Sametové kácení pomníků aneb Generální úklid komunistických ikon

Na jaře 1991 spisovatel Bohumil Hrabal neskrýval nadšení nad tím, co spatřil na smíchovském náměstí Sovětských tankistů. Ve stylizovaném dopise, který později vyšel ve sbírce Růžový kavalír, napsal: „… osmadvacátého dubna student sochařství na UMPRUM David Černý za noci natřel smíchovský tank ze zelené barvy na růžovou. Jak řekl novinářům, růžová je barva děťátka v peřince, symbol nevinnosti… A tak celý den proudili diváci se dívat na to, jak neskutečné se stalo skutkem… filmoví reportéři, dokud byl čas, natáčeli tu nádheru, kterak byl knockoutován happening Allana Kaprowa… a já jen litoval, že byl zbourán Stalinův pomník… víte, miss April, co by to bylo za nádheru, kdyby David Černý natřel i Stalina emailovou růžovou barvou? To by Praha rázem byla centrem pop artu.”

Tehdy Hrabalovi křiklavá růžová barva převracející symboliku násilí spojenou s tankem evokovala Kaprowovo či Warholovo umění kritizující konzumní společnost šedesátých let podobným postupem – radikální karikaturou. Hrabal byl nadšen gestem třiadvacetiletého Davida Černého testujícího hranice svobody polistopadového karnevalu. Ten totiž v noci na 28. dubna drze šlápl do probíhajících sporů o dějiny.

Zpravodajství Československé televize přineslo 3. května 1991 rozhovor se zástupcem prokuratury navrhujícím trest za výtržnictví těm, kdo památník přemalovali. Ke svým pohnutkám se na kameru vyjádřil i autor umělecké intervence David Černý, zdroj: Archiv ČT

Růžový tank a sovětští (ne)osvoboditelé

Tank, na nějž David Černý vztáhl svůj štětec, stál na smíchovském náměstí od roku 1946. Tehdejší samospráva v přetrvávající euforii z konce nacistické okupace požádala sovětské ozbrojené síly o exemplář, který by mohl symbolizovat vjezd rudoarmějců do Prahy coby dovršení vítězství místních povstalců. Během socialismu závazný výklad událostí tvrdil, že sovětští tankisté nejen zachránili před jistou smrtí statečné české odbojáře, ale přivezli také záruky míru a směřování země k socialismu. Zatímco jeden z obrněnců, na němž rudoarmějci sváděli v pražských ulicích poslední boje války, se hrdě vypínal na žulovém podstavci, sovětský tankista shlížel z mnoha plakátů či filmů jako hrdina Stalinem vedeného vítězství nad Hitlerem a přítel československých pracujících. Základní kontury tohoto příběhu přetrvaly celou éru socialistické diktatury, jakkoliv vyznívaly během normalizačních dvaceti let problematicky až absurdně.

V roce 1970 kladli zástupci oficiálních institucí věnce k památníku sovětským tankistům na Smíchově, aby připomněli 53. výročí Velké říjnové socialistické revoluce čili VŘSR, zdroj: Archiv ČT

Na podzim 1970 televizní kamery zachytily čestnou stráž vzdávající poctu sovětským vojákům – hrdinům velké vlastenecké války – u příležitosti výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Delegace odborářů a stranických orgánů tehdy k patě dotčeného tanku položily na sedmdesát věnců. Přesto se mnozí nemohli zbavit vzpomínky, kterou zachytil fotograf Oldřich Škácha v létě 1968. Na jeho fotografii stojí pod pomníkem druhoválečných sovětských tankistů modernizovaná verze stejného stroje. Muži, kteří ho řídili, zastupovali nátlakovou sílu vnucující kolemjdoucím fakt, že podobu československého režimu musí mít pod kontrolou Moskva, že lidská tvář tohoto zřízení není přípustná.

Není tedy překvapivé, že provokativní umělecká intervence Davida Černého se odehrála právě na smíchovském náměstí Sovětských tankistů (dnešní náměstí Kinských). Ať už původní umělecký záměr byl jakýkoliv, u růžového tanku se začaly objevovat transparenty s nápisy „trojský kůň“, „žádáme FS [Federální shromáždění] o přijetí zákona o době nesvobody“ či tabulka oznamující, že Davidu Černému hrozily za uměleckou intervenci dva roky vězení spolu s otazníkem, kolik let ve vězení stráví strůjci normalizace jako Husák, Bilak, Jakeš a další.

Ve stejném čase, kdy se autor intervence zodpovídal státním orgánům za vandalismus a pobuřování, rozhořel se spor mezi těmi, kdo tvrdili, že sovětská armáda v roce 1945 Československo ve skutečnosti neosvobodila, jen umožnila namísto nacistické diktatury instalovat její stejně krutou stalinskou variantu, a těmi, kteří připomínali odhodlání a oběti řadových sovětských vojáků a komunistických odbojářů. První skupinu za sebou sešikovala Konfederace politických vězňů sdružujících zejména lidi postižené represemi vedenými KSČ. Obránci odkazu druhoválečných veteránů se seskupili kolem Svazu protifašistických bojovníků.

Záležitost byla považována za nadmíru závažnou. Poslanci sepisovali petice na podporu jednoho či druhého tábora a zároveň veřejně debatovali o výkladu konce druhé světové války i nebezpečí diplomatické roztržky s kolabujícím Sovětským svazem. V červnu 1991 byl tank ze Smíchova odvezen a uložen ve Vojenském historickém muzeu.

V diskusním televizním pořadu Co týden dal se poslanci a senátoři pustili do debaty, jestli je sovětský tank spíše symbolem vítězství nad nacismem, anebo odkazem na sovětský imperialismus, který přišel s rudou armádou na jaře 1945 do Prahy, zdroj: Archiv ČT

Churchill a Dubček, jak se to rýmuje

Nedůvěra k diktovanému výkladu moderních dějin se rychle projevila generálním úklidem veřejného prostoru od odkazů ke komunistické éře. Veřejnost desetiletí uvyklá k podobným tématům mlčet nyní aktivně iniciovala rozsáhlé změny. Jen na území Prahy bylo na konci roku 1989 a v průběhu roku 1990 přejmenováno 246 ulic a náměstí. Náměstí Karla Marxe, nábřeží Klementa Gottwalda, náměstí Krasnoarmějců či stanice metra Fučíkova a Leninova zmizely.

Pražský primátor Jaroslav Kořán na jaře 1990 veřejně předčítal občanům nové názvy pražských ulic. Zmizela pojmenování spjatá se socialistickou symbolikou, například náměstí Karla Marxe či nábřeží Klementa Gottwalda, zdroj: Archiv ČT

Veřejný prostor zaznamenal i další proměny. Odstraňování pomníků Klementa Gottwalda, který byl jako první dělnický prezident spojen se stalinským terorem, příliš sporů nevyvolávalo. Jeho sochy byly vnímány jako relikt prázdného kultu osobnosti, kterého se straníci odmítali vzdát navzdory tomu, že Stalina –  jeho hlavního učitele a inspirátora – zavrhli již několik let po smrti.

Objevily se i zajímavé praktické úvahy, k jakým účelům by bylo možné zužitkovat bronz, z něhož byly pomníky odlity. Reportéři ČST z pořadu Aktuality natočili v lednu 1990 reportáž o nápadu píseckých radních sochu Gottwalda roztavit, vyrobit tisíce „zvonečků míru“ a prodávat je jako suvenýry sametové revoluce. Tento nápad se nerealizoval, avšak dokonale ilustruje tehdejší přemýšlení o podobných artefaktech. Gottwaldův bronz byl nakonec použit na výrobu památníku lidických dětských obětí nacistického teroru.

Osm tisíc zvonečků míru z jednoho bronzového Gottwalda. Nápad na výrobu suvenýrů revoluce projednávali zástupci Občanského fóra v Písku, zdroj: Archiv ČT

Příkladů nechtěných pomníků a pamětních desek stržených v prvních letech po revoluci byly stovky. Ohledně toho, co vlastně kácení pomníků pro vývoj společnosti znamenalo, se veřejná diskuze vedla často až zpětně. V roce 1994 odvysílala Česká televize diskuzní pořad, kde zasedli akademici, umělci a památkáři a debatovali na téma změny symbolů ve veřejném prostoru. V rámci tohoto pořadu diváky provedla kurátorka Galerie hlavního města Prahy Marie Halířová provizorním skladem dřívějších monumentů. Bronzoví vrcholní představitelé strany se zde tísnili se slavnými socialistickými umělci či ikonami komunistického odboje. Historikové v debatě vysvětlovali, že likvidace památníků je akt, na nějž má každá revoluce právo. Fakt, že z náměstí zmizeli rudí prezidenti, tehdy nikdo neproblematizoval.

V červnu 1994 Česká televize vysílala diskuzi o zacházení veřejnosti s pomníky za účasti odborníků z řad historiků, uměnovědců a umělců. Kurátorka Galerie hlavního města Prahy pozvala diváky k nahlédnutí do provizorního depozitáře, kde skončily sochy a pamětní desky odstraňované po roce 1989, zdroj: Archiv ČT

Fascinující nebyla jen rychlost změny veřejného prostoru, ale také okolnosti, za nichž byla prováděna. Například na pražském Žižkově, před centrální ústřednou Revolučního odborového hnutí, stála bronzová socha komunistického odboráře a od roku 1953 prezidenta Antonína Zápotockého. Pravidelně se zde konaly pietní akty při příležitosti výročí Zápotockého narození, úmrtí či takzvaného Vítězného února 1948. Hlavní roli během těchto akci hrály Lidové milice, které se k němu hlásily ve své oficiální paměti jako ke svému zakladateli. Nepřekvapí proto, že se dotyčné místo stalo terčem porevolučních snah o změnu.

Oficiální oslavy 102. výročí narození Antonína Zápotockého v prosinci 1986. K jeho pomníku na pražském Žižkově kladla věnce čestná jednotka Lidových milicí, zdroj: Archiv ČT

V září 1990 do Československa dorazila na oficiální návštěvu tehdy úřadující premiérka Velké Británie Margaret Thatcherová. Součástí jejího programu byla účast na aktu slavnostního přejmenování žižkovského náměstí Antonína Zápotockého po Winstonu Churchillovi (Zápotockého socha se již nacházela v depozitáři). Radikalita události nespočívala jen v naprosté negaci původního symbolického rozměru místa. Zápotocký totiž vnímal Churchilla – navzdory jeho zásadnímu angažmá v antifašistické válečné koalici – jako politika britského imperialismu, kapitalismu a konzervatismu, z jehož politického pádu se v roce 1946 upřímně radoval.

Přejmenování navíc vedly osobnosti, které si při podobném počínání ještě před rokem nikdo nedovedl představit. Před kamery se tehdy postavil nový prezident a ještě nedávno disident Václav Havel. Vedle něj Thatcherová, která pro předlistopadový režim zosobňovala západní nehumánnost: To její vláda propouštěla dělníky a rozdmýchávala nebezpečí globální války. Rukou jí navíc potřásal tehdejší předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček. Jakkoliv bylo pražské jaro představováno coby demokratický politický projekt, spojení reformního komunisty Dubčeka s Thatcherovou, s touto radikální antikomunistkou tvrdě postupující nejen proti britským levicovým politikům, ale také odborářům, působí zpětně téměř neuvěřitelně. Dubčeka navíc nemůžeme vnímat jako zastánce konzervativních hodnot spojených s Churchillem, naopak byl jejich rozhodným kritikem.

Navzdory tomu se setkání stalo jedním ze symbolů obecného československého souhlasu s obratem k západnímu světu. Podobné výjevy mohly vyvolat pocit, že se politické a ideové linie protrhly a možné je naprosto cokoliv. Devět let poté přijela Thatcherová do Prahy znovu, aby na místě odhalila Churchillovu sochu. Tehdy českou stranu zastupoval Václav Klaus, který se netajil sympatiemi k její pravicové politice.

Britská premiérka Margaret Thatcherová se během své oficiální návštěvy Prahy v září 1990 zúčastnila slavnostního přejmenování náměstí Antonína Zápotockého na náměstí Winstona Churchilla. Jednalo se o symbolický rozchod s minulostí a začátek nové neoliberální demokratické budoucnosti, zdroj: Archiv ČT

Do debat vstupuje Bill Clinton

Zápotockého utrpení v koncentračním táboře Sachsenhausen, kde byl po celou válku vězněn za komunistickou politickou činnost, zůstalo ve stínu jeho aktivit během nástupu KSČ k moci a podílu na poválečných komunistických zločinech. Gottwald mohl být snadno označen za cynika, jenž válku prožil v relativním pohodlí moskevského exilu a svoji politickou hru opíral o statečnost jiných. Ostatní ikony komunistického odboje však nebylo možné jednoduše z veřejného prostoru odstranit. Týkalo se to hlavně těch, kteří během svého působení v protinacistickém podzemí zemřeli a neměli osobní podíl na křivdách stalinismu padesátých let – zejména Julia Fučíka a Jana Švermy, o jejichž dějinné roli se rozhořely v devadesátých letech veřejné boje.

Akademici hledají lidskou tvář Julia Fučíka skrývající se za bronzovými pomníky. Novinář Jaroslav Veis seznamuje diváky zpravodajského pořadu Události komentáře v srpnu 1990 s výsledky výzkumu, jenž se týkal rukopisu Reportáže psané na oprátce, zdroj: Archiv ČT

Komunistický novinář Julius Fučík byl od roku 1945 vnímán jako metafora hrdinství komunistických aktivistů tváří v tvář nacistické brutalitě. Jeho popularita byla postavena na masovém vydávání jeho svědectví z vězení, které sepsal tajně pod titulem Reportáž psaná na oprátce. Heroické mlčení a snášení mučení mu vyneslo posmrtnou roli komunistické ikony.

Sametová revoluce vynesla do médií šeptandu šířící se zejména během osmdesátých let, že Fučík byl konfident gestapa či že Reportáž psanou na oprátce až po válce napsala – na vyzvání stranického vedení – Fučíkova vdova Gusta užívající si až do své smrti v roce 1987 privilegovaného postavení. Fučíkův pražský pomník stojící před Parkem kultury a oddechu Julia Fučíka byl brzy snesen a odvezen do skladu a park opět přejmenován na Stromovku.

Rukopis Reportáže psané na oprátce prošel hned v roce 1990 kritickým zkoumáním odborníků. Vyvrátili zvěsti o jeho nepravosti, ale zároveň odhalili, že byl na několika místech účelově přepsán, aby Fučíka zobrazoval heroičtěji než originál. Fučíkova postava zůstala středem sporu o minulost. Řada jeho pomníků byla zrušena, ale mnohé dodnes stojí. Podobnou debatu prodělal i odkaz Jana Švermy, předního komunistického politika, jenž padl roku 1944 během partyzánského pochodu v závěru Slovenského národního povstání. V roce 1994 – padesát let od jeho smrti – veřejnost sledovala vzrušenou diskuzi kolem jeho pomníků pod pražskou Letnou.

V roce 1969 vrcholní představitelé normalizačního režimu odhalovali v Praze pomník Jana Švermy, zdroj: Archiv ČT

Dotčený Švermův pomník byl vztyčen u mostu spojujícího pražské Staré město s Holešovicemi v roce 1969 a pro mnohé kritiky režimu byl od počátku symbolem cynického zacházení normalizace s minulostí. Přestože se podle televizního reportéra, jenž komentoval slavnostní odhalení pomníku, pietního shromáždění zúčastnili členové Švermovy rodiny, jemu osobně nejbližší člověk se do světla reflektorů nedostal. Marie Švermová totiž, na rozdíl od Fučíkovy vdovy, nezískala postavení, moc ani jiné výhody. Naopak: v roce 1951 byla obžalována ve vykonstruovaném politickém procesu a pět let vězněna. Po svém propuštění se zapojila do reformy systému v šedesátých letech, kdy získala i společenské uznání. Během normalizace však zastávala opoziční postoje a později podepsala Chartu 77.

Jan Šverma ovšem spolu s manželkou Marií patřili ve třicátých a čtyřicátých letech k oporám stalinistické linie v KSČ a k nejbližším spolupracovníkům Klementa Gottwalda. Zároveň se Šverma nedožil politického teroru padesátých let, k jehož obětem patřila právě jeho vlastní žena. Tento fakt činil debatu kolem jeho odkazu i pomníku nepřehlednou.

Diskuzní pořad Přísně veřejné přinesl v roce 1999 na televizní obrazovku konfrontaci starosty Prahy 1, ředitele Národní galerie a historika na téma Švermova pomníku v Praze. Řada veřejně známých osobností se navíc do debaty zapojila z publika, zdroj: Archiv ČT

Radikální postoj volající po odstranění pomníku zastával nejen tehdejší starosta Prahy 1, ale také vedení Konfederace politických vězňů. Tvrdili, že pokud se Praha nezbaví pomníku Gottwaldovy pravé ruky, nebude rozchod s minulostí upřímný. Odbojové zásluhy Švermy naopak připomínali zástupci Svazu protifašistických bojovníků. Odehrál se tedy podobný spor jako několik let předtím kolem pomníku sovětských tankistů na Smíchově.

Situaci ještě zkomplikoval fakt, že úřadující prezident Spojených států Bill Clinton se postavil na stranu obhájců pomníků. Během své studentské cesty do Prahy v roce 1970 totiž bydlel v rodině Švermovy dcery Jiřiny Kopoldové, která mu o svém otci vyprávěla jako o autentickém bojovníkovi proti nacismu. Nastala tedy bizarní situace, v níž se prezident USA, země představující v devadesátých letech pro českou společnost naprostý protiklad toho, co vyjadřoval pomník odhalený na počátku normalizace, postavil na jeho obranu. Tento fakt ironicky glosovali tvůrci satirického pořadu Česká soda. Na obrazovce s nadsázkou oznamovali, že pokud dojde ke stržení Švermova pomníku, bude Bílý dům nucen přejmenovat sochu Svobody na sochu Ludvíka Svobody, tedy se Sověty kolaborujícího generála a normalizačního prezidenta.

Švermův pomník byl snesen až roku 1999 a most, který nesl taktéž jeho jméno, byl pojmenován podle Milana Rastislava Štefánika o dva roky dříve.

New York možná čeká změna. Bude socha Svobody přejmenována na sochu Ludvíka Svobody? Politická satira z dílny tvůrců pořadu Česká soda, zdroj: Archiv ČT

Namísto Gottwalda Masaryk

Očista veřejného prostoru znamenala uvolnění širokého prostoru pro nové hrdiny. Zjednodušeně řečeno, Gottwalda a Zápotockého nahradil v pozici vzorového státníka Tomáš Garrigue Masaryk. Prakticky souběžně se sametovou revolucí došlo k rehabilitaci odkazu první republiky. Zatímco pro komunistické historiky představovala „Masarykova republika“ éru nezaměstnanosti, sociální nerovnosti a zvůle podnikatelů, zakladatelé Občanského fóra hodlali navazovat na meziválečnou demokracii a toto období vnímali jako éru svobody a prosperity.

Sedmého března 1990 proběhly velké oslavy Masarykových narozenin, během nichž bylo odhaleno množství Masarykových pomníků. Komunistické odbojáře začaly ve veřejném prostoru nahrazovat zmínky o hrdinech nekomunistické rezistence a zejména o letcích britského královského letectva či o strůjcích atentátu na Heydricha.

První porevoluční výročí narození T. G. Masaryka v březnu 1990 bylo vnímáno jako příležitost k masivnímu odhalování pomníků a pamětních desek na rozmanitých místech po republice. Právě Masaryk byl tehdy vnímán jako vzor ideálního státníka, zdroj: Archiv ČT

Nelze však říci, že všude proběhla popsaná volba mezi symboly spjatými se starým režimem a symboly porevoluční doby. Reportéři pořadu Aktuality například v únoru 1990 přinesli reportáž z Nové Dědiny na Kroměřížsku, která zachycovala, kterak vedle sebe – z vůle místních obyvatel – stojí jak Masarykův pomník odkazující na meziválečnou demokracii, tak pomník padlým rumunským vojákům během závěrečných bojů druhé světové války, jehož hlavní výzdobou byla rudá hvězda. Podobně se s nezájmem místních občanů setkaly opakované snahy přejmenovat kladenskou čtvrť Švermov, nesoucí jméno zmíněného Jana Švermy. Relikty socialistické minulosti tak ve veřejném prostoru českých měst můžeme potkávat dodnes.

V obci Nová Dědina na Kroměřížsku vedle sebe stojí pomníky T. G. Masaryka a rumunských osvoboditelů z konce druhé světové války. Rudá hvězda a symbol meziválečné demokracie se dle místních nutně nevylučují. Případ dokazuje, že na všech místech republiky nebyl spor o dějiny v průběhu demokratické transformace nutně vyostřený, zdroj: Archiv ČT