Divadelní glosář: Žena našich časů. Žena minulosti. Chovanci inscenují revoluci

Co ženám, co mužům

Kateřina Císařová (* 1993) náleží k nejzajímavějším tuzemským herečkám své generace, i když nikoliv k herečkám nejznámějším, protože většinu svého umu směřuje do divadelní práce, uplatnění nachází rovněž při nahrávání audioknih nebo v rozhlasových produkcích. Její energie a kreativita se již od dob studií na DAMU neomezuje výhradně na hereckou interpretaci, nýbrž se z času na čas ventiluje i v autorských projektech. Tím zatím suverénně nejosobnějším je zhruba hodinovka nazvaná Jolene, fakticky one-woman show, byť v některých pasážích jí je na hrací ploše partnerem autor hudby Vladimír Mikláš. Císařová své sólo natvarovala spolu s režisérem Janem Fričem a s dramaturgyní Ninou Jacques. Titul se uvádí v Eliadově knihovně, tedy v komorním sále Divadla Na zábradlí, kde je protagonistka v angažmá.

Kateřina Císařová v inscenaci Jolene v Eliadově knihovně pražského Divadla Na zábradlí, foto: DNz – KIVA

Je to drsná pocitovka, zpověď ženy, která se zkouší zařídit ve světě z většiny definovaném muži, ale přitom to „první pohlaví“ neobviňuje. Nikoliv proto, že by byla bojácná, uctivá či konzervativní, ale umí se podívat do sebe sama, přiznává své slabosti, trapnosti, nedostatečnosti, Nikomu je nedává za vinu. Nahlíží iluze o sobě samé, aniž by ztratila hrdost a vědomí hodnoty sebe sama. Exprese a (sebe)ironie si tu podávají ruce. To jsem i nejsem já, dává najevo po celou dobu svého sebeobnažujícího pobytu v koridoru mezi diváctvem sedícím po delších stranách sálku Eliadovy knihovny.

Jedna věc je herecké nasazení Císařové čili divadelní akce jako taková, hereččiny převleky, pohyby, zpěv, kontrolovaná vyšinutí, druhou však jsou (při vší té expresi) „obyčejná sdělení“ o bejvalkách partnerů, o malých/velkých nejistotách a straších ženské zkušenosti. Na to uslyší jistě právě a zejména divačky, vsadil bych boty na to, že při reprízách v publiku převažují. Děje se v Jolene (odkaz na píseň Dolly Parton) nenadějete, ale vedle bot dám i krk za to, že pocitově se nejedna návštěvnice Zábradlí potká s tím, co Kateřina Císařová předává; řekne si: Jo, to je přece vlastně i o mně. Nám starým smutným bílým mužům v publiku pak nezbude, než to rozumem analyzovat a snažit se o pochopení, a jestli projevovat emoce, tak k herecké plasticitě té, která se tu dává všanc.

Hra pro dva

Joanna Murray-Smith (* 1962) je australská dramatička hraná nejen na svém kontinentě. V Česku byly v minulosti uvedeny dva její tituly: Mezi úterým a pátkem a Žena jako druh. První z nich mělo v minulém desetiletí na repertoáru Divadlo Ungelt, druhá měla námět nikoliv nepodobný tomu, jejž autorka použila pro hru Švýcarsko, kterou Ungelt uvádí nyní. V obou je hlavní postavou žena píšící knihy, která ve svém příbytku přijme návštěvu, jejíž průběh se poněkud vymkne a věci naberou netušený spád. Žena jako druh je komedií, Švýcarsko je drama – s řadou vtipných momentů.

Ivana Chýlková a Petr Uhlík v inscenaci Švýcarsko pražského Divadla Ungelt, foto: Divadlo Ungelt – Jan Malíř

Spisovatelkou usazenou v alpské zemi je Američanka Patricie Highsmith (1921–1995), tedy reálná autorka, stvořitelka Tajemného pana Ripleye a mnoha jiných próz, z nichž některé byly do češtiny přeloženy. Do spisovatelčina domu přicestuje na ohlášenou návštěvu mladý muž reprezentující nakladatelství a přivážející smlouvu na novou knihu… V Ungeltu hraje paní Highsmith Ivana Chýlková, návštěvníka Petr Uhlík – a herecky je to šťastné setkání. Režie Milana Schejbala si je vědoma, že bude nejlépe nic moc „nevymýšlet“, nýbrž posloužit textu, který je ve své kategorii chytrého mainstreamu výborně napsaný, a soustředit se na hereckou práci, na nuance v pohybech, gestech, dikci; ostatně Ungelt je miniscéna, vše je tam divákovi na dosah, nic se neskryje. Herectví Ivany Chýlková je tu uvolněné i pevné zároveň, elegantně seká sarkastické repliky, ale bez potřeby exhibice. V nejlepším slova smyslu zkušený výkon – v roli, která herečku očividně baví. Uhlíkův návštěvník je takový ten zdánlivě plachý typ, úslužný, zpočátku celý strnulý, avšak po kapkách dávkující svoji cílevědomost, neagresivní neodbytnost a jakousi přitažlivou temnost. Postupně se pohybově rozbaluje a získává pro sebe prostor. Uhlík tento proces podává zdrženlivě, zevnitř, s klukovsky nevinnou tváří slušného mladého muže. Je-li inscenace Švýcarsko příkladem vkusného komorního titulu komerční scény, tak hra samotná je pozoruhodným portrétem drsné emancipované dámy ze „staré školy“, která se odmítá přizpůsobit korektnosti a jiným „nuancím“ nové doby.

Na doplnění: Švýcarsko se letos objeví ve filmové podobě. Scénář napsala Joanna Murray-Smith, natáčelo se vloni, režíruje Holanďan Anton Corbijn, původně fotograf především hudebníků (například Depeche Mode, vystavoval i v ČR) a tvůrce řady klipů. V roce 2007 debutoval jako režisér celovečerního filmu – snímek Control (o předčasně zesnulém Ianu Curtisovi, frontmanovi kapely Joy Division) prošel i tuzemskou distribucí. Ve Švýcarsku ztělesní Patricii Highsmith osmdesátiletá Britka Helen Mirren, návštěvníka ve spisovatelčině švýcarském sídle hraje šestatřicetiletý Američan Alden Ehrenreich.

Dějiny, šílenství a krev

„Co by byla revoluce bez veliké všeobecné kopulace?“ – stojí v podtitulu nynější inscenace v Divadle Disk jednoho z podstatných titulů světové dramatiky druhé poloviny minulého století, dramatu, jehož celý název zní Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade. Hra německého filmaře, malíře a spisovatele Petera Weisse (1916–1982) byla ve světové premiéře uvedena v roce 1964 v (západním) Berlíně a ujal se pro ni zkrácený název Marat/Sade. V Československu se dočkala premiéry hned rok poté v brněnském Státním divadle (režie Evžen Sokolovský), ale k dalšímu nastudování došlo až na konci normalizace, v roce 1988, v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kam nastoupila nová krev v čele s režisérem Petrem Poledňákem a usilovala o generační výpověď. A jednu z důležitých postav ve Weissově dramatu, Charlottu Cordayovou, která v červenci 1793 zavraždí ultraradikálního francouzského revolucionáře Jeana-Paula Marata, tak právě tu v Ústí ztělesnila – i proto to zde píšu – Ivana Chýlková, tehdy jedna z té nové krve v Činoherním studiu…

Záběr z inscenace Marat/Sade v pražském Divadle Disk: uprostřed Lukáš Hořínek v roli Jeana Paula Marata, foto: Disk – Vojtěch Zikán

Tolik lidí, kolik se jich v teď při Maratu/Sadovi vyskytuje na jevišti Disku, jsem na této scéně ještě neviděl. Režisérka Nela Kleinert povolala k první absolventské inscenaci současného 3. ročníku Katedry činoherního divadla téměř vše, co mělo ruce a nohy ve „třeťáku“, ale i o ročník níž plus přizvala pár lidí odjinud. Celkově se během osmdesát minut, co inscenace trvá, na jevišti vyskytuje čtvrtstovka účinkujících. Studentka magisterského studia režie tím na sebe naložila břemeno, jemuž co do aranžmá scén ne vždy dostojí (postavy v druhém plánu někdy dělají jen stafáž, kompars), ale jinak Nela Kleinert dobře ví, proč titul režíruje, co si s ním počít, a je to patrné i bez jejího explicitního vyjádření v programu k inscenaci, v němž říká: „Téma revoluce, které se v tomto textu řeší, je pro mě jako pro Slovenku, v jejíž domovské zemi, ale teď i jinde po světě, stoupá cenzura, nepokoje a rozdělení společnosti, s každým dnem stále více aktuální. Hra je navíc do jisté míry nadčasová, protože se tyto tendence opakují a vždy má tak smysl ptát se, jakým způsobem tu revoluci dělat, jestli vůbec a jaká je cena obětí, které přinese.“

Za bytelným kovovým plotem, jenž odděluje jeviště od hlediště, ta početná studentská sestava představuje chovance ústavu pro duševně nemocné v Charentonu (jihovýchodní předměstí Paříže); ovšem za napoleonských časů zde nedobrovolně pobývaly i osoby politicky či jinak nepohodlné. Jednou takovou byl markýz de Sade. Pod jeho vedením osazenstvo ústavu předvádí společenské smetánce výjevy z nedávné francouzské revoluce. Sice se píše rok 1808, ale esteticky je výprava současná, mezi chovanci se pohybuje „civil“ v černém a kamerou snímá tváře, obraz se promítá na plátno umístěné nad jevištní plochou. Obsahové aktualizace se však nedějí – k dobru věci. Sdělení skrze plot doléhá do hlediště zejména díky několika sólovým výkonům a těm davovým scénám, v nichž se režisérce daří ansámbl orchestrovat tak, že se jeho energie koncentruje souběžně v několika plánech, stává se tělesem, z něhož jde až strach.

Pro osobně se středobodem inscenace stala Pavla Nevyhoštěná v roli de Sada, v jejím markýzovi není nic démonického, nic zvrhlého, je to racionální ani ne snad cynik, jako skeptik, těžký individualista, jenž nevěří v polepšení společnosti a pokrok. Když Nevyhoštěná do publika sděluje markýzův náhled na lidstvo, je to silné. Zručným průvodcem dění je Harlekým v podání Jana Zdeňka, který veršovanými promluvami posouvá děj, stejně jako to činí písně, jejichž texty je nutné docela pozorně vnímat coby informaci o dění, což ovšem nejde vždy snadno – vzhledem k natlačenosti jevištních akcí.

Stručně: vzdor různým mouchám stojí Marat/Sade určitě za návštěvu Disku.