Film Nevděčné bytosti ukazuje rodinné vztahy založené na principu „něco za něco“
Název pátého celovečerního filmu režiséra Olma Omerzua vzbuzuje otázku, kdo jsou ony nevděčné bytosti? Jsou to děti, které si neváží svých rodičů? Anebo rodiče, kteří nepřijímají své děti takové, jaké jsou? Rodinné drama, jež mělo premiéru na festivalu v San Sebastianu, naznačuje, že vděčnost může v rodinném kruhu fungovat jako forma moci.
Transakční povahu rodinných pout v Nevděčných bytostech nejlépe vystihuje francouzský distribuční název filmu – Pour Klára, tedy Pro Kláru. Sedmnáctiletá dívka tohoto jména, ztvárněná debutujícím trans hercem Dexterem Francem, je tak definována jako středobod vyprávění, k němuž se upínají očekávání rodičů. Ti se nedávno rozešli a na dovolenou k Jadranu vyrazil pouze otec s oběma dětmi. Všichni tři se v přímořském chorvatském kempu pokoušejí navázat dialog, ale narážejí na generační i jazykové rozdíly.
Otce Davida ztvárnil irský herec Billy Ward, který svým vzhledem i unaveným charismatem připomíná Roberta De Nira. S dětmi komunikuje převážně anglicky. Jen ve chvílích největší bezmoci se jim pokusí přiblížit nějakým tím českým výrazem. Zejména v případě Kláry to moc nepomáhá. Pro vzdorující teenagerku je jeho konstantní péče obtěžující. Dívka chce mít zjevně plnou kontrolu nad vlastním životem i vzhledem. Nástrojem jejího pasivního odporu se stává hladovění. Za cenu ničení vlastního zdraví drží zbytek rodiny v šachu a otce dostává do trapných situací, jakou představuje například návštěva nudapláže.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Protiváhu k vyostřenému vztahu otce a dcery tvoří Klářin mladší bratr Teo (Antonín Chmela), jenž funguje naopak jako sjednocující prvek. V nepřerušovaném úvodním záběru prochází kempem a propojuje roztroušené členy rodiny. Po telefonu udržuje kontakt s matkou (Barbora Bobuľová), na místě s otcem a sestrou. Jeho přítomnost slouží jako indikátor zdraví celé rodiny. Zatímco v Chorvatsku je ještě organickou součástí obrazu, s prohlubující se rodinnou krizí postupně mizí mimo pozornost rodičů i rám obrazu.
Jídlo jako mocenský nástroj
Prázdninovou letargii v kempu podkresluje agresivní bzukot cikád. Vytvářejí akustickou stěnu pohlcující všechny ostatní zvuky i pokusy o dialog. Postavy stojí metr od sebe, a přesto jako by se neslyšely. Cikády zároveň navozují znepokojivou, takřka thrillerovou atmosféru, která ještě zesílí s příchodem místního mladíka Denise (Timon Šturbej). Klára je vůči horkokrevnému outsiderovi zprvu obezřetná. Postupně si ji ale získá pozorností, kterou jí nezištně věnuje. Ne proto, aby hlídal její kalorický příjem. Klára je pro něj objektem zájmu.
Mladé milence spojuje pocit odstrčenosti vlastními rodiči, pro něž představují problém, který je třeba „spravit“. Denisovy rodinné vztahy nejnázorněji ukazují, jak lehko se deklarovaná péče může překlopit do násilí. Poprvé mladíka vidíme během hádky s otcem, která vrcholí tím, že po něm rozzuřený rodič hodí mrtvou rybu. Nechtěně přitom zasáhne Kláru. Později se Denis stává hlavním podezřelým ze závažného zločinu. V Klářině rodině je násilí subtilnější, míň viditelné, ale systematičtější. Jeho symbolem se opakovaně stává jídlo.
Během hororové scény s vykosťováním a porcováním ryby nejde jen o přípravu oběda, ale o víceznačnou snahu zbavit živočicha všech nadbytečných vrstev. Tak jako rodiče vědomě i mimoděk osekávají identitu svých dětí. Jezení ve filmu obecně postrádá tradiční funkci rituálu, jenž by rodinu spojoval. Místo toho se stává nástrojem mocenské dominance. Společné stolování se mění v tichou válku, kde nabízení a odpírání pokrmů odráží distribuci moci.
Opravdové city, falešná realita
David se mezitím ocitá v neřešitelné situaci, jež prověřuje povahu jeho otcovství. Má dceru chránit před potenciálním predátorem, nebo Denise tolerovat, protože Klára je v jeho přítomnosti šťastná a po dlouhé době začíná jíst? Běžné výchovné metody evidentně selhaly a jedinou funkční „léčbu“ dceřiny poruchy příjmu potravy paradoxně poskytuje postava, která pro rodinu může být největší hrozbou.
Rozpad hodnot – a hranic mezi pravdou a účelovou lží – se naplno vyjevuje až po návratu z prázdninového bezčasí do brněnské každodennosti. Rodiče se pokoušejí dceru udržet při životě pomocí manipulace, která mimoděk funguje jako bizarní forma párové terapie. Odcizení partneři k sobě nacházejí cestu skrze společné konstruování falešné reality. Své dceři jsou nejblíž ve chvíli, kdy se vydávají za někoho jiného.
Celé rodinné univerzum se tak začíná točit kolem Kláry. Přesně tak, jak si původně – byť ne v této formě – přála. Nejvyšší cenu za tuto pochybnou stabilitu platí Teo, ocitající se v pozici takzvaného skleněného dítěte, jehož potřeby jsou obětovány ve prospěch sestry. Jako útěcha za rodičovský nezájem je mu slíbena herní konzole, představující finální stvrzení toho, že i pozornost má v této rodině jasně danou cenu.
Přechod od hmatatelné letní atmosféry první části k chladné, digitálně zprostředkované komunikaci ve druhé polovině je pro téma filmu klíčový. Omerzu ukazuje, jak se autentická blízkost v moderním světě transformuje v pouhou správu dat a posílání zpráv. Jestliže scény v Chorvatsku charakterizovala fyzická přítomnost, pohyb a pot, interiéry v Česku jsou sterilní a postavy se stávají ještě izolovanějšími než v cizině. Změnu dynamiky odráží i kamera Kryštofa Melky. Barvy jsou chladnější, záběry statičtější a kompozice oddělují členy rodiny do samostatných plánů, i když sdílejí jeden byt.
Milosrdné lži
K přesvědčivosti emocionálního chladu přispívá mezinárodní obsazení. Billy Ward v roli Davida výborně ztělesňuje rozpor mezi rodičovskou láskou a snahou mít vše pod kontrolou. Jeho postava je stejnou měrou dojemná jako toxická. Barbora Bobuľová mu sekunduje coby starostlivá matka, která přijala krizový management jako jedinou možnou formu moderního rodičovství. Největším objevem filmu je však Dexter France. Klára v jeho pojetí není jen pasivní obětí nemoci, ale aktivní hráčkou, která odmítání jídla používá jako mocenskou zbraň v boji o vlastní identitu.
Omerzuovi se daří s psychologickou uvěřitelností odkrývat osobní perspektivy všech postav, aniž by nad nimi vynášel soudy. Ukazuje lidi, kteří selhávají, ale také lásku, jež je k tomuto selhání vede. Každý má svůj srozumitelný důvod pro únik před realitou i pro manipulaci, což z Nevděčných bytostí činí s postupujícími minutami čím dál nekomfortnější a současně myšlenkově podnětnější studii rodinných patologií. Neustálé přecházení mezi žánry – kdy psychologické drama o rozpadu komunikace nenápadně infikují prvky thrilleru, aby vše v závěru vyústilo do absurdní komedie mravů – potvrzuje suverenitu režijního vedení.
Podobně jako ve svých předchozích snímcích (Rodinný film, Všechno bude, Atlas ptáků), také v Nevděčných bytostech klade Omerzu svým postavám do cesty morální pasti, aby pak mohl s mírně ironickou distancí sledovat, jak se v nich zmítají. Přitom se mu daří odhalovat univerzální mechanismy, jež řídí rodinné vztahy. Ty by měly být ze své podstaty nejupřímnější, přesto často drží pohromadě jen díky předivu milosrdných lží.
Ve výmluvném posledním záběru je sice navenek vše v pořádku – rodina zase sedí u jednoho stolu a chystá se k jídlu. Ve skutečnosti se jen každý naučil hrát svou roli a pečlivě střežit svůj díl tajemství. Křehký rodinný smír není výsledkem pochopení či katarze, ale pragmatické transakce. Tentokrát už ji ale nikdo nezpochybňuje.
Plakát k filmu, zdroj: CinemArt
Nevděčné bytosti (Česko, Slovinsko, Polsko, Slovensko, Chorvatsko, Francie, 2025, stopáž 110 minut)
Režie: Olmo Omerzu, scénář: Olmo Omerzu, Nebojša Pop-Tasić, Kasha Jandáčková, kamera: Kryštof Melka, hudba: Monika Omerzu Midriaková, produkce: Jiří Konečný, střih: Jarosław Kamiński, zvuk: Michał Fojcik. Hrají: Barry Ward, Dexter Franc, Barbora Bobuľová, Timon Šturbej, Antonín Chmela a další.
Premiéra 26. března 2026.
