Kulturní expati v Londýně: Italská výtvarnice Sofia Storniolo. Můžu říct, že jsem nevyhrála
Její příběh není oslnivý, zato je nejspíš většinový. Zdaleka ne každý, kdo se rozhodne pro živobytí v dravé a drahé britské metropoli, uspěje a stane se na tamním trhu žádaným zbožím. Sofia Storniolo o tom hovoří bez zábran. Ostatně v Londýně bydlí na hausbótu…
Kulturní expati v Londýně
Jak těžké je odstěhovat se do zahraničí a začít tam pracovat v kultuře? Je to dnes jednodušší než dříve, anebo naopak? Jaké to přináší výhody a jaké překážky je třeba překonat? Mají cizinci stejné šance uspět jako místní? Ve volné sérii rozhovorů s expaty z různých kulturních odvětví (design, hudba, výtvarné umění, film), kteří se usadili v Londýně, se podíváme na to, co obnáší život v britské metropoli, když se chce člověk „živit uměním“, případně disciplínou, která k němu těsně náleží. Cyklus otevřela interiérová designérka Daniela Dohnálková, následovala výtvarnice a ředitelka londýnské Czech School Without Borders Zuzana Jungmannová. Tentokrát, ve třetím díle, došlo na ne-Česku, která se v Londýně usadila.
Sofia Storniolo (* 1987) se narodila v sicilském městě Ragusa. Po studiu literatury, divadla a herectví se však obrátila k výtvarnému umění. V něm sice byla samoukem, ale vzdělání si doplňovala na kurzech vedených italskými ilustrátory. Povaha její tvorby vychází z reakce na materiál. Koláže kombinované s malbou, akvarely a akrylové obrazy na papíře jsou vesměs malého až středního formátu, zatímco malby na tkaninu se rozrůstají až do plných tělesných proporcí. Pracuje také s odhozenými předměty, kupříkladu s obalovými materiály. Velká část její práce vychází z gesta a zkušenosti získané studiem fyzického divadla.
V létě 2022 byla v Itálii pozvána k účasti na skupinové výstavě Viaggio acquatico, kterou uspořádala organizace Noau officina culturale. Vloni se zúčastnila uměleckého festivalu v Bordeaux, prezentovala se tam v Galerii MAP. Nyní pracuje na dílech pro podzimní výstavu, která se uskuteční v Lo Magno arte contemporanea v sicilském městě Modice, vzdáleném jen třináct kilometrů od autorčiny rodné Ragusy. Ráda by prý ještě znovu studovala – tentokrát dějiny umění a filozofii.
Sofia Storniolo, foto: archiv umělkyně
Jste Italka žijící v Londýně. Proč jste se do britské metropole přestěhovala?
V Itálii jsem zažívala pro sebe těžké časy. Cítila jsem se trochu beznadějně a ztraceně. Na univerzitě v Pise jsem studovala literaturu a divadlo, pak ještě herectví na dramatické škole. Po ní jsem si uvědomila, že nejsem dost soutěživá na to, abych procházela hereckou mašinérií, takže jsem se rozhodla, že nějaký čas strávím v Londýně. Záměrem bylo naučit se anglicky a vystavit sebe samu většímu světu. Byla to sázka do loterie. Můžu říct, že jsem nevyhrála!
Kdy jste do Londýna přijela?
V únoru 2016, těsně před referendem o brexitu. Říkala jsem si, že se věci mění, a když nepojedu teď, tak by to v budoucnu už nemuselo být možné.
Žijete na hausbótu. Je to inspirativní způsob života pro vás jakožto pro umělkyni?
Je to každopádně zajímavé; je to jako jít z velmi rychlého, technologicky vyspělého světa zpátky v čase. Na lodi je třeba promýšlet každý aspekt života a úroveň organizace musí být vysoká. Každý den je třeba myslet například na to, kolik máte vody, plynu, dřeva a odpadu. Ale můžete se přesouvat a objevit nová místa. Je to způsob, jak porozumět městu a jak si rozšířit své znalosti o teritoriu. Kočovný život nutí představivost, aby pracovala naplno.
Jak se z vašeho pohledu Londýn za těch uplynulých deset let změnil?
Ze své malé osobní zkušenosti si uvědomuji hlavně dvě velké změny. Spousta Evropanů po brexitu z ostrovů odešla a přesunula se převážně zpět na kontinent. Je to tady pro Evropany méně přátelské, než to bývalo, a zákaznické služby hodně slevily ze svých standardů, protože dříve byly v rukou vzdělaných Evropanů, což teď neplatí. Rovněž město se rychle mění s růstem výškových budov všude kolem. Jsem si jistá, že se panorama Londýna za posledních deset let velmi proměnilo.
Sofia Storniolo: zrcadlový portrét s použitím fólie z krabičky fastfoodu ze supermarketu; koláž. Repro: archiv umělkyně
Co se vám na životě v Londýně líbí? A co naopak ne?
Pro zvědavého umělce Londýn nabízí úžasné galerie, výstavy po celý rok. Na druhou stranu mě vyčerpává, že na ulici nemohu spontánně mluvit s druhými lidmi, i na zapředení úplně jednoduchého hovoru je třeba mít nějaký důvod, kontext. A co se mi opravdu nelíbí, to je tvrdě konzumní a kapitalistický tah tohoto města. Příliš málo spontánnosti, každý má jen svůj vlastní zájem a není zde prostor pro neúčelové prožívání společného života.
Uvažujete o návratu do Itálie?
Nejraději bych žila mezi různými místy, ale v tuto chvíli to není možné. A možná ani nikdy nebude. V minulosti jsem neustále zvažovala, že se přestěhuji zpátky, ale pak jsem s těmi rozdírajícími úvahami raději přestala, protože po návratu na rodnou Sicílii jsem vlastně ani moc netoužila. Jenže věci se mění, dnes je mnohé jinak a já bych zase chtěla více naslouchat písním rodně země.
Sofia Storniolo: Městská krajina, 2022, koláž a inkoust na kartonu, 30×3 cm. Repro: archiv umělkyně
Pracujete převážně s koláží a akvarelem. Proč jste si vybrala tato média?
V poslední době pracuji také hodně s kvašem, akrylem a s čínskou tuší. Ale ano, vše začalo akvarely a kolážemi. Ani nevím, proč vlastně. Můžu to popsat jako jakési volání akvarelu; když jsem s ním začínala, učila jsem se té technice s jedním italským ilustrátorem na online hodině. A ta malba byla příjemná, lehká, ne příliš dotěrná, delikátní. Líbilo se mi spojení mezi mým dotekem a vodou. Asi jsem z toho měla pocit, že to nezáleží jen na mně, ale musela jsem zvážit, co ta voda udělá a jak je nepředvídatelná. S koláží to bylo a je o hravosti, kterou pociťuji s různými kousky papíru. Najdu kousek a snažím se si představit, co s ním můžu dělat, experimentuji.
Máte své hlavní téma?
Když začínám, většinou nevím, co z toho vzejde. Ráda se nechávám překvapit tím, co vidím na papíře, a klidně to zničím, pokud mi výsledek připadá špatný. Mým hlavním tématem asi je kontinuální výzkum toho, jak být sama se sebou a také spolu s ostatními. Maluji lidi a krajiny, ale také abstrakci. Ale neuvědomuji si, že bych byla umělkyní. Přijde mi trochu dojemné, když mi někdo položí otázku ohledně umění…
Portrét Sofie Storniolo na hausbótu, foto: archiv umělkyně
Jak právě z uměleckého hlediska vnímáte londýnskou scénu?
Zůstává pro mě tak trochu záhadou. Je to sice velmi různorodá scéna, ale poněkud nepřístupná, pokud nejste zasvěcenec nebo jste zde nestudoval. Cítím se k ní být přitahována, ale zároveň si vůči ní zachovávám jakýsi odstup.
Máte v Londýně mezi umělci nějaké přátele?
Nemám. Před pár lety jsem tu měla výstavu se dvěma mexickými umělci. Stali se z nás přátelé, jenže oni žijí zase převážně v Mexiku. Ráda bych je jednou navštívila.
