Film Hlas Hind Radžab je obžalobou války jako takové i naší bezmoci ji ukončit

Tuniská režisérka Kaouther Ben Hania (* 1977) ve své dokufikci Hlas Hind Radžab rekonstruuje událost z 29. ledna 2024. V ten den pracovníci Palestinského červeného půlměsíce – humanitární organizace, jež poskytuje zdravotnickou a záchrannou pomoc v Pásmu Gazy a na Západním břehu – přijali nouzové volání od šestileté dívky Hind Radžab. Zůstala uvězněna v autě pod palbou, obklopena zastřelenými těly svých příbuzných. Prosila o pomoc.

Situaci sledujeme z pohledu záchranářů na dispečinku tísňové linky, kteří mají se zoufalou dívkou jediný kontakt – prostřednictvím telefonu, v němž zní její hlas a doléhající ruchy. Pokoušejí se dívku udržet na lince a zároveň zajistit příjezd sanitky nacházející se jen pár stovek metrů od místa události. Situace se stává zdrojem mnohahodinového napětí všech zúčastněných, neboť vyslat pomoc do epicentra bojů představuje extrémní riziko a záchranáři se často stávají sami terčem útoku. Aby mohla sanitka bezpečně projet na dané místo, je třeba akci koordinovat s mezinárodními organizacemi, obvykle s Mezinárodním výborem Červeného kříže a příslušnými úřady OSN, které jednají s izraelskými obrannými silami (IDF), aby společně zajistily zelenou, tedy bezpečnou cestu záchranářů do konkrétní lokality. Koordinace je vysilující, čas se vleče, čekání na „zelenou“ se protahuje. Hlas šestileté dívky vypadává a je slyšet střelba…

Tuniská režisérka invenčně pracuje s napětím a zvukovou stopou. Hrůznou událost nevidíme, „pouze“ si ji z ruchů a zvuků telefonního hovoru domýšlíme. Tím Hlas Hind Radžab připomíná filmy, v nichž se podstatná část příběhu odehrává mimo obraz. Často se v souvislosti s Hlasem Hind Radžab mluví o dánském filmu Tísňová linka (2018), který se rovněž odehrává na dispečinku tísňové linky. V něm je vidět pouze operátor, veškerá akce, napětí a zvraty se odehrávají skrze telefonáty. Na podobném principu je založen i snímek Francise Forda Coppoly Rozhovor z roku 1974: hlavní hrdina, expert na bezpečnost a odposlechy, zaslechne při běžném nahrávání hovor, díky němuž se postupně zaplétá do sítě vražd. Zvuková stopa nesoucí význam je podstatná i pro Zónu zájmu Jonathana Glazera, která předloni získala Oscara jak v kategorii nejlepší mezinárodní film, tak zvuk. Idylický život rodiny velitele koncentračního tábora v Osvětimi je zde neustále narušován tísnivými zvuky, jež doléhají zpoza zdi, která sousedí s velitelovou vilou. Hrůzné výjevy jsou v těchto snímcích sugerovány prostřednictvím zvuku, a tím zapojují představivost a spoluúčast publika.

Tísňová linka a telefonát, který trvá několik hodin. Záběr z filmu Hlas Hind Radžab, foto: Artcam

Hlas Hind Radžab se však od výše jmenovaných děl liší podstatnou věcí: jde o dokufikci, jež hranou formou rekonstruuje skutečnou událost, přičemž hlas šestileté Hind Radžab je autentický. Tak, jak se zachoval ze záznamů tísňové linky. Není to poprvé, kdy režisérka Kaouther Ben Hania zkoumá hranice mezi dokumentem a hraným filmem. V inscenovaném dokumentu Čtyři dcery z roku 2023, který byl rovněž nominovaný na Oscara, vytvořila pozoruhodný experiment. Pracovala s rodinou, v níž dvě nejstarší dcery z domova odešly, protože se přidaly k fundamentalistickým bojovníkům v Libyi. Zbyla matka se dvěma mladšími dcerami, k nimž režisérka přidala dvě herečky, které měly „nahradit“ chybějící dcery, a současně přimět matku pochopit jejich odchod.

Dobrovolník na tísňové lince ví, jak těžké je vypravit sanitku do ohniska konfliktu. Záběr z filmu Hlas Hind Radžab, foto: Artcam

Autentický hlas malé Hind Radžab připomíná punktum, o němž psal v souvislosti s fotografií francouzský sémiolog a filozof Roland Barthes v eseji Světlá komora (Camera lucida, 1980). Představuje subjektivní, emocionální a nečekaný prvek, který diváka osobně zasáhne a strhává na sebe veškerou pozornost. Její hlas se stává obžalobou světa, v němž převládá bezmoc z nemožnosti pomoci holčičce ostřelované v autě, z nemožnosti „obyčejného“ jedince ovlivnit mocenské a vojenské konflikty. Díky sugestivní práci se zvukem a celkové režii jsme to nakonec my, kdo se ocitá na tísňové lince a pouze přihlíží. Ačkoliv je zjevné, z jakých pozic je snímek vyprávěn, nepoukazuje adresně na žádnou stranu konfliktu, jenž probíhá v Pásmu Gazy, ani neapeluje, aby se diváctvo přidalo na tu či onu stranu. Apeluje na lidskost a empatii. Hlas šestileté dívky se stává jedním z nejsilnějších, jež volají po ukončení nejen blízkovýchodní války.

Český plakát k filmu, zdroj: Artcam

Hlas Hind Radžab / Sawt al-Hind Rajab (Tunisko, Francie, 2025, stopáž 89 minut)

Scénář, režie: Kaouther Ben Hania, kamera: Juan Sarmiento G., hudba: Amin Bouhafa, střih: Qutaiba Barhamji, Maxime Mathis, Kaouther Ben Hania, zvuk: Lars Ginzel, Amal Attia, Gwennolé Le Borgne, Marion Papinot, Julien Paschal, produkce: Nadim Cheikhrouha, Odessa Rae, James Wilson. Hrají: Saja Kilani, Motaz Malhees, Amer Hlehel, Clara Khoury, Nesbat Serhan.
Premiéra: 19. března 2026