Nejsme trapní, když chceme točit o Janu Keferovi? Hravá i znepokojivá inscenace Vzletu

Když diváci vstupují do sálu pražského Vzletu, v němž se má odehrát Prokletí, ihned jim dojde, že se stávají součástí ne zcela standardního divadelního organismu – než si vyberou místo k sezení, musí projít okrajem hrací plochy zaplněné rozličnými scénografickými prvky a vidí připravující se členy tvůrčího týmu. Na začátku inscenace je publikum informováno, že bude svědkem a částečně i aktérem natáčení filmu. Proto je také nejrozměrnější a nejexponovanější částí dekorace zelená plocha, takzvané klíčovací plátno: na něm a před ním se během necelých dvou hodin, co tato produkce ve Vzletu trvá, odehraje řada scén.

Prokletí je anotováno jako imerzivní divadelní zážitek, tedy takový, kdy se ruší pomyslná čtvrtá stěna a divák je vtahován do děje. V tomto případě ovšem běží o soft imerzivní verzi, nikoliv o „hard“ podobu, kterou volí například Projekt Pomezí, jež pro ten který titul volí konkrétní lokalitu (čili site-specific) a divákovi se dostává individuálního zážitku na více úrovních (někdy s hercem komunikuje vyloženě napřímo, z očí do očí). U Prokletí imerzivnost spočívá v tom, že diváci jsou v jednu chvíli vyzváni k tomu, aby povstali, jsou také požádáni o chvíli ticha či o to, aby se připojili ke zpěvu; část publika při vstupu obdrží svíce a během večera je přizvána na hrací plochu a aranžována coby součást jedné scény.

U Beneše nepochodil, ale nevzdal to

Ten, o němž se natáčí, se jmenuje Jan Kefer (1906–1941). Pozoruhodná osobnost z pražského okultistického okruhu, do něhož osudově vpadla druhá světová válka. Širší veřejnost o této specifické societě možná něco zaznamenala před deseti lety, kdy spisovatel Jan Poláček publikoval biografický román Ďábel malostranský o Jiřím Arvédu Smíchovském – a podle této knihy v roce 2022 vznikl celovečerní film Arvéd s Michalem Kernem v titulní roli.

Kostýmy jsou připraveny, inscenace Prokletí může ve Vzletu začít, foto: Vzlet – Dan Kvapil

Okultista Smíchovský byl krajně rozporuplnou figurou. Za nacistické okupace naplno kolaboroval s okupanty, po válce byl kvůli tomu odsouzen, seděl ve vězení, avšak s komunistickým režimem (téměř jistě) tajně spolupracoval. O tom se lze věcně dočíst v knize Kristýny Bernardové Nacismus versus okultismus v protektorátu – vyšla v Academii před pěti lety (dnes je obtížně sehnatelná). Vedle Smíchovského je druhou hlavní postavou autorčiny studie právě Jan Kefer, stejně jako Smíchovský člen společnosti hermetiků Universalia, obdobně velmi inteligentní člověk, značný svéráz, avšak vybavený jiným morálním kompasem, než měl „kolega“ Smíchovský.

Z pohledu nacistů existovaly dobré důvody, proč vlastence a odpůrce totalitní moci Kefera uvrhnout do vazby a poté odlifrovat do koncentračního tábora (Flossenbürg), v němž vzdělanec, ovládající tucet jazyků, občanským povoláním knihovník (mimo jiné Národního muzea), našel smrt. Čistě na okraj: pokud by vás osobnost Jana Kefera zaujala, tak vězte, že vloni nakladatelství Trigon vydalo knihu Spojeni jménem Kefer, kolektivní práci, která je poctou nejen jemu, ale i jeho manželce Dagmar, jež v inscenaci Prokletí rovněž zastává důležitou roli.

Proč se v titulu inscenace nachází výraz prokletí? Počátek odpovědi nejspíš hledejme ve zmíněné knize Kristýny Bernardové, konkrétně v událostech, které se určitým způsobem odrážejí i v inscenaci. „Se svým kolegou z Universalie Františkem Kabelákem se rozhodli už na začátku roku 1938 na vlastní žádost za pomoci pražských svobodných zednářů setkat se přímo na Pražském hradě s tehdejším prezidentem Edvardem Benešem, jemuž chtěli nabídnout pomoc proti nacistickému Německu za použití magie. Ač byli prezidentem opravdu přijati a hovořili s ním o svém plánu asi třicet minut, Beneš jejich nabídku magické pomoci odmítl. To ale české hermetiky neodradilo a rozhodli se svůj plán přesto sami uskutečnit,“ píše Bernardová v publikaci Nacismus versus okultismus v protektorátu.

Andrej Lyga coby herec v esesácké uniformě v inscenaci Prokletí, foto: Vzlet – Dan Kvapil

Kefer byl motorem následujících takzvaných magických evokací, duchovních intervencí, jimiž hodlal zastavit konání Adolfa Hitlera; rozhodl se útočit na jeho astrál, neboli na to, co podle okultistů činilo (zjednodušeně řečeno) netělesnou dimenzi daného člověka. Kefer chtěl Hitlera jistým způsobem proklít, zastavit, jenže z hlediska okupační moci se prokletým stal on sám.

V inscenaci také dojde k setkání Beneše (Pavel Batěk) s Keferem (Štěpán Lustyk), Keferův okultistický kolega Kabelák absentuje. Režiséři Erbes & Jedinák schůzku pojali odlehčeně, oba herci jsou jakoby na procházce, kráčejí vedle sebe na běžeckých pásech a vedou dialog o ohrožení republiky; během hovoru prezident republiky okultistovu nabídku odmítne.

Odstup a opravdovost

Pavel Batěk je z těch, kteří v Prokletí vystupují ze své role, hrají takzvaně na druhou: ztělesňuje Beneše, ale současně se jako herec Batěk trápí až na hranici panické ataky, jak má Beneše hrát, jak se jeho komplikované osobnosti chopit, co si o něm myslet, jak jej nahlížet. Nápomocna se mu v tom pokouší být režisérka štábu, který snímek o Keferovi natáčí, zosobněná Magdalénou Borovou. Její „artová“ filmařka apeluje na citlivost při natáčení, herce vede k psychohygieně, k motivaci, nabádá je k mentální uvědomělosti, ale jen do okamžiku, než po telefonu komunikuje se svou vlastní matkou, která se jí má postarat o nemocného potomka – náhle její empatii odsunou vztek a agrese. Andrej Lyga s espritem podává roli herce, jenž zpodobňuje nacistu, přičemž do uniformy navlečený herec v natáčecích pauzách hází do placu věty, jež jsou na hraně; zřejmě mu náckové vnitřně trochu konvenují…

Manželé Keferovi (Nataša Bednářová a Štěpán Lustyk) v inscenaci Prokletí; v popředí Petr Erbes, foto: Vzlet – Dan Kvapil

Ve Vzletu tedy běží o film na divadle, spoluscenárista a spolurežisér Prokletí Petr Erbes po scéně jakoby operuje filmovou kamerou, řada scén simuluje natáčecí proces, dokonce se zde vyskytuje film o filmu, kdy představitelka Keferovy manželky (Nataša Bednářová) vypráví, jak probíhalo natáčení výslechů na gestapu, u nichž byl přítomen i její malý syn. (Jen dovětek k osobě reálné Dagmar Keferové: zemřela ve věku pouhých šestadvaceti let, pravděpodobně na infarkt. Syna Reginalda se ujali prarodiče, chlapec po otci zdědil hudební talent, byl aktivním hudebníkem, dosud žije, na konci července by měl oslavit devadesátiny.)

Inscenace se pohybuje po docela kluzké, ošemetné půdě exprese a distance, naléhavosti a ironie, filmový tým je nahlížen s určitou potměšilostí, ale tento mix – a to je zásadní! – nerelativizuje opravdovost nasazení Jana Kefera, jeho vlastenectví a odvahu, jeho víru v prostředky, které v boji se zlem volil. Erbes s Jedinákem pro to nalezli výborného představitele ve Štěpánu Lustykovi, který drží důstojnost Keferova přesvědčení a snažení, jeho „zaříkávačské“ monology mají sugestivnost a energii, jeho postava je kladně démonická.

Ošemetnost konceptu Prokletí rovněž tkví v zachování rytmu a plynulosti  poměrně komplikované produkce roztažené do hlavního sálu Vzletu a často pracující s paralelně probíhajícími ději. Tak jako se při opravdovém filmovém natáčení vyskytují prostoje, během nichž se řeší nějaký provozní, technický či jiný detail, ale v zásadě se čeká, tak obdobně několik hluchých pasáží (doufejme, že nechtěně) vykazuje inscenace ve Vzletu. V sále se sice pořád něco děje, ale někdy se dění scukne do nedoladěných přískoků. Filmařsky řečeno: ještě by to chtělo trochu sestříhat, stopáž mírně zkrátit. Ale jinak dobré, cítím v Prokletí  keferovské nasazení pro věc.