Ojedinělý zážitek: propojení tance a textu, jež ukazuje odvrácenou stránku lidské existence

Kanadská choreografka Crystal Pite a britský herec a scenárista Simon McBurney v Postavách mizejícího času žalují lidstvo, jež neblaze zasahuje do přírodních zákonitostí, chce vše ovládat, přitom samo sebe ztrácí v informačním smogu digitálních médií. Výpověď je to v podstatě syrová a hrne na diváky množství informací obsažených v textech deklamovaných téměř bez přestání od počátku do konce. Nejde ovšem o planá slova, nýbrž o sdělení úzce související s jevištními akcemi, utkané s profesionální zručností, pregnantností a imaginací. Nejen tanečníci musejí být stále ve střehu, ale i od diváků je vyžadována značná pozornost.

Faunu a floru ohrožují lidé

Představení začíná poklidně, kdy z mlžného horizontu vystupuje tanečník a coby jednorožec pyrenejský má ruce vsunuty do zaoblených rohů. Když rozpíná paže, vypadá jako anděl přinášející zkázu – a vzápětí jsou vyjmenovávány další a další vyhynulé a vyhynutím ohrožené živočišné druhy. Čten je dlouhý seznam, k němuž se váže také název první kapitoly – Figures in Extinction [1.0] the list. Tanečníci a tanečnice v bílých tílkách a černých kalhotách v krátkých střizích představují ptáky, kočkovité šelmy či ryby. Třepotající ruce a prsty jsou ptačími křídly a spojené dlaně asociují plující rybí hejno, jindy se těla vlní jako hladina pomalu vysychajícího jezera a tanečníci po jevišti vodí i kostru ještěra (ta se objevuje rovněž ve třetí části jako připomenutí věčného koloběhu života a smrti). Ekologické apely zpochybňuje muž v černém obleku, který hlásá své pravdy a svá prohlášení dokresluje výmluvnými gesty, mimikou a postoji.

Z inscenace Figures in Extinction (Postavy mizejícího času) holandského souboru Nederlands Dans Theater (NDT). Mezikontinentální dialog rozdělený do tří půlhodinových děl, která spojují tanec, performance, mluvené slovo, dokument a hudbu, foto: NDT

Elektronické pasáže prokládají po celou dobu inscenace zvuky a extrakty ze skladeb kupříkladu J. S. Bacha, Arvö Parta, Alfreda Schnittkeho, W. A. Mozarta a dalších. Sekvence, v nichž zní pouze hudba, jsou úlevné. V tyto okamžiky lze vnímat jen choreografii, která je sama o sobě účinná, obrazná a obejde se bez mluveného slova, jako například v první části, kdy sledujeme proplétající se těla dvou tanečníků, z nichž každý má na ruce navlečený trs lodyh a duet připomíná průplet rostliny.

Jestliže sledování textu a tance souběžně je s postupem dění stále náročnější, scénická krajina zůstává občerstvující pastvou pro oči.  Zadní plán mění barevnost – v úvodní kapitole budí dojem doruda rozpálené pouště, v té finální pak rozpíjející se vesmírné mlhoviny.

Virtuální realita ovlivňuje mozek

Druhý part pojmenovaný … but then you come to the humans (… ale pak se dostanete k lidem) patří současnosti. Tvůrci poukazují na to, jak se vzdalujeme svým instinktům, zahleděni do displejů mobilních telefonů ztrácíme empatii, schopnost komunikovat face to face a digitální vymoženosti ovlivňují mozek. O fungování jeho pravé a levé hemisféry i předního laloku také pojednávají vybrané citace z knihy The Divided Brain and the Making of the Western World od Iaina McGilchrista.

Tanečníci převlečeni do bílých košil sedí na židlích pod bílým nasvícením zářivek a dětský hlas se ptá: Proč se nehýbou?…  Aktéři jsou totiž pohlceni virtuální realitou, jsou hypnotizováni mobily, jejichž displeje oslňují jejich tváře. Slyšíme vzkazy, pochybnosti, „užitečné“ rady do života a „filozofické“ úvahy ve zkratce. Performeři zůstávají uzamčeni v sociálních bublinách, pohybují se na malém prostoru, odkud není úniku. Nedaří se jim prodrat informačním balastem k vlastnímu názoru a překročit Rubikon.

Z inscenace Figures in Extinction (Postavy mizejícího času) holandského souboru Nederlands Dans Theater (NDT). Mezikontinentální dialog rozdělený do tří půlhodinových děl, která spojují tanec, performance, mluvené slovo, dokument a hudbu, foto: NDT

A přesto… k probuzení lidskosti a empatie stačí tak málo – vzájemné objetí. I v této části patří k těm nejvypjatějším a nejpodmanivějším momentům sborové výjevy, které Crystal Pite vypracovává s jemnou rafinovaností. Tanečníci se vydělují z jednolitého skupenství, kanonicky přebírají pohyb jeden po druhém a opět se shlukují, aby se vzápětí vzedmula další vlna těl a jako příval se přehnala po scéně.

Mrtví obklopují živé

Třetí kapitola, nazvaná Requiem, vrací publikum do minulosti. Z řady vystupují vpřed ženy a muži různých etnik a hlasitě si vybavují jména svých rodičů, prarodičů. Citují se tu rovněž texty z děl britského spisovatele a esejisty Johna Bergera a několikrát se opakuje: „Mrtví obklopují živé, živí tvoří jádro mrtvých.“ Téma smrti a života prostupuje závěrečným oddílem a doléhá do hlediště tak silně, až mrazí… Vidíme dva zdravotníky u lůžka nemocného napojeného na umělé dýchání, jenž umírá osamocen v neosobním prostředí. I jeho blízcí zůstávají se svým smutkem a rozpory sami a těla tanečníků třesoucích se na zemi uprostřed scény mizí pod černým kubusem, který sjíždí na jeviště.

Následné pasáže v utlumené luminiscenci zobrazují smrt, která je v našich životech přítomna, byť se ji snažíme vytěsnit. Dvacet tanečníků oděných ve sportovních outfitech s teniskami na nohách si předává bílé prostěradlo jako štafetu, přikrývají bezvládně ležící těla a zmačkaná textilie v jeden moment symbolizuje narozené dítě. I do závěrečné pasáže triptychu autoři vložili špetku odlehčení, humorné nadsázky. Tyto ležérní okamžiky však ještě řízněji odkrývají drsné jádro divadelně estetizované výpovědi, ve finále zjemnělé vizuálně působivým obrazem, v němž kompaktní skupina performerů vztahuje ruce vzhůru – k vesmíru, k vyšší moci, k Bohu…

Z inscenace Figures in Extinction (Postavy mizejícího času) holandského souboru Nederlands Dans Theater (NDT). Mezikontinentální dialog rozdělený do tří půlhodinových děl, která spojují tanec, performance, mluvené slovo, dokument a hudbu, foto: NDT

Triptych Postavy mizejícího světa je společensko-ekologickým apelem. Atakuje naplno mysl a vyvolává emoce – a to svou naléhavou a sofistikovaně vystavěnou výpovědí zasazenou do divadelního kontextu s vytříbeným dramaturgickým, režijním, výtvarným a tanečně hereckým detailem. Po zatažení opony by pro mě bývalo bylo nejlepší zůstat v tichu a nechat tu intelektuálně emoční nálož v sobě doznít… Namísto bouřlivého aplausu, který si inscenátoři i tanečníci bezesporu zasloužili.