Film Tanec s medvědem se snaží uchopit strašlivé rodičovské dilema

„Náhodná chyba,“ vysvětluje genetička nastávajícím rodičům, jak se mohlo stát, že zrovna jejich potomek bude mít vrozenou vývojovou vadu. Kontrolní ultrazvuk odhalil, že Lindě (Pavla Gajdošíková) a Markovi (Kryštof Hádek) se narodí dcera s Downovým syndromem. Režisérka Jitka Rudolfová (* 1979) se tímto snímkem – po pohádce, lifestylové komedii a několika dokumentech – vrátila ke vztahovému dramatu. Prvek náhody je pro snímek Tanec s medvědem zásadní tematicky i formálně. Do životů postav vstupuje skutečnost, na niž je nic nepřipravilo. A podobně nepředvídatelně se vyvíjí samotný film.

Začíná přitom jako relativně konvenční melodrama o stabilním, materiálně zajištěném páru, jehož idylu naruší nepříznivá diagnóza. Linda je houslistkou v orchestru, Marek dopravní pilot. Dvě profese vyžadující harmonii a vyrovnanost. Dramaturgické schéma je zdánlivě jasně dané: budeme sledovat, jak nečekaná zpráva a následná rozhodovací paralýza a psychický tlak počáteční rovnováhu postupně rozloží. Jenže vyprávění se od očekávaného konfliktu záhy odkloní.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Dramatickým jádrem není Lindino dilema, zda podstoupit interrupci. Od začátku je rozhodnuta dítě donosit. Napětí se přesouvá do sféry rodinných vztahů a společenských představ o „normálním“ dítěti a „správném“ rodičovství. Příbuzní už odpočítávají dny do křtu a zahrnují protagonistku dětskou výbavou a hračkami. Zpráva o vývojové vadě do jejich zúžených očekávání nezapadá.

Pobožná tchýně (Zuzana Kronerová) namísto zdraví rodičky a dítěte řeší, „co si řeknou lidi“. Hrdinčina pragmatická matka (Klára Melíšková) má jasno v tom, že lékařské ukončení těhotenství představuje jediné rozumné řešení. Pomyslný „hlas rozumu“ zastupuje spíš otec Lindy (Vladimír Javorský), který si jako jeden z mála uvědomuje, že v tomhle případě žádná dobrá rada neexistuje. Nechává proto na dceři, jak se svým tělem naloží.

Film představené postavy ovšem používá spíš jako jednorázové argumenty, než aby je psychologicky prokreslil a nechal výrazněji ovlivnit děj. Objeví se, formulují svůj postoj, od něhož později ani o kousek neustoupí, a z vyprávění zase mizí.

Pavla Gajdošíková jako Linda, foto: Bontonfilm

Mezi chaosem a doslovností

Nejvíc práce tak příznačně zůstává na Pavle Gajdošíkové v hlavní roli, která podává jeden z nejkomplexnějších ženských hereckých výkonů v českém filmu posledních let. Její Linda není ani srdnatá bojovnice, ani utrápená oběť. Pere se v ní mateřský instinkt s obavou z budoucnosti. Chvíli statečně čelí předsudkům, chvíli se topí ve vlastní nejistotě. Změny jejích nálad jsou někdy příliš prudké, ale zároveň vystihují nestabilitu životní situace, v níž se ocitla.

Markova postava v podání Kryštofa Hádka naproti tomu vyznívá do ztracena. Scénář Lucie Bokšteflové, logicky upřednostňující ženskou perspektivu, jej dlouho drží v roli empatického podporovatele a utěšitele, který reaguje na Lindiny potřeby, ale sám jako by žádné neměl. Když domácí atmosféra později potemní, přichází zlom této figury rovněž narychlo a bez pevnější opory v psychologii: Marek se z vnímavého partnera mění v karikaturu nepraktického muže, který je doslova hlavou v oblacích a za umytí nádobí očekává metál.

První část filmu navíc často sklouzává k didaktičnosti. Dialogy někdy připomínají informační servis pro rodiče nacházející se v podobné situaci jako ústřední pár. Marek s Lindou si od odborníků nechávají vysvětlovat, jak funguje prenatální diagnóza a jaké scénáře je mohou čekat. Podrobně návodná je hudba. Lindina hra na housle jako by měla ospravedlnit, proč tak často využívají tvůrci k vyjádření jejích citových pohnutek Dvořáka, Paganiniho a jiné skladatele. Během krátkých okamžiků radosti, například po setkání s chlapcem s Downovým syndromem, je Lindina hra lehká, povznášející. Ve vypjatějších chvílích je naopak plná vzteku.

Aspoň někdy se tahle rodina na něčem shodne, foto: Bontonfilm

Tato relativní konvenčnost je však průběžně narušována nečekanými stylistickými výstřelky. Kameraman Ferdinand Mazurek, s nímž Rudolfová natočila již tři celovečerní filmy, občas deformuje perspektivu nebo naklání objektiv, jako by Lindin svět ztratil těžiště a začal se vychylovat z rovnováhy. Civilní tón vyprávění nerespektují ani záběry z nitra hrdinčina těla, kde vidíme plod a slyšíme jeho subjektivní sluchové vjemy. Tyto momenty mají zřejmě zdůraznit existenci života, který již nelze ignorovat, ale pro své nadužívání působí jako programová snaha přimět nás k soucitu s nenarozeným dítětem.

Ovoce stromů rajských nejíme

V poslední třetině Tance s medvědem se forma definitivně vymkne kontrole. Film se propadá do čím dál podivnějších obrazů. Kamera se houpe, agresivně najíždí na obličeje herců, navozuje pocit závratě a nevolnosti. Do dosud vcelku realistického vyprávění pronikají scény jako z popového videoklipu, Lindiny hororové nemocniční vize i surrealistické obrazy odpoutané od hlediska jakékoli postavy – například záběry s bílým gymnastickým míčem, který se jako zbloudilé vajíčko kutálí krajinou připomínající z ptačí perspektivy žilnatou lidskou kůži.

Melodramatické konvence opouští i zápletka. Marek přichází o práci, Linda ztrácí trpělivost a činí krok, který se zdá být v ostrém rozporu jednak s její dosavadní charakterizací, jednak s argumenty, jež film předložil. Film definitivně ztrácí pevnou dramaturgii i stylistický řád. Svou nervní kamerou, symboly a groteskností se přibližuje experimentální tvorbě Věry Chytilové (například Ovoce stromů rajských jíme), pod níž Rudolfová studovala režii na FAMU.

Název nového filmu Jitky Rudolfové odkazuje k masopustní tradici, v níž je medvěd symbolem plodnosti, foto: Bontonfilm

Nápadnou nesoudržnost lze filmu vyčítat. Současně ji můžeme chápat jako symptom tématu. Příběhy o nepříznivé prenatální diagnóze bývají filmaři zpravidla zpracovány buď jako chladná procedurální studie (24 týdnů), nebo jako dojemné moralistní melodrama (Náhradní matka). Rudolfová s Bokšteflovou se namísto toho snaží zprostředkovat zmatek a emoční rozkolísanost ženy, která nemůže učinit správné rozhodnutí. Každá volba s sebou nese jiný typ bolesti, ztráty nebo viny. Přirozeně proto nejde o dílo hledající pevný tvar, ale naopak o dílo získávající na přesvědčivosti tím, že tvar ztrácí.

Tanec s medvědem přetéká didaktičností, zjednodušenými postavami a dramaturgickými zkratkami, ale současně obsahuje pravdivé momenty plné dráždivé, zneklidňující energie, jakou v českém filmu nacházíme jen zřídka. V těchto okamžicích dává název největší smysl. Nelze tančit s medvědem, pokud nepřijmeme, že naše životy nemáme pod kontrolou. Na to je v nich až moc náhod a cest, u nichž nikdy nevíme, kam nás zavedou.

Plakát k filmu, zdroj: Bontonfilm