Jakub Rákosník vysvětluje význam historické vědy pro současnou společnost

Nejnovějším svazkem edice Co je nového?, která je profilovou řadou pražského nakladatelství Nová beseda, je titul slibující čtenářstvu, že na necelé stovce tiskových stran je seznámí se stavem současné historické vědy. Publikaci Co je nového v historii sepsal Jakub Rákosník (* 1977) z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Pravda (ne)existuje

Akademická pojednání o nových trendech ve zkoumání minulosti určené humanitním vědcům či vysokoškolským studentům bývají běžně pětkrát objemnější. Zatímco autorovi kolegové převracejí útlý svazek v zaujetí, jestli se pokus popsat tak stručně, čím se vlastně profesně zabývají, vůbec může podařit, laický zájemce o historii se dost možná pozastaví nad tím, jak podivný má kniha název. Není náhodou nesmyslné se ptát, co je nového v historii?

Možná zalistují, zda nejde o komentář ke knihám o minulosti, které v poslední době vyšly. Začtou-li se do prvních stran úvodu, zjistí, že děje odehrávající se v minulosti nelze ztotožňovat s historií, která je má jako akademická disciplína srozumitelně vysvětlit. Autor jim slibuje, že pokud jeho spisu věnují asi tak deset hodin svého času, vysvětlí, proč každá generace potřebuje vlastní verzi historie a proč plně objektivní a navždy platné vyprávění o dějinách nebude nikdy napsáno. Doufejme, že tento příslib intelektuálního dobrodružství pohne co nejvíce z nich, aby knize svůj čas věnovali.

Rákosníkova kniha totiž nabízí mnoho inspirativních podnětů, ale pouze v případě, že jsme ochotni vzdát se řady klišé spojených s tím, jak funguje vztah současnosti a minulosti. Představa, že historik je erudovaným vědcem, který dokáže na základě svého školení a poctivé archivní práce napsat nadčasový, obecně platný a jediný pravdivý příběh, v současnosti těžko obstojí. „Víra v alespoň teoretickou možnost vytvoření neutrálního vědeckého jazyka, jenž bude věcně a zároveň věrně popisovat minulé děje, se rozplynula nejpozději s lingvistickým obratem ve filozofii během poslední třetiny minulého století,“ píše Rákosník. „Pojmy používané v historiografii nikdy nemohou být dokonale adekvátní. Zároveň jsou však pro nás nepostradatelné. Musíme mít slova, abychom mohli mluvit a psát, a musí to být slova srozumitelná.“

Na jiném místě autor také upozorňuje: „…pramen nikdy neobsahuje předem uzavřený počet faktů, které odhalujeme, nýbrž odpovídá na otázky, které mu jako badatelé položíme. Někdy odpovídá, jindy mlčí – to, když se s jeho obsahem naše otázky zcela míjí. Jaké otázky budeme klást, co budeme považovat za důležité při studiu minulosti, je individuální volba podmíněná hodnotovými inklinacemi i společenským prostředím, v němž se nacházíme a pro něž píšeme.“

Nabízí se otázka, jak může vůbec fungovat vědní obor, který nedokáže vytvořit pojmový aparát vhodný ke zkoumání objektu svého zájmu. A jestliže každý badatel totožný historický pramen může číst jinak, a přece každý může být ve výsledku pravdivý, potřebujeme vůbec takovou vědu?

Obálky edice Co je nového? připravuje grafické studio Belavenir, repro: Nová beseda

Zálesák není turista

Společenská role historika spočívala ještě před profesionalizací tohoto oboru v psaní zásadních příběhů osvětlujících lidské společnosti, odkud přichází a co představuje její sdílenou zkušenost. Postmoderní svět, v němž žijeme, je typický pro znejistění kolektivních i individuálních identit. Velké příběhy národních dějin ztratily závaznost. To, co jiné děsí, může pro badatele s otevřenou myslí představovat příležitost psát svobodnější a kreativnější dějiny. Lidské činy jsou to, co historiky zajímá, a nyní mají skvělou příležitost věnovat se i těm činům a dějům, které zůstávaly na okraji závazných představ o minulosti.

Sám jsem byl Rákosníkovým žákem a během studia jsem se v posluchárnách s tvrzeními shrnutými výše setkával opakovaně. Jedná se totiž o základní logiku akademického oboru historiografie a jeho klíčová řemeslná východiska. Přestože pro nikoho z profesionálních historiků nebudou hlavní sdělení knihy ničím novým, troufám si tvrdit, že většina z nich ji bude vítat s otevřenou náručí.

Mohlo by se sice zdát, jak trefně Rákosník v knize poznamenává, že historikové píšou spíše pro sebe navzájem než pro běžné lidi. Jejich aktivita však není pouhým intelektuálním tělocvikem provozovaným ve slonovinové věži. Snažení akademické historiografie totiž zajištuje existenci metodologicky neustále promýšlených přístupů, které vyvažují zjevné účelově mocenské nakládání s minulostí. V tom také spočívá její hlavní úloha ve veřejné debatě. Právě tomuto závazku se Jakub Rákosník snaží vyjít vstříc.

Při popisu rozdílu mezi přístupem profesionálního historika a laika Rákosník používá příměr k rozdílu mezi pohybem zálesáka a turisty v přírodě. Oba jsou ve stejném prostředí, ale zkušený zálesák vidí detaily a souvislosti, které jsou pro turistu neviditelné. Pokud dojde ke krizové situaci, nedostatek kompetencí zálesáka může v divočině vést k tragickým koncům. Podobně tomu je i ve společnosti, protože neohrabané či vědomě účelové zacházení s minulostí může stvořit to, co Rákosník označuje za „toxické výklady dějin”. Jsou to náhledy na vlastní minulost vytvářející dojem nadřazenosti. Svým vyzněním zdůvodňují aroganci jedné skupiny vůči druhé, od níž je k útlaku a násilí jen krok.

Vítej, „malý“ konkrétní člověče!

K zásadním sdělením svazku Co je nového v historii patří to, že historie je interpretací minulosti silně podmíněnou kulturním a ideovým prostředím, v němž vzniká. Jedná se tedy ze strany autora o kritickou distanci od vlastního oboru. Proto i trendy ve vědeckém zkoumání minulosti vysvětluje coby důsledek specifického tázání daného problémy a tužbami současnosti. Ideály globálního severu jsou postavené na dosažení otevřené společnosti, v níž je prostor pro různé osobnosti i skupiny s rozličnými identitami. Tím lze vysvětlit i obrat historiků k takzvané aktérské perspektivě zhruba v šedesátých letech minulého století. Nastal odstup od psaní dějin kolektivních aktérů – kupříkladu národů – a naopak snaha porozumět jednání konkrétních lidí.

Studium motivací, představ a aspirací nejen státníků a velkých osobností, nýbrž i běžných lidí jednajících v lokálních podmínkách však nemá vést k arogantnímu posuzování jejich hodnot, které zpětně můžeme vnímat jako odsouzeníhodné, ale spíše k jejich pochopení. Zároveň se Rákosník vymezuje vůči představě, že takový rozumějící a chápající přístup nutně musí vést k relativizaci etických norem. Jinými slovy, že vše je jen a pouze o tom, jak se na věc díváme a že dobro či zlo neexistují. Staví se při psaní dějin za pluralismus vedoucí k pochopení vývoje hodnot a postojů různých skupin. Dle jeho názoru se pluralitní náhled na minulost má stát prostředkem k pochopení, že „společnost se skládá z množství větších či menších skupin, přičemž každá z nich považuje své hodnoty za ty správné a naším úkolem je zkusit naučit se spolu žít.“ Takový přístup k minulosti odráží základní představy o tom, jak by měla fungovat moderní společnost a historická věda k tomu má napomáhat.

Související článek

Sametové kácení pomníků aneb Generální úklid komunistických ikon

• Bohumil Melichar

Jak se nás týká kolonialismus

Zároveň je společnost vystavena problémům na globální úrovni. Podobně jako filozofie tváří v tvář klimatickému rozvratu přišla s pojmem antropocén, i historikové se obracejí k celoplanetární logice. Rákosník přehledně vysvětluje výzkumné trendy, jakými jsou deep history či big history. Badatelé zkoumají dlouhé lidské dějiny a snaží se vysvětlovat politické a společenské vývojové trendy s přihlédnutím k vývoji klimatu či rozvoji globalizace.  Naopak glokalismus uchopil řetězec příčin a následků za opačný konec. Název tohoto vědeckého trendu je složeninou ze slov globální a lokální. Cílem historiků je na příkladech malých lokálních problémů popisovat globální jevy, jež se na vývoji daného regionu podepsaly.

Autor nemohl ponechat stranou ani problémy dekolonizace a pocitu nadřazenosti evropského modelu modernizace. Adekvátně ke společenské závažnosti tohoto tématu věnoval problému celou kapitolu. Tuzemská debata o kolonialismu je totiž nesena na vlně často tradované a zároveň naivní představy, že Čechů se kolonialismus netýkal, a proto se mohou klidně pohoršovat nad aktivismem západních intelektuálů i přímou akcí demonstrantů útočících na symboly utlačovatelů, které jsou zároveň kulturním dědictvím. Bezproblémovost, s jakou jsou podobná tvrzení širokou veřejností přijímána, je důsledkem dekády trvajícího jednostranného zájmu historiků o český příběh vzniku moderního národa, který zatlačil ostatní, ale neméně důležité skutečnosti do pozadí.

Tento dluh Jakub Rákosník částečně splácí tím, že srozumitelně představuje perspektivu neevropského náhledu na minulost. Z jeho výkladu vyplývá, že například volání indického historika Dipeshe Chakrabarty po provincializaci Evropy je oprávněné a dějepisectví prospívá. Evropa se v globálním pohledu na minulost má vrátit zpět do pozice jen jednoho z mnoha regionů a opustit symbolickou pozici začátku a měřítka historického úspěchu a pokroku. Právě kolonizátory převzatá hegeliánská představa o pokroku se dle neevropských myslitelů stala hlavním ospravedlněním brutální kolonizace.

Nakolik se kolonialismus týká evropanství jako kategorie pak vyplývá z pasáží o možná na první pohled absurdním požadavku dekolonizace středověku. Lze namítnout, že tehdy kolonie neexistovaly, a proto je tato logika zcestná. Rákosník však vysvětluje: „… samotné vynalezení středověku evropskými intelektuály vytvořilo explicitní hierarchizaci mezi temným středověkem a světlem pokročilé modernity. Jde o hierarchii analogickou k té, jakou posléze evropské koloniální mocnosti aplikovaly na ostatní lidské společnosti. Ty ustrnuly v temném středověku a kolonialismus s sebou přinášel světlo modernity.“

Takový popis skutečnosti je platný pro každou západní národní společnost bez ohledu na to, zda se její příslušníci na kolonialismu podíleli přímo či nepřímo.

Obálky edice Co je nového? připravuje grafické studio Belavenir, repro: Nová beseda

Kreativní bourání

Rákosníkova útlá kniha se možná nebude číst každému úplně snadno. Nejen protože přes veškerou snahu o co nejširší přístupnost pojednává o složitých tématech, které si vyžadují místy i složitý jazyk. Ona obtížnost se bude spíše týkat explicitního bourání předsudků a zjednodušení nejen ohledně historiografie jako oboru, ale mnohdy i základních představ o světě. Pro každého nebude snadné přijmout, že historické poznání nerovná se jednoduše možnost nahlédnout do archivu, že volání po ústupu evropského pohledu na minulost má své opodstatnění či že evropskou ekonomickou dominanci nad Asií možná nezapříčinila převaha evropského ducha, nýbrž souhra náhod.

Jakub Rákosník v závěru práce Co je nového v historii konstatuje: „Nastavení kritického zrcadla implicitním mocenským nárokům, předsudkům a sebestřednosti není vyhlášením nepřátelství kultuře, k níž příslušíme, natož snahou oslabovat pozici Západu ve vojensko-ekonomických střetech 21. století.“

Kniha je tedy nesena přesvědčením, že kritický náhled na vlastní minulost se rovná upřímnosti k sobě, a ta spíše posiluje než oslabuje.