V pasti štěstí a úspěchu. Choreografka Burkiewiczová se pouští do vod syndromu vyhoření

Jana Burkiewiczová (* 1982), zakladatelka souboru fyzického divadla Burkicom, nastavuje v inscenaci Směj se, pořád se směj laťku velmi vysoko. Symbolicky i tanečně. Úvodní scéna oplývající detailně načasovanou choreografií zaujme na první pohled. Paulína Šmatláková a Michal Heriban fungují jako dokonale naštelované stroje, jejich pohyby přesně následují rytmizaci hudebního doprovodu Jiřího Konvalinky. Tanec doslova vtahuje a pohlcuje a než se nadějete, jste v jednom myšlenkovém kole s nimi.

Dokonale vystavěná struktura se však začíná bortit, ačkoliv si nejsem jistý, zda to byl záměr či nikoliv. Heriban přestává své kolegyni stačit a do jeho tanečního projevu postupně prosakují chyby. Ty jsou patrnější o to více, jak Šmatláková s ráznou energií vykonává přesně stanovenou choreografii. Zběsilé tempo později také protínají její proslovy: „Do you cook halušky or do halušky cook you?“ táže se se zcela vážným výrazem ve tváří. Představuje totiž mladou, energickou, a hlavně úspěšnou podnikatelku, která otevírá restauraci se slovenským pokrmem v americké Alabamě. Na první pohled se nápad může jevit zvláštně, ale důležitý je úspěch a plusová čísla v inventuře na konci měsíce.

Michal Heriban a Paulína Šmatláková v inscenaci Směj se, pořád se směj pražského souboru Burkicom, foto: Vojtěch Brtnický

Jsem krásná i takhle?

Burkiewiczová tak hned zkraje dává pocítit, co to znamená být a žít v šíleném tempu. Je to skoro jako drogová závislost: víte, že by bylo lepší přestat, ale nemůžete si pomoci. Choreografka navíc vše zasazuje do prostředí moderního byznysu. Tanečníci na sobě mají oblekový kostým, jsou nasvětleni ze všech stran světly s efektem zářivek a koneckonců i jejich dikce připomíná CEO prezentace velkých technologických firem. Autorce se daří vyhmátnout aktuální témata – a vyhoření je jedno z nich. Troufám si tvrdit, že jsme si jako společnost na vyhoření už tak trochu přivykli, stalo se součástí žité reality. Dnes totiž musí být vše perfektní a pozitivní. Ačkoliv se na to tvůrčí tým neodkazuje, připomnělo mi to psychologický termín past štěstí, který upozorňuje, že dnešní společnost přijímá pouze to šťastné a pozitivní, kdežto vše smutné a negativní se vyhošťuje za hranice přijatelnosti nebo minimálně nemá být vidět. A přesně to se děje i ve Směj se, pořád se směj.

V určitou chvíli se Paulína Šmatláková aranžuje do fotogenických poloh, které by s pár šmrncovními filtry mohly jít rovnou na Instagram. Jak je tomu na sítích zvykem, ukazuje jen svou krásnou stránku – a protože Šmatláková má vrozeně levé oko menší než pravé, nastavuje se vždy tak, aby menší oko nebylo vidět. Když se však v jednom okamžiku postaví publiku čelem a hledí na ně podhledem, třesoucím hlasem se ptá, zda je krásná i z tohoto úhlu. Jestli jde něco Burkiewiczové skvěle, jsou to momenty, kdy bezstarostnost střídá mrazivé uvědomění. Choreografii navíc skvěle podtrhuje světelný design Pavly Beranové, který zcela respektuje prim choreografické kompozice a podpírá ji v důležitých momentech.

Paulína Šmatláková v inscenaci Směj se, pořád se směj pražského souboru Burkicom, foto: Vojtěch Brtnický

Ne každý stíhá vražedné tempo

Nedílnou součástí jsou výkony protagonistů. Ano, jde o výkony. Bratislavská rodačka Šmatláková s přehledem ovládá jeviště. V komornějším settingu, kdy se vše odehrává na kruhovém výseku o průměru jen pár metrů, dostává příležitost k detailnější výrazové práci, než jak tomu bylo v předchozích choreografiích souboru Burkicom. Její projev působí celistvým a vyzrálým dojmem. Už není jen skvělou tanečnicí provádějící jednotlivé variace, ale tady si s rolí pohrává, naznačuje různé odstíny, a ačkoliv její výrazové rozpětí není příliš široké, dokáže je využít na maximum. Michal Heriban jí se zdatnou houževnatostí spíše sekunduje, protože ne každý stíhá vražedné tempo slovenské podnikatelky. Choreografka navíc využívá jejich talentů na maximum: Šmatláková ke konci zpívá píseň o haluškách a doprovází ji hrou na klavír, Heriban se pustí do country tance pod sloganem „make halušky great again“.

Halušky zde jsou alegorií příběhu současné společnosti. A funguje to skvěle! Burkiewiczová běžně využívá spíše větší choreografické plány s vyšším počtem performerů. Má zkušenosti i z komerční scény, ať už pro akce jako Design blok nebo StarDance. Komorní zaujetí zde však padá na úrodnou půdu a přichází i v pravý čas. O duševním zdraví se mluví stále více, včetně prostředí současného tance nebo tanečních konzervatoří, kde dané téma otevírala zejména Miřenka Čechová. Jana Burkiewiczová zde dokazuje, že je verzatilní umělkyní, která se dokáže popasovat s lecčím. Směj se, pořád se směj působí z režijního hlediska kompaktněji a přiléhavěji a dokládá schopnosti této choreografky.