Jedna báseň. Autorky čtou: Wanda Heinrichová

Rovněž její novou sbírku Jehla sestupuje lze považovat v současném básnickém kontextu za unikátní, poetikou se neblížící ničemu, na co jsme ze soudobé domácí produkce zvyklí. Rozviklanost světa tu má úplně jiné podhoubí i projevy. Od první básně se má čtenář možnost ponořit do poetiky výrazně imaginativní a atmosférotvorné, nesvázaně fantaskní, bohatě barevné: na této barvitosti se podílí především dokonalá práce s jazyky a jejich zvukem či tvárností. Ona nálada přitom není v celé knize konstantní, proměňuje se: jednou je pološílená, jednou hravě vtipná, jindy téměř milostná, vždy evokativní a jakoby neosobní. Jejím základem je fabulovaný a u jiných autorů mnoha dob i jazyků inspirovaný příběh.

Takové drobničky, které sytě bliknou a zas zmizí, bychom mohli znát třeba z díla Ivana Wernische nebo Milana Ohniska; příběhy Wandy Heinrichové jsou ale mnohem stísněnější a současně smířenější, jejich mluvčí, skoro se chce říct vypravěč, není ironický a nadvěcný, je to spíš pozorovatel, který přijal děje okolo, třeba ty, které mu vnukl sen nebo četba, to mu však nebrání, aby z nich vytvářel děje jiné, upravoval si je, přebíral, vylepšoval nebo pošlapal.

Materiál jazyka (a často také z něj vytvořená literární či filosofická díla většinou historické slovesnosti) jsou v rukou Heinrichové fluidní, silné a soběstačné médium, které je básnířce blížencem – a to možná ještě více než poezie sama. Čeština, slovenština, polština, němčina, nizozemština v pohádce o Jeníčkovi a Mařence: jejich zvuk je stejně důležitý jako jakýs takýs konsensuální význam, který slova těchto jazyků nesou a prostředkují. Některé básně se zdají být nesené volnými asociacemi, ale i ty jsou nakonec příběhové, dějové – mikroudálosti těchto básní jsou legrační, děsivé, vždy intenzivně působící na smysly a mysl. Čtenář se v odkazech a přímých citacích setká s mnohými literáty několika světových literatur: je na něm, zda je bude chtít vyvolat, nebo zůstane u toho, že příběh je původní, ničím neinspirovaný. Je to parafráze Heinricha Hoffmana? Odkazuje se tu na Nietzscheho? Je to travestie Kafky, děsivé klasické lidové pohádky nebo kus ze Schwitterse – a záleží na tom? „Trůby růvěly mlátvou./ Zpopětlavěla zdeřeď/ Zhrdavěl tles./ Té hůvy! Ó té hůvy!“, čteme. No, není to Morgenstern v nějakém hodně zdařilém překladu?

Kde se berou ty neuvěřitelné obrazy, které pronikají myslí, třeba když Heinrichová hledá přirovnání pro zvuk kymácejících se provazových žebříků: „jako když mokré biče/ schnou v nočním větru“. Jehla sestupuje, lze si představit tatéra, léčebný zákrok akupunkturní, stříkačku s drogou, která se blíží žíle, jehlu, na jejíž špici se vejde blíže neurčitelný počet andělů, jehlu, jejímž uchem právě prochází karavana velbloudů, jehlici, o níž se bodla Šípková Růženka nebo vyšívající královna, jehlu zabodnutou ve vteřině do nohy, když se neopatrně došlápne, jehlu, která byla nastražena.  Jsou to samé pichlavé zkušenosti, tenká intenzivní bolest. Ale ono může jít také o jehlu tiskárny, která tlačí slova na papír, nebo o laskavou, přející jehlu gramofonu. Anebo o špičku slova, které čtenáři zaleze pod nehet – právě takové nápadité a bohaté verše Wanda Heinrichová umí. „Každý způsob se zdá být něčím nejistý“. Závratná nejistota z vyprávěných náznaků! Možná je k domýšlení potřeba sedmadvaceti smyslů, jimiž mluvčí této sbírky, nebo alespoň jedné z jejích básní, disponuje  – mluvčí, která je precizně pitvajícím lékařem, šílenou ženskou s podivnou, ale veskrze smrtelnou nemocí, i okouzleným dítětem, které si rádo hraje s hmyzem, v jednom.

Nejde přitom o přeludné vize; tento svět je kompaktní a jeho kontury nejsou rozmyté, příběhy jsou ostré jako břitvy, ačkoli nesměřují k pointě. Agar, rosol, v němž vše podivně přežívá, vězí v něm, bez doteku s okolím, nebo dlí v bezpečí? Je to skutečně živný gel, co se tolikrát mihne v těchto básních, či spíše preparát všemocného experimentátora?

Pitoreskní, bizarní, ale nikoli přívětivý – vlastně docela děsivý svět, a to je nezvyklé, nejen pro knihy nakladatelství fra, dotvářejí i ve sbírce obsažené reprodukce ilustrací z didaktické knihy pro děti od Heinricha Hoffmanna. Hororové, kuriózní kousky – právě jako básnické příběhy Heinrichové.

Sestupující jehly této knihy do čtenáře tetují roztodivné vjemy pozorovatele okolního světa, který se rozkošnicky a současně zcela chladně hrabe v mrazivostech. Jeho citlivá stránka spočívá právě v tomto přijímajícím chladu, s nímž ke světu přistupuje: není na něm potřeba nic měnit. Takto je. „Těším se, že upadnu“.

Básnická sbírka Wandy Heinrichové je mimořádná, pro mne především smíšenými pocity, které dokáže mistrně vyvolat, a šťavnatým obrazným světem, který čtenáři otvírá. Vše je ztraceno, sugeruje jeden z nich; nic nekončí, namlouvá čtenáři druhý. Básnické sbírky se nemusejí vztahovat k žité přítomnosti pouze tím, že budou přímo tematizovat jevy, jež ji naplňují a definičně popisují. Nemusejí volat po svobodě, revoluci a barvit se do ruda, nemusejí ani toužebně očekávat společenské změny. Pocit znejistění mohou vyvolávat rafinovanějšími, jemnějšími, ale ne méně působivými prostředky. Nemusejí být zoufalé a bezradné, ani elektrárensky energické. A dokonce se ani nemusejí tvářit ironicky nebo draze platit za vtip, když chtějí být drásavě, rozmarně, masochisticky, ale nikoli lacině „veselé“.

Wanda Heinrichová: Jehla sestupuje. Fra, Praha 2018, 80 stran, doporučená cena 149 korun.

Wanda Heinrichová (*1968), básnířka, překladatelka, učitelka němčiny. Nejprve studovala několik semestrů medicínu, později absolvovala germanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od února 2010 do prosince 2013 pracovala jako redaktorka recenzní rubriky v literárním obtýdeníku Tvar. V nakladatelství Opus publikovala roku 2008 překlad poezie současného německého autora Durse Grünbeina Lekce lební báze. V roce 2011 vydala básnickou sbírku Nalomenou (nakladatelství Literární salon). Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013. Její básně byly přeloženy do angličtiny, francouzštiny, italštiny a němčiny, ve Francii jí vyšel výbor z poezie Suis-je bien couverte? (2017) v překladu jejího manžela Petra Krále. Její nejnovější básnickou sbírkou je kniha Jehla sestupuje (fra 2018).

Jehla sestupuje. Básnická sbírka Wandy Heinrichové, repro: Fra

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura