Část politiků vyvolává dojem, že společnost ohrožuje „zvrhlá“ kultura, říká nové vedení Vzletu
Kdysi se pokusil o magický útok na Adolfa Hitlera. Hermetik Jan Kefer. Nyní se o něm natáčí film – ovšem před zraky diváků, coby součást inscenace Prokletí v pražském kulturním centru Vzlet. Komparz tvoří samotní diváci, kteří na představení zavítají. Nejen o tom byla řeč s novým uměleckým vedením Vzletu – Annou Klimešovou, Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem.
Když jste letos v lednu přebírali umělecké vedení Vzletu, viděli jste v tom nějakou konkrétní „díru na trhu“, kterou byste chtěli zaplnit?
Boris Jedinák: Vnímali jsme v tom především logickou kontinuitu. Vzlet se etabloval jako prostor, kterému se daří v autorském divadle, což je směr, jemuž se dlouhodobě věnujeme. Naši vizi pro nadcházející tříleté období opíráme o tři pilíře. Prvním je právě autorské a dokumentární divadlo. Druhým jsou specifika samotného prostoru – Vzlet je jedinečný v tom, že umožňuje inscenovat typy divadelních událostí, při kterých jsou diváci přímo v centru dění, což v klasickém kukátkovém divadle často naráží na různé limity. Třetím pilířem je snaha vytvářet program s lidmi, kteří zpracovávané téma přímo reprezentují svou žitou zkušeností. Silný akcent klademe na generaci teenagerů, což se už nyní odráží v našich inscenacích První rána kapitána a A proč?.
Anna Klimešová: Taky nás zajímá prozkoumávat zahraniční spolupráci. Vzlet sice pracuje zejména s vršovickou komunitou, ale pro nás je důležité, že to není jen místo ve Vršovicích, ale také místo ve světě. Takže se chceme vztahovat i k tématům, která jsou globálnější, politická a všechny nás ovlivňují.
Petr Erbes: Pro naši práci je důležité potkávat se s různými lidmi, kteří do témat vnášejí i různé kontexty – ať už jde o pohled z osobní zkušenosti, nebo vědecký pohled na věc. Vzlet není jen divadlo, v tom domě je i galerie, prostor pro debaty i komunitní programy. Tato „kulturákovitost“ je vlastnost, kterou běžná kamenná divadla nemají.
Anna Klimešová: A to je možná i ta „díra na trhu“, na kterou jste se ptala, i když takhle asi nepřemýšlíme. Nabízíme jiný typ zážitku – například naše nejnovější inscenace Prokletí by v klasickém divadle kvůli prostorovým limitům v této podobě vzniknout nemohla. Navíc se kolem nás nabaluje komunita od malých dětí až po teenagery. Vytváříme jakousi „polis“, místo pro setkávání mezi generacemi.
Petr Erbes: A zaměřujeme se na politické divadlo, ale jak naznačila Anička, vnímáme ho v širším smyslu jako prostředek setkání. Nejde nám o komentář společnosti z odstupu, ale o divadlo, které vyrůstá ze současnosti a ze zkušeností konkrétních lidí. Divadelní tvorba je pro nás způsob, jak poznávat svět a zůstat vůči němu otevření a citliví.
Nicméně i Vzlet je placený z veřejných peněz, konkrétně z finanční podpory hl. m. Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a městské části Praha 10. Nedávno ministr kultury Oto Klempíř na svém Facebooku rozpoutal debatu o tom, co má a nemá být podporováno z veřejného rozpočtu, přičemž se nechal slyšet, že například film o queer komunitě by to podle něj být neměl. Jak byste – pokud na to dojde – svou programovou linku politického divadla obhajovali?
Erbes: Ta rétorika ve mně vzbuzuje potřebu reagovat, ale zároveň na ni nechci přistupovat. Základem kultury je diverzita. Pokud začneme věci tímto způsobem vylučovat, oslabujeme celou společnost.
Klimešová: Je to problematické a zavání to cenzurou – představa, že jeden centralizovaný člověk rozhoduje o tom, co je pro diváka správné, je zcestná a nefunkční. S Borisem jsme na podzim zkoušeli na Slovensku a tam je dobře vidět, jak rychle se věci mohou měnit k horšímu. Je důležité se proti tomu společně vymezovat a aktivizovat se.
Erbes: Spíš se bojím toho, že tato rétorika dokáže pro část společnosti velmi snadno vytvořit obraz kultury jako něčeho „zvrhlého“. To je nebezpečná manipulace. Kultura je místem sdílení různých zkušeností, které mohou být naprosto rozdílné. Ale v rozdílnosti není radikalita. Jenomže současný ministr kultury se snaží vytvořit dojem, že tu je nějaká radikální umělecká část, která nabourává jakousi pomyslnou jednotu. Ale to je nesmysl, představa této jednoty nebo něčeho, jako je „normální člověk” je jen nebezpečný politický nástroj.
Jedinák: Politické divadlo míváme tendenci vnímat často zúženě jako formu aktivismu nebo angažovaného umění. Jenomže skutečnost je taková, že nemusí nutně zpracovávat přímo politické události. Ta paleta podob a témat politického divadla je mnohem rozmanitější. Může v něm jít stejně tak o nadčasové otázky – například téma komunikace, nebo o to, že dáváme prostor skupině, která není moc vyslyšená – například právě teenagerům. Jako to „politické“ pak vnímám při tvorbě základní vědomí, s kým chci skrz divadlo komunikovat, a jaké jevy ze současného světa chci společně nahlížet. O tom se ovšem moc nemluví. Ve Vzletu právě chceme ukazovat, co všechno může politickým divadlem být.
Jak vás ovlivňují aktuální rozpočtové škrty a nejistota ohledně grantů?
Jedinák: Škrty se nás zcela jistě dotknou. Navíc skutečnost, že jsme na finální výsledky grantových dotací čekali o víc než měsíc déle než v jiných letech, nám komplikuje plánování do budoucna. Fungujeme v určité nejistotě.
Klimešová: Granty jsou poměrně zásadní, ale zároveň Vzlet funguje i díky komerčním pronájmům a na základě koprodukčního systému. Jenomže ve chvíli, kdy nějaká ze skupin grant nedostane, může to být docela problém. Například náš grant na inscenaci A proč?, kterou jsme realizovali se skupinou Zapětdvanáct, byl snížen. Stáli jsme před rozhodnutím, zda chystaný projekt zrušit. Na základě vlastní motivace a víry, že má smysl i kvůli zapojeným dětem, jsme se však rozhodli ho dokončit. Což znamenalo, že jsme ho nakonec museli dělat bez nároku na honoráře. Hledáme tedy i další možnosti financování jako je například fundraising.
Jedinák: Může se zdát, že je řeč pouze o penězích, ale granty mají i ideovou rovinu. Skrze to, co stát podporuje, dává najevo, o čem si přeje, aby se ve veřejném prostoru mluvilo.
Vedení Vzletu. Anna Klimešová, Emílie Formanová, Boris Jedinák, Petr Erbes, foto: archiv Vzlet
Máte za sebou první tři měsíce ve vedení Vzletu. Jaké byly?
Jedinák: Turbulentní, ale zároveň plné radosti. Máme skvělý tým a spolupráce se všemi, kteří se starají o provoz, produkci i vzdělávací programy, je radost. Samozřejmě, je tu ovšem i stres z rozpočtové situace. A čím dál víc si uvědomuji, že se naše mise začne naplno projevovat až za nějakou dobu. Chceme změnit to, že lidé do Vzletu dříve chodili spíše na konkrétní soubory. Naším cílem je vybudovat diváckou skupinu, která bude sledovat Vzlet jako celek díky jeho tematické provázanosti.
Klimešová: Pro mě to byl čtvrtrok základního zorientování. Ve Vzletu je opravdu skvělá parta lidí, kteří mají chuť iniciovat nové věci, což je skvělé. S Denisou Václavovou, kurátorkou galerie Vzletu, teď připravujeme výstavu, která má téma Slova, která mění svět. Přizvali jsme devět umělců a budeme k nim vybírat skupinu zhruba dvaceti dětí ve věku osm až osmnáct let. Skupinky dětí pak navštíví ateliéry umělců a vzniknou díla, která budou součástí velké výstavy v našem foyer.
Erbes: Pro mě ty měsíce byly o zkoušení inscenace Prokletí. To bylo velmi naplňující.
A jak vypadal ten proces? Protože v Prokletí se diváci ocitají na filmovém place, kde se právě točí film o Janu Keferovi, a hrají komparz. Měli jste pevný scénář?
Jedinák: Forma autorského divadla, které se věnujeme, většinou nevychází z hotového textu, se kterým bychom přišli hned na první zkoušku. Na začátku je otázka, kauza nebo téma. Obklopíme se inspiračními materiály a skrze improvizace, rozhovory s herci a debaty v tvůrčím týmu začne tvar krystalizovat. Finální text vzniká až pár dnů před premiérou. V případě Prokletí to bylo o to osobnější, že v inscenaci hrajeme i my s Petrem. Formálně tam vystupujeme jako filmový štáb, který natáčí film o Janu Keferovi.
Jan Kefer (v podání Štěpána Lustyka) vede rituál – scéna z inscenace Prokletí, foto: Vzlet – Dan Kvapil Příběh hermetika Jana Kefera, který žil v první polovině 20. století, je v lecčems fascinující. Je něčím aktuální i dnes?
Jedinák: Kefer se během války pokusil o magický útok na Adolfa Hitlera, ale zároveň byl aktivní i ve spolupráci s odbojem. Pro nás je ta aktuálnost především v samotném příběhu manželského páru Jana a Dagmar Keferových. V mezní situaci se rozhodli neustoupit ze svých morálních hodnot a neslevit z vnitřní svobody.
Erbes: Keferův příběh vypovídá o tom, jak zůstat věrný svým idejím a vnímání světa i pod obrovským celospolečenským i ekonomickým tlakem. Je to o střetu idealismu a oportunismu. A o tom, že ten oportunismus nemusí vždycky zvítězit.
Jedinák: Zároveň je to téma boje proti násilí jinými prostředky než násilím, což v kontextu současných válečných událostí rezonuje velmi silně.
Erbes: Je tam ještě jedno téma, kterým jsme se hodně zabývali. Jan Kefer byl předsedou spolku Universalia a také překladatel a skaut. Jeho životní misí bylo vytvářet společenství kolem sebe a společnou energií něco měnit. A my si kladli otázku, do jaké míry jsme tohoto jako společnost dnes vlastně schopní – zda nás už nepřeválcoval individualismus.
Mně se zase vrylo do paměti to, když se režisérka filmu snažila přimět představitele Kefera, aby si definoval, co pro něj znamená zlo. Co v tu chvíli běželo v hlavě vám?
Klimešová: Pro mě je zlo, když někdo manipuluje okolí ve svůj prospěch, křivá slova, populismus, rasismus, xenofobie a jakákoliv forma diskriminace.
Jedinák: Zkoušení nás dovedlo i k introspekci – ke zlu, které může být v každém z nás. Je snadné ukázat na vnějšího nepřítele, ale těžší je přemýšlet o tom, kdy člověk sám ztrácí empatii. Zlo je pro mě právě ta ztráta empatie a schopnosti vnímat druhého člověka.
Pavel Batěk jako Edvard Beneš a Štěpán Lustyk coby Jan Kefer v inscenaci Prokletí, foto: Vzlet – Dan Kvapil Ve vašich inscenacích často pracujete s participací diváků. V Prokletí tvoří diváci komparz, nicméně děj nijak zvlášť neposouvají. Neláká vás i způsob práce, kdy by diváci mohli sehrát zásadnější roli a třeba přímo ovlivňovat směřování příběhu?
Klimešová: Tento princip jsme začali prozkoumávat ve skupině 8lidí. Tam pracujeme s participací v trochu výraznější podobě.
Erbes: Tuto otázku ovšem řešíme u každého zkoušení. U Prokletí nás zajímala spíše imerze – tedy jako vtažení diváka do situace, obklopení ho danou situací a vytvoření společného rituálu, jako je minuta ticha nebo společné dýchání. Participativní divadlo nás zajímá divadelně, ale vznikla z toho i samostatná větev – studio Palacký Games, ve kterém s Borisem vytváříme deskové hry.
Jedinák: U deskovek odpadá ten prvek, že by byl člověk vytažený na jeviště a styděl by se a bál, aby něco nezkazil. V inscenaci Prokletí hrají diváci komparz – a ten při reálném natáčení filmu přece také nemá rozhodovací pravomoci. Spíš tam díky tomu využíváme paralely mezi filmovou mašinérií a protektorátním prostředím: člověk je manipulován do situací, ve kterých ztrácí možnost svobodného rozhodování.
Klimešová: Na divadle často vyvstává téma manipulace. Například v dnes už neuváděné inscenaci Should I stay or should I go, na níž se někteří z nás v divadelním souboru 11:55 podíleli, diváci rozhodovali i třeba o tom, co si vezmeme na sebe. Hodně jsme při tom řešili, co se bude dít, když se nerozhodnou tak, jak my chceme. Osobně jsou pro mě důležité hlavně motivy, které diváka aktivizují, při nichž se rozjede jeho vnitřní imaginace, dialog s tím tématem.
Z inscenace 8 miliard lidí hoří, foto: Jan Hromádko
Vzešli jste ze skupiny 8lidí, která deklaruje, že pracuje dehierarchizovaným způsobem. Přenesli jste něco z tohoto způsobu i do Vzletu? Plánujete 8 lidí a Vzlet oddělovat, anebo se budou prolínat?
Jedinák: Vedle práce ve skupině 8lidí se každý z nás, individuálně i v různých konstelacích, věnuje vlastní tvorbě napříč různými českými divadly. Práce v 8lidech nás ale naučila kolektivnímu rozhodování a rozvíjíme v ní i schopnost naslouchat, což se v různých podobách pokoušíme přenést i do vedení Vzletu.
Klimešová: Hledáme, jak tvorbu 8lidí skloubit s našimi novými povinnostmi. Určitě chceme v 8lidech pokračovat, ale najít společný čas je teď komplikovanější. Možná budeme s touto skupinou participovat na různých akcích ve Vzletu.
Erbes: Nicméně tvorbu 8lidí vnímáme jako jiný typ přemýšlení, divadelního jazyka i témat. Teď s 8lidmi hledáme, co by vlastně mělo být příští náplní té skupiny…
Byli jste také dlouho spjatí s Divadlem Na zábradlí. Jak to vypadá s vaším tamním angažmá nyní?
Erbes: Moje role dramaturga Na zábradlí skončila s inscenací Plechový bubínek. Aktuálně tam s Borisem připravujeme novou inscenaci jako externí tvůrci. K tomu divadlu i tamnímu kolektivu máme nicméně pořád velmi blízko… Ale tuto práci by nešlo skloubit a asi by to ani nebylo dobré.
Vedení Vzletu. Anna Klimešová, Emílie Formanová, Boris Jedinák, Petr Erbes, foto: archiv Vzlet
Lze se dnes v Česku uživit čistě divadlem?
Jedinák: Ano, uživíme se, ale je to vykoupeno množstvím aktivit, které člověk musí neustále kombinovat. Každý z nás má trochu jiné zázemí – já například neživím rodinu, což moji situaci v něčem usnadňuje. Nicméně pocit jistoty nemám. Často přemýšlím o udržitelnosti takového tempa; kolik si toho člověk může naložit, než bude muset zvolnit.
Erbes: Vnímám to podobně. Už během našeho působení v Divadle Na zábradlí jsme tam byli jen na částečný úvazek. To sice přinášelo svobodu hostovat v jiných divadlech, což je umělecky skvělé, ale zároveň je to dvousečná zbraň. Aby se člověk divadlem uživil, musí těch projektů dělat strašně moc. Z dlouhodobého hlediska je to vyčerpávající…
Klimešová: Navíc je rozdíl mezi „uživit se“ a schopností plánovat budoucnost. Představa, že si člověk pořídí vlastní bydlení nebo auto, je při příjmech v nezávislé kultuře velmi náročná. Závisí to samozřejmě na tom, jak si kdo definuje standard, ale finanční jistota v našem oboru vypadá zkrátka jinak než v komerční sféře.
