětmi, je takto rozevřené, téměř obecně platné pojetí možná to nejpřijatelnější.