Kam vlastně směřujeme? (Ne)smysl pokroku v novém filmu Ondřeje Vavrečky
Tvorba filmaře, hudebníka, výtvarníka a průzkumníka vnitřních i vnějších krajin Ondřeje Vavrečky se vzpírá kategorizaci. Po experimentálních kolážích De Potentia Dei a Osobní život díry nebo vědecko-poetických Lišejnících natočil snímek 1+1+1. Jde o dílo neustále hledající a měnící tvar. Společně s trojicí postav ptá, jaký je smysl pokroku.
Žijeme ve společnosti, která pokrok povýšila na dogma. Pohybovat se lze jedině vpřed, staré je s neurotickým zápalem nahrazováno novým, jež se však okamžitě stává zastaralým. Namísto posmrtného života jsme si zvykli věřit v nekonečný růst. Ale šťastni nejsme. Spíš úzkostliví, dezorientovaní, sužovaní environmentálním i jiným žalem. Možná proto, že realita neodpovídá představě, podle níž se musíme neustále posouvat vpřed.
Čas jako zmuchlaný kapesník
Tuto premisu zpochybňoval i jeden z aktérů Vavrečkova filmu, francouzský filozof Michel Serres. Ve svých úvahách odmítal pojetí dějin jako přímky směřující vzhůru. Čas podle něj připomíná zmačkaný kapesník. Body, které by na vyžehlené látce ležely daleko od sebe – třeba archaické rituály a moderní technologie –, se takto mohou dotýkat. Serresova metafora vybízí k jinému promýšlení toho, jak vůbec vnímáme a organizujeme příběhy svých životů. Lineární vývoj lze nahradit souběhem překrývajících se vrstev.
Francouzský filozof Michel Serres (1930–2019) na snímku z února 2019, foto: Sipa Press / Profimedia
Také loňský 1+1+1 vedle sebe řadí obrazy a zvuky, mezi nimiž neexistují kauzální vztahy. Film je tvořen více či méně inscenovanými výjevy, které režisér nasnímal v průběhu let na 16mm materiál. Jsou mezi nimi dokumentární záběry městské krajiny, rozhovory s vědci a filozofy i uvolněné hrané skeče, které svou poetikou připomenou tvorbu Divadla Sklep.
Dramaturgie snímku, naznačená sčítacím znaménkem v názvu, se zakládá na akumulaci, která nevede k součtu a rekapitulaci. Obrazy tvoří volné motivické trsy, nikoliv souvislý děj. Tematizují celé spektrum témat naší doby – od exploatace přírody, konzumerismu a bezduchého využívání technologií až po narušený vztah člověka k vlastní minulosti.
Matematický název současně ustanovuje ústřední trojici – jako antický chór filmem procházejí dvě ženy a jeden muž (Karin Bílíková, Mariana Čížková a Matyáš Řezníček). Jedna z postav pokroku nadšeně přitakává, druhou děsí a třetí lavíruje mezi oběma krajnostmi. Své postoje občas artikulují chytlavými písničkami, v nichž se zpívá například o pytlíku čaje.
Snímek 1+1+1 lze přehrát do 29. dubna na iVysílání, zdroj: iVysílání Struktura moci i brambůrku
Písně složené autorem během covidové izolace se nenuceně prolínají se syrovými dokumentárními záběry. Typickým příkladem je rozverný song o „pažravosti“ prokládaný krvavými záběry ze zabijačky. Intelektuální rámec polyfonní úvahy Vavrečka ustavičně nabourává prvky ironie, absurdity a hry. Kolem odložených značek zákazu zastavení se v úvodním záběru plazí člověk zahalený do červené plachty; větve seschlého stromu jsou ověšovány barevnými ramínky; herci předvádějí existenciální tanec s obřím bramborovým lupínkem. Vysoké a nízké, minulé a současné, syrové a vařené.
Ondřej Vavrečka (* 1980) vedle sebe klade protiklady a kromě intelektu probouzí i všechny smysly publika. Filozofování nad chutí chipsů vyvažují mimo jiné seriózní úvahy německého sociálního teoretika Petera Wagnera, který však stejně jako ostatní odborníci neplní funkci autoritativní mluvící hlavy. Je organickou součástí autorovy koláže, rovnocenným účastníkem hry.
Vavrečka intuitivně chápe, že naše prožívání světa není hierarchizované. Nežijeme v přehledných kategoriích, kde by ráno patřilo hluboké spirituální krizi a odpoledne nákupu v supermarketu. Vše se děje naráz. Čteme o hroutících se ekosystémech, genocidě a fašismu a u toho řešíme díru v gatích a rekonstrukci kuchyně. Stejně jako hrdinové filmu.
Zvolená metoda bude pro část publika zřejmě zdrojem frustrace. Jiní naopak ocení, že je film svou neuzavřeností zbavuje jednoho břemene – potřeby všechno pochopit. Autor nás nezkouší z dějin filozofie a sociologie, ale zve k participaci na údivu z obyčejných věcí kolem. V něčem je to návrat k pohledu dítěte, které ještě neví, že mluvit o struktuře brambůrku je podle dospělých míň důležité, než mluvit o strukturách moci.
Chvála lenosti
Radost z beanality slouží v 1+1+1 jako ochrana před cynismem. Současná veřejná debata se mnohdy pohybuje mezi nihilismem a technooptimismem. Vavrečka zkouší jinou cestu: obnovení vztahu ke světu, který přetváříme. Krize pokroku možná není jen krizí technologií či ekonomiky, ale především krizí naší pozornosti. Tam, kde ochabuje nebo se stává povrchní, jsme ochotnější obětovat vše, co zdánlivě ztratilo efektivitu a užitnou hodnotu.
Tato myšlenka se zhmotňuje ve scéně bourání starého vysočanského nádraží, doprovázené nadávkami místního pamětníka. Bezcitnost pokroku se střetává se živou pamětí místa, které je kvůli další zaměnitelné výstavbě mazáno z mapy. Logika, která velí strhnout nerentabilní starou budovu, je podobná logice, jež nás nutí k neustálému sebezdokonalování a výkonu.
Jenže co s tím? Jak čelit budoucnosti ve světě, kde nic – včetně naší pozornosti – nevydrží dlouho a jedinou konstantou je nahrazování starého novým? O co se můžeme opřít?
Nečekanou odpověď ve filmu nabízí švýcarská spisovatelka Corinne Maier. Její teze o nutnosti naučit se parazitovat na systému, tedy odvádět jen tolik práce, abychom nevyčerpali sami sebe, zní jako ideální lék proti nekonečnému růstu. V režimu, který nás nutí být výkonnějšími, než je potřeba, může být i lenost aktem odporu.
Ondřej Vavrečka převzal 28. června 2021 v Praze Cenu Andreje Stankoviče za kritické myšlení, foto: ČTK / Roman Vondrouš
Couvejme dopředu
Zmíněný odpor je vepsán i do materiální podstaty filmu. Volba nestálejšího analogového záznamového materiálu zrcadlí efemérnost světa, o němž 1+1+1 vypráví, a zviditelňuje nevratnost času, kterou digitální kultura potlačuje. Již citovaný Michel Serres upozorňoval, že moderní technologie, které nám umožňují vše archivovat, nás paradoxně zbavují schopnosti rozlišovat podstatné od nepodstatného. V nekonečném toku dat se význam rozpouští. Vavrečka naproti tomu dobrovolně zvolil omezení. Každý metr filmu je drahocenný a má svou váhu.
Stejná etika se propisuje i do herecké akce. Místo slepého úprku vpřed, s očima upřenýma k horizontu, který se neustále vzdaluje, zkoušejí protagonisté v jedné scéně chůzi bokem. Zdůrazňují při tom, že není podstatné, kam jdou, ale kolem čeho. Vavrečka se zde inspiroval moudrostí severoamerických národů, které plynutí času chápou jako „couvání dopředu“.
Při takovém pohybu máme neustále před očima to, co jsme vytvořili, co opouštíme, čím jsme prošli. Vidíme-li odkud jdeme, lépe si uvědomujeme, kým jsme. Paměť – lidí, míst, krajiny – tudíž v 1+1+1 nefunguje jako nostalgická brzda, nýbrž jako kompas pro orientaci v neznámém terénu, který se před námi otevírá. Naše pozornost už není upřena ke vzdálenému cíli, jehož je třeba dosáhnout v rámci nepolevujícího růstu, ale ke kvalitě stopy, kterou za sebou zanecháváme.
Vavrečkova zpěvná, pohyblivá, polyfonní úvaha nakonec nevyzývá ani k ludditskému rozbíjení strojů, natož k návratu do jeskyní. Pokud tenhle film nese nějaké poselství, jde o apel na zachování naivity, hravosti a zvědavosti – vlastností, které dnešní svět považuje spíš za slabost. Jedině s nimi dokážeme z pozůstatků mizejících věcí a struktur složit nový smysl.
Plakát k Vavrečkově novému filmu, který je do 29. dubna k vidění na iVysílání a poté by měl 21. května zamířit do kin, zdroj: Atlas Cinema
1+1+1 (Česko, Slovensko, 2025, stopáž 64 minut)
Scénář a režie: Ondřej Vavrečka, kamera: Patrik Balonek, střih: Sebastián Kučkovský, Benjamín Kolmačka, zvuk: Jan Mesany, hudba: Ondřej Ježek, Ondřej Vavrečka, Jan Mesany, produkce: Vít Janeček. Hrají: Karin Bílíková, Matyáš Řezníček, Mariana Čížková.
K přehrání na iVysílání do 29. dubna 2026, v kinech od 21. května 2026.
