Divadelní glosář: Najlepšie piesně z Brniska. Strindberg z Libně. Hon na Zábradlí

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Radost na slovenskou notu

Držím ti miesto brněnského Divadla Husa na provázku není úplná novinka. Tenhle československý žúr, čili večírek, měl premiéru vloni v červnu, na konci minulé sezóny, ale já ho viděl až při letošním dubnovém hostování Provázku v Praze. Nejedná se o divadelní inscenaci, nýbrž o inscenovaný koncert, v němž herci a herečky více zpívají (a někteří i hrají na různé nástroje), než mluví. Doprovází je čtyřčlenná pop-rockově střižená kapela BOSK, dva z jejích členů jsou provázkovští herci (Matouš Benda, Milan Holenda), dva hostující hudebníci (Jakub Urbánek, Hubert Holásek). Ale pozor! Kvarteto zní velmi dobře, má drajv, zvuk plný. Samozřejmě, pořád se pohybujeme v ranku divadelní produkce, ale to neznamená, že musíte přivřít obě oči (vlastně přizacpat si uši). Herci z Provázku jsou muzikální a taková Tereza Maxmilián Marečková je hudebně vyloženě prvotřídní.

Divadlo Husa na provázku „provádí“ své Držím ti miesto v pražském Divadle ARCHA+, foto: Divadlo Husa na provázku – David Konečný

Slovenský titul a podtitul napovídá, že zde běží o národní sousedství, o ovlivňování a prolínání kultur. „Jsme i po našem rozdělení stále frajeri? Jsme rana a nôž? Dvaja blázni na mori? Dáváme si iba pekné mená? Nebo máme tisíc dôvodov na sto rozchodov? Rozumíme si ještě?,“ stojí mírně ironicky v anotaci večera, během něhož se „v režii Anny Davidové rozezní nejznámější slovenské melodie i nejtrapnější české stereotypy“. Ironické, a ovšem i opravdové je na tom večeru prakticky vše. Ironické jsou kostýmy (třeba haberovsky zařízlé džínové kraťasy) a účesy, ironické jsou kulisy, ironické jsou choreografie i scénky a promluvy mezi jednotlivými písněmi. Ty pocházejí od skupin Team, Elán či Tublatanka, od Karola Duchoně, Vaša Patejdla, Petra Nagyho, Mira Žbirky a dalších. Ironické je podání většiny skladeb. Ironicky je nahlíženo české machrovství vůči Slovákům i politická realita současného Slovenska. Jenže zároveň opravdové je nasazení a radost, s níž to provázkovský kolektiv do publika valí, opravdové je vědomí vzájemnosti, s níž tenhle žúr/mejdan vznikl. Opravdová je jímavost některých zklidněných okamžiků, třeba při Žbirkově Baladě o polných vtákov. Něco takového by se sotva zrodilo v Praze, do níž je z Brna dál než z Brna do Bratislavy a slovenský živel je v současném životě jihomoravské metropole patrnější než v Praze, kde sice žije a pracuje rovněž značné množství Slováků, ale v hlavním městě je česko-slovenskost více na distanc.

Je to v relativně krátké době druhá inscenace čerpající v Huse na provázku ze slovenské kultury a režírovaná Annou Davidovou. Tou předchozí je na repertoáru divadla dosud figurující titul Nie sme doma, opírající o korespondenci mezi bratislavským hudebníkem Dežem Ursinym a jeho synem Jakubem (premiéra se uskutečnila 1. února 2024). Rovněž tady na scéně hraje živá kapela a zaznívají písně, právě ty Ursinyho, tak odlišné od všech, na nichž stojí Držím ti miesto. Ursinyovská inscenace je vedena v tragické a melancholické tónině, kdežto pop večírek je odvaz, legrace, zábava bez trapnosti, režijně přesně držená na hraně. Provázek s Držím ti miesto občas vyjede mimo Brno, v půlce května budou ve Zlíně, o týden později zajedou do slovenského Martina, v jednání jsou i nějaké festivaly. Útěšný večer do téhle parcelující a tísnivé doby!

Bylo tohle nutné?

Noc tribádek je nejhranější – tedy alespoň v tuzemsku – hra švédského spisovatele Pera Olova Enquista, napsal ji v sedmdesátých letech minulého století jako svůj dramatický debut. Minulé jaro jsem v této rubrice glosoval inscenaci brněnského HaDavidla, v níž jsem zmiňoval některé okolnosti Enquistova dramatu situovaného do roku 1889. Proto zde co nejstručněji: V centru stojí švédský spisovatel August Strindberg, jenž v Kodani zkouší svoji jednoaktovku Ta silnější, v níž má hrát jeho manželka Siri von Essen. Během těch hodin, co zkouška – či spíše jen klopotný pokus o ni – trvá, si manželé, jimiž jsou už pouze de iure, ale již nikoliv de facto, vpalují výčitky, urážky, nadávky, střetává se tu mužský a ženský živel dvou osobností. „Asistují“ jim u toho herec Viggo Schiwe, jenž má učinit jakousi herecko-režijní supervizi výsledné Té silnější, a Marie Karolína Davidová, která je intimní přítelkyní Siri. Tím spíš není o vztahová a názorová pnutí nouze.

Pražské Divadlo pod Palmovkou se Enquistova textu chopilo zcela jinak než režisér Ivan Buraj v HaDivadle (inscenaci uvádělo od prosince 2024 do ledna 2026). Buraj hru zkrátil a celkově ji výrazně interpretoval směrem k současnosti, ač výprava esteticky zachovávala ráz konce 19. století. Ředitel a umělecký šéf Palmovky Michal Lang na Palmovce ve vizuální podobě své inscenace rovněž akceptuje strindbergovské časy, ale ve světelných efektech, ve zvuku i ve výběru hudby je dynamičtější a „hlučnější“, řekněme tedy současnější, než byly Tribádky v HaDivadle. Zato téma mužsko-ženského potýkání se Lang chopil umolousaně, bezmála ve stylu zájezdového kusu. Tlačí herce k řachandě a k polopatickému dohrávání, které by mohlo a mělo být přežilé pro scénu, jež má už z podstaty svého statusu jisté umělecké ambice.

Michal Lurie, Tereza Dočkalová a Jan Teplý v inscenaci Noc tribádek pražského Divadla pod Palmovkou, foto: Divadlo pod Palmovkou – Martin Špelda

Nejsmutnější na té podívané pro mě osobně je, že režisér si pro „Strindbergovi“ vybral asi nejtvárnější a vůbec nejvýraznější herce, jimiž soubor Palmovky v současnosti disponuje – Jana Teplého a Terezu Dočkalovou, k nimž přibral Pavlu Gajdošíkovou (hraje Marii Karolínu Davidovou) a Michala Lurieho (Viggo Schiwe). Teplého a Dočkalovou jsem na libeňské scéně viděl v řadě rolí, prakticky pokaždé byli dobří, v současnosti se herecky nacházejí možná v zenitu své dráhy, jejich herecký výraz v sobě totiž syntetizuje zkušeně zvládanou techniku projevu a značný energetický, fyzický vklad. I v Noci tribádek se vyskytují momenty, jež nechávají zaznít schopnostem Teplého a Dočkalové, ale děje se tak z podstaty jejich talentu a schopností, víceméně navzdory tomu, kam je celek Michalem Langem režijně tažen. Ufff, pro takovou kreaci je zrovna těchto dvou škoda, říkal jsem si několikrát během večera a přišlo mi to zejména s ohledem na ně líto. Dělají, co mohou, ale ve výkladu bezradný celek nepokoří.

Je vůbec otázkou, nakolik je Enquistova hra pro Palmovku dramaturgicky vhodná. Noc tribádek je v podstatě komorní kus nasycený tragikou nedorozumění, existenciálními polotóny, komické okamžiky jsou tu hodně hořké. V okolnostmi vynucené spolupráci divadelní zkoušky se srážejí ega, přičemž to Strindbergovo je vysloveně zduřelé, avšak Enquist z něho nedělá narcise, jenž nevidí nikoho než sebe, nýbrž mu nebere schopnost nahlédnout do druhých a do uspořádání společnosti jako celku. Noc tribádek v sobě slučuje teatrálnost s niterností, zaslepenost s vidoucností.

Jak s tímhle vším naložili na Palmovce? – Text proškrtali, ne zásadně, ale tak, aby Strindberg „neunavoval“ delšími promluvami, aby se dění rozpohybovalo a kvarteto postav „zaplnilo“ poměrně velké (hlavně hluboké) libeňské jeviště. Z Noci tribádek zůstaly vulgarismy a pikanterie přítomné u Enquista, avšak Strindbergův názorový svět byl okleštěn v zájmu mdlé akčnosti, monstrum bylo vytunelováno. Vloni na podzim měla v pražském Národním divadle, respektive na scéně Stavovského divadla, premiéru inscenace Frankenstein. Její obsazení je pouze tříčlenné, ale tam jsou postavy součástí scénického konceptu, jeden z herců vstupuje i do hlediště, tváře přibližuje projekce atd. atp. Když se na Palmovce herci ocitají v zadním plánu jeviště, ztrácejí se, stávají se už naprostými figurkami a z dění na scéně je pobíhaná a schovávaná.

Noc tribádek je poslední ze čtyř premiér na Palmovce v sezóně 2025/2026. Tímto titulem a předchozím kusem – Havětí – zvolila libeňská scéna lidovější notu. Zatímco hra napsaná a režírovaná Tomášem Dianiškou zapadá do zdejší pop-kulturní tohoto tvůrce, tak Noc tribádek sice rovněž takzvaně vychází publiku vstříc, ale nevím, nevím, s jakým ohlasem se potká. Ostatně ani z té Havěti není hit jako z některých jiných Dianiškových děl…

Další severský film na jevišti

V roce 2012 natočil dánský režisér Thomas Vinterberg film Hon, k němuž napsal scénář spolu s Tobiasem Lindholmem. Hlavní roli v dramatu o malé dětské lži a velkých následcích ve světě dospělých ztvárnil Mads Mikkelsen. Snímek nominovaný na Oscara prošel i českou distribucí a dostupný je na streamovací platformě KVIFF TV. Honu se chopil britský producent, dramatik a scenárista David Farr a v roce 2019 přišel s divadelní verzí příběhu ze severské vesnice, v níž bájivá dívenka školkového věku Klara vypustí slova naznačující, že ji pedagog Lucas sexuálně obtěžoval. Na učitele se v obci spustí hon…

Není to zdaleka poprvé, co je na české jeviště přeneseno dílo severské kinematografie. Ostatně snímek Chlast (2020) téhož tvůrčího dua Vinterberg & Lindholm převedl do divadelní podoby dánský dramatik a herec Claus Flygare a jeho adaptace je od dubna 2023 divácky vděčným titulem Švandova divadla. Předtím tato scéna měla na repertoáru inscenace Idioti a Kdo je tady ředitel? – obě podle filmů Larse Von Triera, a také titul Kurz negativního myšlení – dle stejnojmenného norského snímku scenáristy a režiséra Bårda Breiena. A to jsme pořád jen u jednoho pražského divadla…

Miloslav König v hlavní roli v inscenaci Hon pražského Divadla Na zábradlí, foto: DNz – KIVA

Po Honu zdramatizovaném Davidem Farrem sáhlo pražské Divadlo Na zábradlí. Britský úpravce pochopitelně zredukoval počet postav, poněkud pozměnil impuls, který vedl šestiletou Klaru k tomu, co řekla a v závěru Farr doslovil, nebo řekněme „pedagogičtěji“ vyargumentoval, proč asi se Klara chovala tak, jak se chovala, na co vlastně reagovala. Možná lze konstatovat, že Farr zpřesnil to, co dánská filmařská dvojice jen naznačila, ponechala dílo více otevřené výkladům. Kdežto Farr příběh doladil do příčinněji šlapajícího soukolí.

Proč si ovšem Hon vybralo zrovna Zábradlí, zůstává pro mě poněkud záhadou. Vloni výtečně zdramatizovalo druhý díl románové ságy Můj boj norského spisovatele Karla Ove Knausgårda – s Miloslavem Königem v hlavní roli. Nyní další severský titul, opět s Königem v hlavní roli, nadto adaptace relativně populárního filmu, což není krok, který by (na rozdíl třeba právě od zmíněného „Švanďáku“) dramaturgie Zábradlí v minulosti praktikovala. Možná šlo o relativní sázku na jistotu, možná jsou Můj boj a Hon míněny coby severský diptych: kromě obsazení Königa je spojnicí obou titulů režie Jana Mikuláška. Však také zkušenému tvůrčímu týmu Zábradlí nelze upřít, že Hon si inscenačně přivlastnil tak, aby organicky zapadl do zdejšího repertoáru.

Panoramaticky protáhlý, na svých delších stranách průhledný a občas se otáčející kvádr, jenž výpravě Honu dominuje, navrhl Dragan Stojčevski zcela v duchu střídmé (jakoby skandinávské) estetiky interiérů či jiných hracích prostorů, která je zejména díky scénografické tvorbě Marka Cpina jedním z rozpoznávacích znaků současné éry Zábradlí. V tomto kvádru s posuvnými dveřmi a vnitřní variabilitou, na jehož bočnice se několikrát promítají filmové záběry (nejsem si jist, zda je na ně dobře ze všech míst hlediště), se odbývá převážná část hodinu a půl trvajícího, bez pauzy hraného dramatu. Herci jsou tu do jednoho dobří, Königův Lucas je obdobně udivený jako ten Mikkelsenův, rovněž vesměs postrádá slova pro to, co se na jeho hlavu snáší, ale filmový učitel z mateřské školky se přece jen razantněji dožaduje, aby pravda vyšla najevo, o něco méně si toho nechá líbit. Miloslav König je více položen do polohy zraněného skeptika smýkaného okolnostmi, což je tónina, kterou nasazuje rád a dobře.

Ne zcela obvyklé je obsazení dvou dětských rolí dospělými. Zatímco spolužák Klary ve školce je pro Vojtěcha Vondráčka epizodkou a herec se během večera převtělí do jiné, již dospělé postavy, part Anny Kameníkové v roli Klary je exponovaná figura, ale citlivě uchopená tak, že na hereččinu dospělost se dá rychle zapomenout a vnímat téma. To zůstává sdělné, bolestivé, naléhavé. Nicméně inscenace jako celek vyznívá jako potvrzení sice vysokého standardu této scény, ale tentokrát jde o titul vzniklý jakoby velmi na jistotu a onen pomyslný severský „ditpych“ nesestává z rovnocenných částí – kvalita převažuje na straně Mého boje.