Jakub Matuška aka Masker. Od murálů v Londýně po etiketu pro rodinný pivovar
Ačkoliv se na mezinárodní výtvarné scéně pohybuje docela suverénně a v Londýně nějaký čas žil, rozhodl se vrátit do rodné Prahy. Nicméně do britské metropole často zajíždí. Takže Jakuba Matušku aka Maskera lze považovat za jakéhosi londýnského ex-expata a do našeho volného cyklu náleží, byť jen částečně.
Kulturní expati v Londýně
Jak těžké je odstěhovat se do zahraničí a začít tam pracovat v kultuře? Je to dnes jednodušší než dříve, anebo naopak? Jaké to přináší výhody a jaké překážky je třeba překonat? Mají cizinci stejné šance uspět jako místní? Ve volné sérii rozhovorů s expaty z různých kulturních odvětví (design, hudba, výtvarné umění, film), kteří se usadili v Londýně, se podíváme na to, co obnáší život v britské metropoli, když se chce člověk „živit uměním“, případně disciplínou, která k němu těsně náleží. Cyklus otevřela interiérová designérka Daniela Dohnálková, následovala výtvarnice a ředitelka londýnské Czech School Without Borders Zuzana Jungmannová. Ve třetím díle o své britské zkušenosti hovořila italská výtvarnice Sofia Storniolo.
Jakub Matuška aka Masker (* 1981) se narodil v Praze, kde nejprve vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu a poté Akademii výtvarných umění (Malba II, Ateliér Vladimíra Skrepla). V roce 2010 byl mezi finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého, následující rok získal Cenu 333, kterou tehdy udělovala Národní galerie v Praze. Jeho práce reprezentovaly Českou republiku na světových výstavách Expo v Šanghaji (2010) a v Ósace (2025). V roce 2023 mu pražská DSC Gallery, která jej zastupuje, vydala výpravnou monografii Muž podivuhodných tvarů, kterou s ním sestavil Michal Nanoru.
Když měl Matuška od října 2024 do ledna 2025 výstavu v Českém centru Londýn, nazvanou A Shocking Experience Behind the Curtain, Michal Nanoru o umělci napsal mimo jiné toto: „Matuškovu tvorbu charakterizuje propracovaná kombinace ručních kreseb a akrylů na plátně, namáhavost a melancholii ale umně skrývá za pastelovou lehkost a humor. Živě barevné figurální obrazy s existenciálními, leč poeticky přístupnými náměty ze života současného městského člověka oslovují široké spektrum diváků od odborníků na současné umění po zájemce o graffiti a street art, ze kterých Matuška kdysi vyšel.“
Jakub Matuška aka Masker, foto: Jakub Zeman
V Londýně jste po určitý čas žil a pracoval, poprvé v roce 2007. Jakou jste tehdy učinil zkušenost?
Tenkrát jsem získal rezidenční pobyt na londýnské Middlesex University, ale moc jsem do té školy nechodil. Hodně času jsem strávil v okolí Old Street, kde jsem mohl malovat v jedné opuštěné staré budově. Z toho, co jsem tam vytvořil, jsem potom měl výstavu v galerii na Brick Lane. A můj kamarád Jarda Krampol, který mi s tím vším pomáhal, se skrze to spřátelil s Ernestem Leou, majitelem té galerie. Později z jejich známosti vznikla Red Gallery. Držela se kolem nich komunita umělců a ilustrátorů, kteří dělali almanach Le Gun, a také za nimi chodili různí fotografové a lidi z taneční scény. Maloval jsem v okolí té galerie, tuším, čtyři muraly. Ani jeden z nich tam nyní už není. V Londýně jsme v roce 2013 ještě rok žili a měli ateliéry v Red Gallery se slovenskou umělkyní Svetlanou Fialovou, která během toho pobytu vyhrála Jerwood Drawing Prize (pozn. red.: významná britská cena zaměřená na kresbu).
Proč jste se nepokusil v Londýně prorazit? Nakonec jste se vrátil do Prahy…
Šlo o shodu různých okolností, těžko říct, jestli šťastných, nebo nešťastných. Určitou roli v tom hrály věci osobního života a pak také to, že jsem měl nalajnovaný program výstav s galeriemi v Paříži, Lipsku a Praze – a v jednu chvíli se mi zdálo, že se to všechno bude lépe realizovat s pražským zázemím. Své v tom rovněž hrála určitá loajalita k daným galeriím – věřil jsem, že moje kariéra se bude přirozeně rozvíjet skrze ně. Pak přišel brexit, potom se nám narodilo první dítě, pak nastoupil covid, potom přišlo na svět druhé dítě. Což do mé práce vneslo i jiná témata a trochu, zdá se, ztížilo možnost se někam přesouvat.
Na druhou stranu: v tom, co dělám, pořád cítím určitý pohyb a posun, takže je možná dobře, že jsem se v minulém desetiletí nezafixoval v Londýně. Třeba bych se cítil nekomfortně, pokud bych se dostal pod tlak a musel produkovat jeden opakující se motiv, nebo se držet pořád stejných výrazových prostředků. I tak do Londýna několikrát do roka jezdím a znovuobjevuji to město a překonávám své introvertní nastavení.
Vyšel jste z prostředí graffiti a street artu. Zažil jste je nejen v Londýně, ale také v New Yorku, kde jste byl na rezidenčním pobytu v roce 2008. Jaký jste z uměleckých scén v těchto metropolích měl pocit? Nakolik vás ovlivnily?
Při prvních návštěvách mě vlastně překvapila košatost jejich výtvarných scén. Jako kdyby v každém z těch měst rostl obrovský strom a jednu jeho silnou větev tvořil jeden typ výtvarného umění a další větev zase typ jiný a tak dál. Přitom každá ta větev ještě má mnoho samostatných výhonků, které jsou také svébytné. Takže už jen u graffiti to pro mě bylo nahlédnutí do široké škály: od různých kýčů přes výstavy, které žily z retro nostalgie po osmdesátých letech, až po různé progresivní přístupy.
Bavila mě jakási hra mezi autory ulice, jako byli Barry McGee, Tod James aka REAS nebo ESPO, jehož jsem nedávno potkal v Tokiu, a těmi, kteří se o něco později objevili v galeriích coby autorská vlna používající airbrush a stříkání sprejem k převodu digitálně vznikajících podkladů. Což jsem si v té době, kolem roku 2008, pro sebe také objevil. Tuším, že pro tyto postupy se vžil termín post-analog; dnes má tahle vlna svůj vrchol za sebou… Pro mě obě ty polohy spojuje Kathy Grayson, která v létě 2010 založila v New Yorku The Hole Gallery a dodnes funguje.
Zapomenout samozřejmě nelze na to, že velikost těch měst je ve srovnání s našimi poměry naprosto jiná, a jiné je tím pádem i měřítko infrastrukturních a různých průmyslových staveb, na nichž se realizují výtvarná díla, ať legální či ilegální. Jako paradoxní mi ovšem přišlo to, že ačkoliv jde o megapole, tak komunity přátel a známých jsou v nich podobně velké jako v Praze, jen se jich vyskytuje mnohem víc vedle sebe, aniž se třeba vzájemně znají.
Na přelomu let 2024/2025 jste měl rozsáhlou výstavu v Českém centru Londýn. Představil jste výběr maleb z posledních dvou sérií, jejichž motivem je muž ve středních letech, který naráží na protikladnost toho, že skutečnost se nějak jeví navenek, ale pocity jedince z ní jsou radikálně odlišné. Tohle vyznění byl záměr?
No, nám spíš šlo o to ukázat posun v mé tvorbě. Říkám „nám“, protože výstavu jsem připravoval s kurátorem Michalem Nanoru, který moji tvorbu zná opravdu dlouho, už od dob, kdy jsem byl poprvé v New Yorku a on tam žil také. Pro Londýn jsme vybrali hlavně novější věci, které zároveň vznikaly pro výstavu v pražské Špálově galerii, která následovala hned potom. Plus jsme to doplnili o některá starší díla.
V čem ten posun podle vás spočívá?
Za tu dobu, co se do Londýna vracím, jsem postupně upustil od surreálného, snového vrstvení prvků. Znovuobjevil jsem linku a její přerod od graficky přesné, ohraničující intenzivní barevné plochy k jejímu zjemnění až k průhlednosti a celkový posun k transparentním barvám pastelových tónů.
Jakub Matuška aka Masker: vlevo Něco jako mužská hlava (moje), 2019, akryl na plátně, 150 x 130 cm, vpravo Ženská hlava (Tereza), 2019, akryl na plátně, 150 x 130 cm, repro: archiv umělce Když necháme stranou Londýn, jak byste charakterizoval svůj vývoj od dob studií na pražské AVU?
Zpočátku jsem na AVU nevěděl, jak přistoupit k namalování obrazu, takže jsem se věnoval převádění svých nápadů do videa nebo 3D objektů, například z kartonu, které jsem pak třeba animoval. Taky jsem zkoušel namalovat věci na základě poznámek, spíš šlo o kresby štětcem do barevné plochy na plátně, než že by to byla úplně malba. Ale někdy ve třetím ročníku mě vývoj dovedl k těžko pojmenovatelné nepřesnosti a přirozené přímočarosti, které mi do motivů vnášely určitou míru dvojznačnosti. A to mi začalo dávat smysl. Dneska se formálně v různých obměnách zabývám tím, jak přenést skicu, kresbu a linku do obrazu a zvětšeného formátu – kdy ji nechat, kdy potlačit, kdy to obohatit o další prvky, třeba o akvarelové tahy, nebo o něco z tabletu.
Pokud bych se měl pokusit pojmenovat posuny v obsahové stránce, tak jednu dobu mě hodně zajímala obtížnost komunikace, nemožnost sdílet své vidění dané situace s druhým člověkem. Teď mi přijde, že po období reflexí rodinného života s malými dětmi se nějakým obloukem dostávám k vizuálním reakcím na otázky z útlého dětského věku typu: Co se to ve mně děje? Proč jsem tady? Proč jsem se narodil právě těmto rodičům?
Kromě toho nově vznikající motivy u mě vycházejí z momentů, kdy se soustředím na myšlenku nebo na vnitřní rozhovor a pozoruji to, co mi to v mysli vytváří za pocity a jakým napětím se to projevuje v těle. Někdy se mi tento stav v mysli transformuje do vizuální reprezentace, tu si poznamenám, pak ji překresluju a dále s ní pracuju. Jeden sběratel mi napsal, že se mu na mých nových věcech líbí jemné prolínání mezi viditelným materiálním světem a skrytým světem každodenních myšlenek lidí. Ve výtvarném projevu se snažím o setření hranic mezi těmito dvěma světy.
Omlouvám se, ale nedá mi to: Jste autorem etikety pro rodinný pivovar Matuška. Jak její vizuální podoba vznikala?
Práce na etiketě měla pro mě několik rovin. Znám pozadí vzniku pivovaru: Táta, máma a brácha ho vybudovali v prostorech jejich chalupy. Tátovým přáním bylo na etiketu dostat kromě chmele a ječmene také lesy a vodu jako odkaz na prostředí křivoklátských lesů, které pivovar obklopují. V ústředním „M“ je postava panáčka – sládka, jenž sype slad, a to je můj táta. Inspiroval jsem se fotkou z novin, na níž byl vyfocen jako mladý zaměstnanec pražského pivovaru U Fleků. A to je druhá rovina: ke Flekům za tátou chodily různé exkurze, takže jsem měl od něho několik triček s logy amerických, japonských a anglických pivovarů. Chtěl jsem tenhle imprint ze Západu spojit s barevností české Plzně.
Kromě toho jsem měl při tvorbě na mysli etiketu Local 1 od newyorského pivovaru Brooklyn Brewery a také anglické hospody s ručně malovanými nápisy v oknech. Chtěl jsem tím vším – za použití zelené, zlaté a trochu černé – odvyprávět příběh našeho pivovaru skrze pět základních procesů při výrobě piva vepsaných do onoho „M“.
