Kostel, postel, Bůh, chlast, duch, tělo. Poezie Marcely Mikuláškové ožila na jevišti

„Chtěla bych pro svého syna / postavit katedrálu. / Ale malou, / aby se v ní necítil opuštěně. / A výjimečně by do ní mohla vcházet / i štěňata. / A u oltářů by stály misky / s mlékem napuštěné / a piškoty / v nich rozpuštěné.“ – Herečka a později i občasná režisérka Marcela Mikulášková (1951–2004) také psala poezii. Pro sebe, z nezbytí. Knižně vyšla až rok po její smrti, ve sbírce Korále okolo hrdla. Režisérce a dramatičce Elišce Balog ten drobný svazek posloužil jako výchozí materiál pro stejnojmennou inscenaci formálně spadající do kategorie divadlo poezie, což může někomu evokovat prosté recitátorství nebo scénické ilustrování přednášených veršů. Ale s poezií se dají na divadle dělat úplné divy, což předloni fantasticky doložila inscenace Wernisch, uvedená na Nové scéně Národního divadla; v repertoáru se tento titul režírovaný Janem Nebeským drží dosud (jen se nyní hraje v La Fabrice, neboť Nová scéna prochází rekonstrukcí).

Korále okolo hrdla nemají tu opulentnost, vypouklost a hravost, co Wernisch – a to již proto, že poezie Mikuláškové je zcela jiného charakteru než tvorba Ivana Wernische, dále proto, že třicátnice Balog pracuje jinak než šedesátník Nebeský; a konečně i proto, že podzemní A studio Rubín je bezmála klaustrofobní komorní prostor, přímý protiklad Nové scény (ale i La Fabriky). Ale to vše jsou pouhé vnější znaky a odlišnosti. Eliška Balog je kreativní divadelnice a její výstavba inscenace skrze verše, či možná lépe „zevnitř“ veršů, nemá ve své podstatě daleko k přístupu Jana Nebeského.

Štěpánka Todorová a Halka Jeřábek Třešňáková v inscenaci Korále okolo hrdla pražského A studia Rubín, foto: A studio Rubín – Dita Havránková

Matěj Trefný pro Korále okolo hrdla navrhl minimalistickou scénografii (ona se do Rubínu ani jiná nevejde) – tvoří ji stupňovitá bílá stěna, která je současně schodištěm, po němž lze kráčet i sedět a ležet na něm. Gabriela Mikulková, Štěpánka Todorová a Halka Jeřábek Třešňáková ztělesňují trojjedinou bytost utkanou z veršů Marcely Mikuláškové, čili takzvaný lyrický subjekt přítomný v básních. Když opustím toto výrazivo a řeknu to „obyčejně“, tak trojice hereček vypráví o vnitřním životě jedné ženy, citlivé, rozbolavělé, milující, zraňované i zraňující, takzvaně nestandardní.

Navenek inscenace nemá děj, vnitřní konzistenci a proud však ano, některé motivy se vracejí, tato návratnost je výrazem neodbytnosti určitých vjemů a pocitů, nemožnosti vyvléknout se ze sebe sama, i když by se člověk mnohdy raději neviděl. Balog s herečkami vystavěly emocionální portrét intenzivní ženy, který není prostý ironie a hořkého humoru a také zpěvu. Gabriela Mikulková, Štěpánka Todorová a Halka Jeřábek Třešňáková jsou každá jiný somatotyp, v trojhlase každá zastává trochu odlišnou pozici, ale stále běží o jednu bytost, vrstevnatou, plnou protikladů, narážející do sebe sama. V poezii Mikuláškové se potkává vysoké s nízkým, Bůh i kolíček na prádlo, je zde neustálé pnutí mezi touhou uniknout před vším a všemi, kamsi daleko a potřebou přimknout se k druhému člověku, dotýkat se, dávat se. Má to řešení?

Když jsem si sbírku Korále okolo hrdla dodatečně přečetl, teprve mi došlo, jak Eliška Balog inspirovaně z knihy vyňala určité verše, pracovala s nimi a stvořila zhruba hodinovou výpověď, která ctí jak divadlo, tak charakter tvorby Marcely Mikuláškové, narozené i zemřelé v Brně (řadu let však profesně působila v Gottwaldově/Zlíně), matky dnes velmi respektovaného režiséra Jana Mikuláška.

Marcela Mikulášková (a zřejmě syn Jan), nedatovaný snímek – výřez z programu k inscenaci Korále okolo hrdla, zdroj: A studio Rubín

V programu k inscenaci je citována podstatná část doslovu, který Zdeněk Plachý – dnes již také zemřelý brněnský divadelník, dramaturg a hudební skladatel – napsal do sbírky Korále okolo hrdla. „Patřila zkrátka k lidem, z nichž ihned vycítíte, že to, co je jedině zajímá, je tvorba sama, a nikoliv všechny ty společenské, povýtce snobské tanečky kolem,“ napsal Plachý.

„Později se Marcele začal viditelně komplikovat osobní život: rozvod, ztráta zaměstnání režisérky po zrušení dabingu v Brně, ale také prudké, divoké, vášnivě drsné a pro okolí těžko pochopitelné a ještě hůř stravitelné milostné vztahy. (…) V poslední době působila dojmem psychicky i fyzicky zcela vyčerpané bytosti; bytosti, která se začíná potýkat s elementárními záležitostmi každodenní existence. Asi měsíc před svým předčasným skonem za mnou přišla a svěřila mi do rukou svou poezii. Požádala mne, jestli bych mohl její texty inscenovat, ale hlavně pomoci jí vydat je v některém z brněnských nakladatelství.“ Vydání v nakladatelství Petrov se nedočkala, i když k němu došlo relativně rychle. A inscenování její poezie nastalo dvacet let poté, ale zato v podařené, nesentimentální podobě.

Zbývá dodat, že A studio Rubín Korále okolo hrdla ve stávající sezóně už neuvádí, doufám, že se tam vrátí po prázdninách. Inscenace vznikla v koprodukci s festivalem Divadelní svět Brno, jehož letošní ročník právě probíhá. V pondělí 18. května zazní „Korále“ v jeho rámci hned dvakrát na scéně Divadla Husa na provázku – od 17 a od 20 hodin.