Všechno možná bude. Ale tady a teď toho moc není.
Olmo Omerzu se ve svém novém filmu vrací k tématu, které ho v různých proměnách provází po celou jeho dosavadní kariéru. Poetická road movie z času přicházející zimy Všechno bude zachycuje iniciační střet světa dospívajících se světem dospělosti. Staví svoje postavy do situace, kdy je jejich idealismus nelítostně konfrontován s realitou.
Podobnou konstelaci nacházíme u tohoto slovinského absolventa pražské FAMU už ve středometrážním debutu Příliš mladá noc (2012), který během silvestrovské noci sleduje dvojici dvanáctiletých kluků, již jsou poprvé v životě bezprostředně vystaveni manipulativnímu, živelnému a krutému chování dospělých. Pro režiséra do značné míry přelomový celovečerní Rodinný film (2015) zase konfrontuje teenagery s mezní situací, kterou představuje zmizení rodičů během exotické dovolené. Olmo Omerzu (*1984) využívá vyhrocené situace k tomu, aby z pozorovatelské distance zachytil nenápadný přerod a dosud ukrytou vztahovou dynamiku svých protagonistů. Síla zmíněných dvou děl spočívala v zobrazení zdánlivě banálních situací nedidakticky rozkrývajících pocity osamocení, tápání a křehkosti.
Titul Všechno bude, letos uvedený v hlavní soutěži Karlových Varů, odkud si odvezl cenu za režii, rozvíjí velmi podobnou konstelaci. Na cestu v (snad) ukradeném Audi se vydávají čtrnáctiletý Mára (Tomáš Mrvík), jenž světáckými manýrami maskuje plachost, a o dva roky mladší Heduš (Jan František Uher), kulatý dobrák, z „přirozenosti“ odsouzený k roli šikanovaného outsidera. Debutující scenárista Petr Pýcha si zvolil velmi konzervativní formu road movie se všemi toposy, které k tomuto žánru patří (revolta, probouzející se sexualita, setkání se smrtí), ale klukovské putování „bez papírů“ zarámoval melancholickým časem, kdy se podzim láme v zimu. Heduš a Mára si razí cestu šedavou, mlžnou, lehce prokřehlou krajinou, která oproti jejich bezstarostné energii vyjevuje jen strnulost a netečnost.
Trailer k snímku Všechno bude, režie: Olmo Omerzu, foto: Cinemart, video: Youtube Právě výprava a zimní kulisy patří k silným stránkám Omerzuova snímku, ale příznačně jsou to buď jen krásně nasnímané dekorace, nebo až příliš doslovné symboly, jimž chybí zneklidňující radikalita diskutované „psí anabáze“ z předchozího Rodinného filmu. Zatímco v něm strastiplná pouť ztraceného domácího mazlíčka džunglí fungovala jednak jako hypnotická vizuální báseň, jednak jako působivý významový doprovod tápání dospívajících hrdinů, kteří se nečekaně ocitnou sami, tak nadužívání záběrů na malátné mouchy na oknech ve Všechno bude vyznívá spíše jako manýra. Dílu neupřeme, že sympatická bezprostřednost neherců v konfrontaci s melancholií krajiny funguje, ale tím to také končí – do značné míry proto, že významovou otevřenost Rodinného filmu tu nahrazuje plochá doslovnost.
Všechno bude vypráví svůj příběh nelineárně. V jedné rovině sledujeme romantická dobrodružství ústřední dvojice, v té druhé, časově následující, je Mára na policejní stanici konfrontován s důsledkem svojí rebelie. Snímek mezi oběma těmito rovinami plynule přechází, někdy prostřednictvím Márovy výpovědi, jindy za pomoci spojovacích vizuálních motivů. Jenže prolínání dvou časových rovin působí dílem doslovně, dílem zase vágně. Všechno bude hledá uspokojivý rytmus, jenže spíše nachází rozpačitý nesoulad, jemuž odpovídá i nesourodý hudební doprovod: přitroublé rošťácké motivy doprovázející klukovské eskapády se těžko slučují s chladnými ambientními plochami, které podbarvují fantaskní a zneklidňující scény.
I dramatická struktura působí lopotně. Komisní policista v podání Martina Pechláta si odskočí do zahrádkářské kolonie na rychlý sex v chatičce, aniž by tahle odbočka vnášela do filmu skutečně podstatný význam. Klíčová postava manipulativní policistky (Lenka Vlasáková), která Máru dost nevybíravě tlačí k doznání své identity, je příliš okatým ztělesněním krutého a netečného mateřství – tedy toho, čemu oba kluci čelí svým útěkem. I když se Všechno bude zabývá zásadními tématy a staví proti sobě autenticitu dětí a bezskrupulóznost dospělých, vyznívá nanicovatě; metafory mají jen muší váhu a jsou předvídatelné.
Novinka Olma Omerzua paradoxně ani svou poetičností nedokáže konkurovat podobně zaměřenému letošnímu dokudramatu Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše Nic jako dřív, který sledoval několik dospívajících z Varnsdorfu stojících na prahu dospělosti. Snímek Všechno bude, který byl verdiktem České filmové a televizní akademie tento měsíc vyslán do klání o Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film, nenabízí vlastně žádný použitelný sociální kontext. Navíc se mu nedaří zachytit to, v čem byly předchozí Omerzuovy filmy cenné – záblesky tíživosti v situacích zcela všedních.
Všechno bude. Tomáš Mrvík, Jan František Uher a Eliška Křenková na cestě za svobodou, foto: Cinemart
Všechno bude (ČR, Slovinsko, Polsko, Slovensko, 2018, 85 minut)
Režie: Olmo Omerzu, scénář: Petr Pýcha, kamera: Lukáš Milota, hudba: Šimon Holý, Monika Midriaková, Paweł Szamburski. Hrají: Tomáš Mrvík, Jan František Uher, Eliška Křenková, Lenka Vlasáková, Martin Pechlát a další.
