„Chtěla jsem vytvořit dlouhý instagramový post,“ říká režisérka filmu Orla oceněného na festivalu Pragueshorts

Dvacetiminutový snímek Orla vybočuje z konvencí klasické pohádky. Formou spíš připomíná rapový klip, v němž se střídají hrané pasáže s animací a filmový materiál s digitálním záznamem. Kostýmy, o něž se postarala návrhářka Mia Jadrná, jsou volně historizující, ale víceméně současné. Mladá dívka Jasna se dostane do konfliktu se zlým vládcem Volkem, který ji odsoudí k cestě, z níž nemá být návratu. Jasna však překoná strach a po setkání s ochráncem lesa objeví klíč ke změně systému ve svobodné království. Cesta hrdinky vychází ze současných ekologických a feministických perspektiv a vyzdvihuje význam lidského přijetí a lásky.

Výbušná rapová pohádka se navzdory své inovativnosti zároveň snaží navázat na tradici českých pohádek. V následujícím rozhovoru to přibližuje Marie Lukáčová, režisérka filmu, výtvarná umělkyně, pedagožka a spoluzakladatelka feministického kolektivu Čtvrtá vlna. Vybrané snímky z 20. ročníku festivalu krátkých filmů Pragueshorts jsou do 22. března k vidění na portále KVIFF.tv.

Jaká je vaše oblíbená česká filmová pohádka?

Mám ráda Malou mořskou vílu, to je totální srdcovka. A miluji pohádku Juraje Herze Panna a Netvor. Staré české pohádky mě oslovují svými obrazy, výpravou a hlavně písničkami. Teď hodně poslouchám písničky ze Zlatovlásky, Šípkové Růženky, Jak se budí princezny nebo píseň Hajný je lesa pán z filmu Ať žijí duchové!. Zásadní je pro mě postava Popelky, protože představuje jistý typ empowermentu, který zlidověl. Ona je prostě totální čarodějnice: mluví se zvířaty a je strašně silná. Málokdy se stane, že se do produktu pro širší masy podaří vnést obraz silné ženy. Zároveň jde o film, který mají rádi všichni napříč generacemi a názorovým spektrem.

Jak vnímáte dnešní pohádky?

Je v nich hodně rychlého obsahu. Uvědomila jsem si to až se svými dětmi. Děti jsou dnes vystaveny ohromnému množství obsahu a nejsou si pak schopny k těm pohádkám vybudovat vztah. Je to hlavně tím, že dnes pohádky jdou po osvědčených konstrukcích a nemají hlubší poselství. Podle mě mladého diváka podceňují. Když si vzpomenu na své zážitky s pohádkami z dětství, bylo to jiné – uvízly ve mně obrazy a písně a už se mnou zůstaly. Můj syn si na své pohádky skoro nevzpomene.

Proč jste pro film Orla zvolila pohádkovou formou?

Mám ráda vyprávění příběhů. Od vyprávění, které se neodehrává v současnosti, se můžeme lépe odosobnit, a tím k nám promlouvá srozumitelněji. České pohádky dokázaly dříve promlouvat napříč generacemi. Dnes už tvůrci a tvůrkyně nemají takové ambice.

Není to dáno také tím, že je dnes těžké oslovit mladší generace klasicky natočenou pohádkou?

Právě tak jsem to myslela. Ani nevím, jakou cílovou skupinu současné pohádky chtějí oslovit. Je to škoda. Doba se zrychlila a děti dospívají dřív, navíc mají přístup k sociálním sítím, jejich mozek přitom ovšem není dospělý. Jednotlivé generace se od sebe dnes liší natolik, že je pro tvůrce těžké promlouvat jazykem mladých, a dospívající se zároveň mohou cítit izolovaně, a tak hledají obsah jinde. Ochuzujeme se podle mě o část dospívání.

Pokusy natočit pohádky srozumitelné dnešním dospívajícím už tady byly. Vzpomínám si na film Tři princezny nebo minisérii Vědma. V obou případech se tvůrci pokoušeli přetavit žánr pohádky do něčeho progresivnějšího. Neúspěšně. V čem je podle vás chyba v komunikaci s mladšími diváky?

Vše začíná u toho, že mladí lidé jsou zvyklí koukat na hollywoodské filmy, na velkolepé filmy s CGI, a tudíž mají nastavenou konkrétní laťku. V českém kontextu je takřka nemožné dosáhnout takové úrovně výroby. Ale jde i o jazyk a typ humoru, které je náročné dostat do scénáře. Dospívající jsou také citliví na osobnosti, které v pohádkách vystupují. Mají své influencery, tváře či příběhy, které je obklopují. V Orle jsme měli ambici se tomu přiblížit, ale nevím, jestli se nám to povedlo.

Jak jste uvažovala o tom, jak dnešní dospívající oslovit?

Ambicí bylo vytvořit dlouhý instagramový post. Doom scrolling je primární inspirace, co se týče struktury filmu. Při přípravě jsme roztříštili jak formu, tak i obsah. Obojí bylo hektické a intenzivní, ale záhy jsme zjistili, že to nefunguje. Příběh totiž musí být jasný a jít po struktuře klasického vyprávění. Mělo by v něm existovat lano, které udrží všechny vzruchy vyvolané hudební a vizuální stránkou. Podle mě takhle mladí lidé vnímají obraz. Dokážou strašně dobře multitaskovat. Nevím, jak dlouho vydrží mozek takhle fungovat, ale tak dnes vizuální obraz čtou. S tím souvisí dvacetiminutová stopáž filmu. Podle mě déle pozornost neudrží. Nebo možná ano, musíme to vyzkoušet.

Původně jste zamýšlela rozdělit Orlu na kratší epizody určené streamovacím platformám. Je to stále v plánu?

Je. Teď má film tři dějství. Říkali jsme si, že podle nich můžeme film rozdělit do jednotlivých sekvencí a zveřejnit je někde online. Našim cílem je zjistit, co tohle rozdělení dokáže.

Orla může působit i na diváky vyrostlé na české klasice. Příběh se odehrává v blízkosti Červené Lhoty, kde se točila řada tuzemských pohádek. Přijde vám důležité snímek vztahovat k této tradici?

České pohádky jsou národní bohatství. Vyprávění pohádek se neustále obměňovalo a žilo. Podle mě tím, že se neaktualizují, ztrácejí dosah. Vším, co dělám, se snažím pohádky vyprávět aktualizovaně, využívám prvky českých i obecně středoevropských pohádek a zanáším je do filmového světa, aby s námi mohly dále žít. Jde například o motiv hrdinky, která je vyslaná na cestu k jisté smrti. Motivů, které se dají začlenit do současných kontextů, je víc.

Tématu se věnujete dlouho. V roce 2023 jste vystavovala v pražském Domě fotografie audiovizuální projekt věnovaný dospívajícím s názvem Divoženky, kde se objevila i část Orly. Nakolik se současná podoba liší od toho, co mohlo publikum před pár lety zhlédnout?

V Domě fotografie se objevila první část Orly. Ty další dvě jsme dotočili později. Projekt vznikal dlouho a složitě. Chápu to. Představte si, že k vám přijde umělkyně, která řekne, že bude využívat animaci, hudbu, digitální kameru, pak filmový materiál a bude to pohádka, ale v podstatě trochu rap. Těžko se to představuje. Shánění peněz bylo náročné. A tak jsme stavěli příběh po částech. Jak začne a skončí, jsme ovšem věděli už dlouho.

Původně jste začínala s malbou, pak jste přešla k videu a posléze k filmu. Proč ty přesuny?

Malovala jsem obrazy, a pak jsem zjistila, že mi to nestačí. Začala jsem dělat videa, která nabízí široké spektrum obrazů, a tudíž jsem měla pocit, že si mohu dělat, co chci. Přechod od videoartu k filmu byl ještě zajímavější, protože jsem jako autorka musela projekt předat do dalších rukou. Individuální práce, která ve výtvarném světě převládá, se stala kolektivní. Zjistila jsem, že víc rukou víc udělá. Přijde mi, že film je něco úplně jiného než video. Podléhá pravidlům, je mnohem komplexnější a náročnější. Výsledek je pak mnohem sdílnější.

Kolektivní aspekt je na Orle zřejmý. Podílely se na něm osobnosti z mimofilmového prostředí, jako je umělkyně Káča Olivová, rapper Rollsout, hudebník Matěj Čech alias Mat213 a další…

Herci, influenceři nebo lidé, kteří ve filmu vystupují, mají své příběhy. Do Orly vnášejí poselství tím, co dělají a říkají mimo svět filmu. A tak rozšiřují hranice díla. Do hlavní role Jasny jsme obsadili Lucianu Tomášovou, která není jen herečka, ale i zpěvačka. Káču Olivovou jsem oslovila cíleně, věděla jsem, že to musí být ona a nikdo jiný. Káča je královna. Nejde jen o to, že má jako umělkyně svérázný projev, ale je to jedna z nejchytřejších a nejvzdělanějších žen, co znám. Role, které jednotlivé osobnosti ztvárňují, odpovídají i jejich osobnímu životu. S výjimkou herce Jana Jankovského, který ve skutečnosti není takový záporák.

Plakát k filmu Orla, zdroj: © CLAW films

Orlu mají produkčně na starost Wanda Kaprálová a Klára Mamojková z produkční společnosti CLAW films, které aktuálně stojí i za českým snímkem Pepy Lubojacki Kdyby se holubi proměnili ve zlato, jenž se stal nejlepším dokumentem letošního Berlinale. Jak jste navázaly spolupráci?

Potkaly jsme se ještě na škole. Jednou jsme šly na pivo a řešily, že by mělo vzniknout něco pro mladší diváky. Bez Wandy a Kláry by Orla nikdy nevznikla. Nemyslím jen finančně. Jsem individualistka, co se týče tvorby, ale uvědomila jsem si, že na Orle pracujeme jako skupina. Občas mi vadí, že u filmu pak figuruje pouze moje jméno. Myslím si, že by tam měla být i ta jejich.

Jak byste chtěla, aby Orla zestárla?

Však ona nevyhnutelně zestárne! Za chvíli nebude srozumitelná. Ale chtěla bych, aby ty písničky a obrazy zůstaly s námi tak, jako se mnou zůstávají písně a obrazy ze starých českých pohádek.

Autorka je filmová a hudební publicistka.

Vizuální umělkyně, pedagožka a filmařka Marie Lukáčová, foto: Tomáš Souček

Marie Lukáčová (* 1991)

Opavská rodačka je na poli vizuálního umění i hudby již etablovanou autorkou. FaVU Brno absolvovala v malířských ateliérech Luďka Rathouského a Vasila Artamonova, poté rok studovala na německé Kunstakademie Mainz (ateliér sochy Martina Schwenka). V letech 2015–2017 v Praze studovala UMPRUM, v Ateliéru supermédií pod vedením Davida Kořínka. Dnes je pedagožkou CAS FAMU.

V roce 2019 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V témže roce si z Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava odvezla cenu pro nejlepší experimentální film. Jedenáctiminutový snímek Moréna Rex ji dle poroty obdržel „za vynalézavý a svěží přístup a kritiku dosud nevyčerpaného tématu: jak kapitalismus prostupuje každodenním životem a podmiňuje ho. Film Moréna Rex, kombinující žánry a styly od reklamy po videoklip, od dokumentárního filmu po čmáranice, je ironickým útokem na patriarchální finanční instituce a jejich dopad na společnosti“.

Je jednou ze tří zakladatelek feministické skupiny Čtvrtá vlna, která v roce 2017 iniciovala veřejnou debatu na téma sexismu na univerzitách. Pracuje především v médiu videa a videoinstalace, přičemž její filmy přetvářejí znaky vypůjčené z oblasti politiky, mytologie, geologie nebo vědy.

Kromě prezentacích v tuzemských galeriích představila Lukáčová svoji tvorbu například ve Vratislavi, Lublani nebo Stuttgartu. Orla je její první snímek určený širší veřejnosti.