Režisérka snímku Hlas Hind Radžab: Natočit tento film byla moje morální povinnost
Hind Radžab je jméno šestileté dívky, která se v lednu 2024 stala tváří utrpení civilistů v Gaze. Poté, co se auto její rodiny dostalo pod palbu, zůstala jako jediná přeživší uvězněna s těly svých mrtvých příbuzných. Záznam jejího volání inspiroval tuniskou režisérku Kaouther Ben Haniu natočit film. Snímek Hlas Hind Radžab je nyní v českých kinech.
Hind strávila hodiny na telefonu s operátory Palestinského červeného půlměsíce a prosila o záchranu. Její tělo bylo nalezeno spolu s troskami sanitky, která jí jela na pomoc.
Kde jste byla, když jste poprvé slyšela hlas malé Hind?
Pamatuji si to velmi dobře, byla jsem na letišti v Los Angeles. Právě jsem byla uprostřed oscarové kampaně ke svému předchozímu filmu Čtyři dcery. Nastupovala jsem do letadla, surfovala po internetu. A najednou jsem uslyšela hlas Hind Radžab. Byl to krátký úryvek zveřejněný Červeným půlměsícem, kterým organizace chtěla upoutat pozornost k této tragédii. Od té doby mě její hlas pronásledoval, nemohla jsem na ni zapomenout. Točil se mi v hlavě ten křehký hlas, který prosil. Nejsme zvyklí slyšet děti, které tak zoufale prosí o pomoc.
Nemohla jsem jinak. Sice jsem se chystala natáčet jiný film, ale zastavila jsem ho. Ptala jsem se sama sebe, co můžu udělat? Nemohla jsem ji zachránit, protože už bylo příliš pozdě, ale řekla jsem si, že bych možná mohla zachránit její památku, zachytit její hlas ve filmu a vzdát jí tím hold. Aby nebyla také zapomenuta. Mluvíme o tom, že čísla z Gazy jsou strašná. Čísla. Obyvatelé Gazy jsou často zobrazováni jen v číslech. Nemají tvář, nemají život. Jsou to anonymní oběti, hromada mrtvol. Chtěla jsem té malé holčičce dát tvář a hlas. Hlas, který nutí lidi přemýšlet.
Takhle vypadala malá Hind Radžab… Trailer k filmu, zdroj: YouTube Kdy jste se rozhodla autentickou nahrávku použít pro film, který je dokufikcí, neboť v obraze inscenujete scény z dispečinku tísňové linky?
Když jsem se rozhodla takový film vytvořit, musela jsem ještě před začátkem natáčení udělat jednu důležitou věc: Zavolat matce Hind, která v té době ještě byla v Gaze. Právě přišla o dceru a celou rodinu svého strýce. Měla velký zármutek, ale zároveň byla velice statečná. Řekla mi, že nechce, aby se na její dceru zapomnělo, a ráda by pro ni dosáhla spravedlnosti. A pokud film může pomoci, ať ho natočím. Byla to od ní velká důvěra a pro mě zároveň závazek, prakticky už to nešlo neudělat – natočení se mi stalo morální povinností.
Hned jsem se pustila do práce. Rozhodla jsem se ten příběh vyprávět z pohledu těch, kteří Hind poslouchali po telefonu, těch, kteří udělali vše pro to, aby jí zachránili život, tedy zaměstnanců Červeného půlměsíce. Nebyli v Gaze, ale v Ramalláhu. Všechna tísňová volání z Gazy jsou totiž přepojována přímo do Ramalláhu, protože izraelská armáda vybombardovala všechna technická zařízení. A tak se ocitli v situaci, kdy museli řešit problém, který se odehrával daleko od nich. Zároveň se jejich postavení v jistém smyslu, svou obtížností, trochu podobá tomu našemu. Slyšíme a vidíme, co se děje v Gaze, ale nemůžeme pomoci. V tomto smyslu mi jejich pohled připadal zajímavý. Udělali všechno pro to, aby zachránili malou holčičku.
Realita toho příběhu je mrazivá, protože se bombardují sanitky, všechno je potenciálně podezřelé. O povolení k záchranné misi musíme žádat tu samou armádu, která spáchala tenhle strašný válečný zločin. Chtěla jsem taky vyprávět, co se děje v zákulisí volání, co všechno je nutné koordinovat, aby záchranáři dostali zelenou.
Co byste řekla na námitku, že příběh Hind může působit nereálně?
To je relevantní otázka, protože když jsem si sama zjistila, co se stalo Hind, její rodině i těm dvěma záchranářům, kteří pro ni jeli, měla jsem dojem, že to není možné. Naše první reakce je, že to v našich představách přesahuje pojem krutosti. Proto si řekneme, že to není možné. Jenže ten příběh je skutečný, je založený na faktech. Probíhala vyšetřování, která prokázala, že tam izraelská armáda střílela. Mluvím o vyšetřování Forensic Architecture nebo o investigativní práci listu The Washington Post. Tyhle věci jsem do filmu chtěla dostat.
Je to především film s herci, kteří ztělesňují zaměstnance Červeného půlměsíce. Ale dokonce i ti herci někdy přestali hrát, aby si poslechli skutečnou nahrávku. Hrají do okamžiku, než se stane něco nepředstavitelného, tedy bombardování sanitky pár minut od auta s Hind. Slyšíme záchranáře Youssefa Zeina, jak v sanitce říká: „Aha, tady je.” Vidí auto, ale sotva to dořekne, bomba jej zasáhne přímo do obličeje. Když jsem to slyšela v nahrávce, taky jsem si myslela, že to není možné. V podobných chvílích – za hranicemi představitelného – se ve filmu obracím k retrospektivnímu pohledu, k něčemu z archivu, k dokumentu.
Režisérka Kaouther Ben Hania s fotkou malé Hind Radžab 3. září 2025 na festivalu v Benátkách, kde snímek vyhrál hlavní cenu, foto: Fausto Marci / Alamy / Profimedia
Kaouther Ben Hania (* 1977)
Tato tuniská filmařka patří k nejvýraznějším autorkám současné arabské kinematografie. Její tvorba osciluje mezi dokumentem a hraným filmem, přičemž důsledně zkoumá napětí mezi individuální zkušeností a širšími společenskými strukturami. Do mezinárodního povědomí vstoupila nekompromisním dramatem Kráska a psi (2017) oceněným v Cannes a filmem Muž, který prodal svou kůži (2020), jenž získal jako vůbec první tuniský film nominaci na Oscara. Tutéž nominaci získal i hybridní film Čtyři sestry (2023), který si předtím odbyl světovou premiéru v hlavní soutěži canneského festivalu. Její nejnovější film Hlas Hind Radžab (2025), který rovněž získal nominaci na Oscara v kategorii mezinárodní film, měl světovou premiéru v hlavní soutěži benátského festivalu, kde vyhrál hlavní cenu.
Proč je podle vás potřeba vidět podobně drastické momenty v době, kdy už víme, co se v Gaze děje?
Jsou lidé, kteří tvrdí, že by film nesnesli, že se na něj záměrně nepodívají. Jenže v tom snímku není prakticky nic drastického, není tam ani kapka krve. Proč být svědky drastických okamžiků znovu a znovu? Často říkám, že jsme privilegovaní už tím, že jsme lidé. Žijeme, ale život jsme si sami nedali. Takže to nejmenší, co můžeme z pohledu našeho privilegia udělat, je být svědky, být přítomni, dívat se. A pokud je něco opravdu příliš těžké vidět, musíme se s tím pokusit něco udělat. Můj film je výzvou k akci. I když je pro vás třeba příliš těžký, prosím, podívejte se na něj, nedívejte se stranou, nezakrývejte si obličej. Podívejte se a zkuste se světem třeba něco udělat.
Změnila se podle vás situace od doby, kdy jste film natočila? Vidíte třeba nějaký reálný dopad vaší práce?
Ne, situace je dál strašná. Měla by podle mě pobouřit každého člověka na této planetě. Bohužel žijeme ve světě, kde extremisté získávají půdu pod nohama a sílí fašistické názory. Zřejmě ještě nedokážeme dohlédnout dosah toho, co se dělo v Gaze. Teď si to prostě neuvědomujeme, ještě ne.
