K čemu taky může inspirovat Greta Thunbergová

Divadlo Letí letos slaví patnáct let své existence. Věnuje se výhradně současné dramatice. V rámci toho půlkulatého výročí Letí oslovilo dva režiséry a jednu režisérku, aby každý z nich napsal dramatický text a současně jej inscenoval. Jedním z oné trojice je slovenský, v Česku ovšem umělecky dávno usazený a mezi oběma státy pendlující Marián Amsler (*1979). Za dramaturgické spolupráce Marie Špalové sepsal a režíroval text silně inspirovaný osobností mladé švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové.

Nacházíme se na přelomu dvacátých a třicátých let jedenadvacátého století. Klima na Zemi od roku 2020 dost pokročilo: vedra jsou zase o něco vydatnější a rozšířenější, přibyla zaplavená území, na obrovských plochách taje permafrost, kvůli podnebí se přesouvají desítky miliónů lidí. Jiná je i politika, kupříkladu Evropská unie už neexistuje. Dle klimatických  symptomů zbývá již pouze velmi krátký čas, než se rozjede fatální řetězec nevratných změn, jež budou znamenat zánik civilizace v její dosavadní podobě.

Mladá dvojice Dívka Cívka (Milada Vyhnálková) a Kluk Hromotluk (Michal Bednář) debatuje spolu o situaci; ona víceméně pociťuje klimatickou úzkost, on je docela v klidu – ne snad, že by byl přímo ignorantem a klimaskeptikem, ale s globálním stavem si zkrátka hlavu moc nedělá, protože teď už je pozdě, zbývá si jen něco užít. Dívka Cívka & Kluk Hromotluk se vydávají na cestu letadlem kamsi na sever, do zelené země, jednoho z posledních relativních rájů na planetě, kde se zatím dá existovat v přívětivém klima. Do letadla s nimi nasedne poněkud nervní dáma ve středních letech (Natália Drabiščáková) a ostře řezaný, autoritativně vystupující a zprvu rusky hovořící Pan Jonáš (Jiří Böhm), který – jak se posléze vyjeví –  je v posledních letech na útěku, nejčastěji se zdržuje právě v letadlech; uniká před spravedlností, protože byl jedním z politiků, kteří přivedli svět tam, kde nyní je.

Jiří Böhm a Natália Drabiščáková v inscenaci Greta pražského Divadla Letí, foto: Divadlo Letí – Ľuboš Kotlár

Zprvu relativně klidný let se zdramatizuje, automaticky řízený stroj vletí do bouře a havaruje, kvarteto cestujících však přežije. Na jakémsi plavidle brázdí severní vody. Po dlouhých dnech se trosečníkům podaří dorazit k pevnině… Valnou logiku v tom nehledejte, běží o kombinaci sci-fi, crazy komedie a morality. Z dámy se vyklube zpívající matka Grety Thunbergové – aktivistka zmizela ze světa a mladá dvojice má za to, že Gretu unesla nějaká globální korporace. Ovšem Matka Pěvkyně, jak se ta postava jmenuje, dostává od dcery zprávy. Paní matka  je tedy na cestě proto, aby Gretu našla a setkala se s ní.

„Naším prvotním cílem ale nebylo zaobírat se konkrétně Gretou Thunbergovou, k níž se lidé staví extrémně negativně, či naopak pozitivně. Pro nás bylo důležité vytvořit spíše materiál k diskusi o tom, co ona symbolizuje,“ řekla v interview pro web Divadelních novin dramaturgyně Marie Špalová. A Marián Amsler ji doplnil: „Dohodli jsme se, že z toho uděláme komedii, ekologickou komedii, ale já tomu říkám divadelní road trip o cestě. Potkají se tam čtyři postavy, z nichž každá nese nějaké téma. Ty cestují do nějaké ideální země, která není poznačena ekologickou krizí (…) a zároveň je to protkáváno odbočkami a vsuvkami, kdy se dozvídáme k tématu nějaká fakta, která mohou být zajímavá. Ve výsledku by to tedy měla být svěží komedie, která nechce být apelační.“

Takhle to možná zní hezky, ovšem to, co se reálně odehrává v podloubí Hlávkova mostu přes Vltavu, v němž je vybudována Letní scéna Štvanice, je tristní mix, do něhož se toho vejde nesnesitelně hodně: cool řečičky špikované fórky, generační generalizace, proslovy s ekologicky varovnými daty, čirá prča, sci-fi a thrillerové prvky, pěvecké partie, v nichž klíčové postavení má titulní osmdesátková píseň z filmu Nekonečný příběh. Pominout nelze množství dotáček, skrze něž do děje promlouvá a jakási dobrodružství zažívá Greta oděná ve žluté pláštěnce. Postupně je to celé k nepřečkání (trvá to hodinu a půl), neboť vyprávění nikam nesměřuje, tvar inscenace bezradně povlává, rezignuje se zde na celek výpovědi, vrší se tu jednotlivosti, téměř bez ustání běží kouřostroj, světla snaživě blikají, sound design je vybuzen. Pracovalo se tu se zadáním „udělejme něco k ekologii“, vždyť situace je vážně vážná. A do toho ještě koronavirová pandemie, která se tím pádem do replik rovněž dostala. Jenže co divadelně s tím? Jak pociťované a rešeršované odvyprávět tak, aby to dávalo smysl a provedení šlo nad pouhé blbnutí a konstatování stavu?

Snad každý z nás, pokud není slepý a hluchý (ať již z tuposti, vinou naprostého cynismu nebo kvůli ideologické zaťatosti) musí vidět, že s klimatem se „něco děje“ a že to, co se děje, není dobré. Ale zároveň v každodennosti cítíme bezradnost, každý sám ze sebe, co s tím dělat, jak se chovat, jak tuhle existenciální zkušenost vůbec uchopit a popsat. A jedním takovým malým výrazem oné bezradnosti je inscenace Greta.

Divadlo letí, Praha – Marián Amsler: Greta
Režie a kostýmy: Marián Amsler, úprava a dramaturgie: Marie Špalová, projekce trailer: Antoan Pepelanov, light design: Jan Tichý, sound design: Přemek Ondra. Hrají: Milada Vyhnálková, Michal Bednář, Natália Drabiščáková, Jiří Böhm + hlasy ze záznamu Pavel Oubram a Elizaveta Maximová.

Premiéra 7. července 2020 na Letní scéně Štvanice.