Rozhovory Pavly Hubálkové: Žena a věda, to se velmi dobře rýmuje

Hned tři knihy rozhovorů, které vedla žena se ženami, se objevily loni na podzim, v exponovaném předvánočním čase. Jednu připravila donedávna televizní sportovní reportérka Barbora Černošková. Její svazek Na svém místě, který vydalo nakladatelství CPress (spadající pod Albatros Media), obsahuje dialogy například s oštěpařkou Nikolou Ogrodníkovou, šéfkuchařkou Eliškou Hromkovou, scénáristkou a producentkou Lenkou Szántó, s válečnou zpravodajkou Darjou Stomatovovou či s političkou a diplomatkou Magdou Vášáryovou.

Dva svazky pak na trh dodal další velký nakladatelský hráč: Euromedia Group ve své edici Universum. Někdejší vrcholová veslařka, posléze spisovatelka, publicistka a podnikatelka Daniela Nacházelová v souboru Nezdolné (s podtitulem Rozhovory se silnými ženami) zpovídá kupříkladu sportovní fotografku Barboru Reichovou, ekonomku a političku Danuši Nerudovou, ex-političku Markétu Pekarovou-Adamovou, bývalou vrcholovou lyžařku a nyní sportovní funkcionářku Nikol Kučerovou, nebo speciální pedagožku a donedávna vládní zmocněnkyni i pro lidská práva Kláru Šimáčkovou Laurenčíkovou. A pak rovněž vyšel svazek od novinářky a moderátorky Světlany Witowské s titulem Sebe-vědomé. Obsahuje interview kupříkladu se státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou, s architektkou Evou Jiřičnou, s tenistkou Barborou Krejčíkovou, s hudebnicí Anetou Langerovou nebo se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou.

V letošním roce v téže edici Universum přibyl do této množiny titul, jenž je ze všech jmenovaných knih dramaturgicky nejkoncepčnější a zacílený na ženy ne tolik veřejně exponované, jako jsou ty, jež tvoří většinu v sestavách Černoškové, Nacházelové a Witowské. Je to tím, že Pavla Hubálková se soustavně věnuje popularizaci vědy; je vystudovaná chemička, sama profesně začínala jako vědecká pracovnice, ale časem dospěla k tomu, že vědě chce sloužit tím, že její smysl a poznatky bude zprostředkovávat širší veřejnosti. Tucet rozhovorů snesených do jedné knihy nazvala Neviditelné ženy ve vědě.

Každá má co říct

Název Neviditelné ženy ve vědě není – nahlédnuto s „vědeckou“ akurátností – přesný. Neboť v knize zastoupené vědkyně určitě nejsou neviditelné. Na jejich zviditelnění pracuje právě Hubálková roky docela soustavně, nynější publikace je toho jakousi průběžnou inventurou, ostatně v úvodech k některým interview popularizátorka píše, že s dotyčnou vědkyní v minulosti již nejeden rozhovor připravila (a s některými z nich si také tyká). Nebo: chiruržka Barbora East je zastoupena jak v Neviditelných ženách ve vědě, tak ve výše zmíněném svazku Barbory Černoškové Na svém místě. Ona titulní „neviditelnost“ je motivována autorčinou zkušeností a přesvědčením, že ženy to mají ve vědě, při realizaci vědecké kariéry, o dost těžší než muži, což ostatně verifikuje v knize předkládanými daty. Účel tu tedy z její strany světí prostředky.

Díky tomu, že se ve vědecké komunitě Hubálková pohybuje soustavně a sleduje vztah „věda a společnost“ komplexně, pojala svazek nejen jako soubor interview. Za každým rozhovorem následuje dotazník se šesti totožnými otázkami typu, jak dotyčná sebe sama nahlíží jako vědkyni, co je na jejím oborou nejkrásnější nebo jaký by si přála, aby existoval vynález (několik z nich nezávisle na sobě jmenovalo teleportaci). A za dotazníkem vždy následuje informačně-vzdělávací miniblok o různých skutečnostech na téma žena a věda (nejen v Česku!).

Hubálková v úvodním slově poznamenává k výběru respondentek: „Nakonec jsem na to šla ‚vědecky‘ – vytvořila jsem si tabulku jmen, kde jsem porovnávala obory, instituce, kariérní zkušenosti, motivace a životní příběhy – a hledala jsem co největší pestrost. Chtěla jsem ukázat, že neexistuje něco jako ‚typická vědkyně‘…“ Takže jí z toho vyšla sestava, v níž je kupříkladu enviromentální chemička Jana Klánová, organická chemička Hana Dvořáková, teoretička práva Barbara Havelková, ekonomka Julie Chytilová, lékařka Barbora East, bioinženýrka Anna Stejskalová, socioložka Lucie Vidovićová nebo fyzička Barbora Špačková. Vše to jsou ženy s již prokazatelnými výsledky, s mezinárodním zapojením i renomé, vesměs středního věku. Jejich jména se objevují například v seznamech časopisu Forbes Top vědkyně Česka nebo Nejvlivnější ženy Česka (tam bývá řazena chemička a mecenáška Dvořáková).

Zastoupená v knize Neviditelné ženy ve vědě: Jana Klánová, ředitelka centra Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity RECETOX, které se věnuje výzkumu toxických látek v prostředí a jejich negativních dopadů na člověka. Na snímku z 15. ledna 2020 je zachycena na tiskové konferenci v Brně, foto: ČTK – Igor Zehl

Respondentky rozhovorů představují v základních obrysech svůj obor a předmět svého bádání. Parametry, které si Hubálková teoreticky vytyčila (kariérní zkušenosti, motivace, životní příběhy…), nejsou vždy naplněny, respektive interview se některých z nich dotkne jen velmi letmo. Rozhovory jako takové totiž mají v zásadě běžný časopisecký rozsah, není zde prostor jít do detailů nebo do hlubších motivací či souvislostí. Často je to vyloženě škoda, protože vědkyně hovoří o velmi zajímavých tématech, jenž se někdy dotýkají i společenských kontextů, ale do nich interview zabrousí málo nebo vůbec – například u ekonomky Chytilové, která přibližuje svůj výzkum o tom, jak tuzemská veřejnost nahlížela při pandemii covidu-19 na to, zda se nechat, či nenechat očkovat a komu v tom důvěřovat. Právní teoretička Havelková se na adresu současných společenských pořádků dopouští mnohých rázných zobecnění, zde by bylo žádoucí, aby je rozvedla a konkretizovala, ale Hubálková tvrzení nechá viset ve vzduchu. Prostě by to chtělo mluvit víc a jít do toho hlouběji – vesměs úplně litujete, že daný rozhovor je tak krátký. Tak je tomu i třeba u literární vědkyně Anežky Kuzmičové, když hovoří o dětském čtenářství současnosti, anebo když lékařka Julie Vašků nastiňuje své poznatky o výzkumu stresu.

Ale i tak je v Neviditelných ženách ve vědě přítomna slušná suma podnětných pasáží, jakýchsi otevřených oken, jimiž nahlédnete do příslušných odborných „laboratoří“ plných úsilí, poznatků a myšlenek. Je pak na vás, zda do nich budete chtít vstoupit důkladněji a zajímat se zevrubněji. Neboli: ta kniha může posloužit coby jakýsi inspiromat.

Na okraj

Několik řádek o vizuální a redakční stránce Neviditelných ženy ve vědě. Nemohu si pomoci, ale publikace vykazuje některé obecnější rysy charakteristické pro určitou část současné produkce. Forma zde ne vždy slouží obsahu. Kniha je to na první pohled typograficky i polygraficky sličná, i když si nejsem úplně jist, zda její celkové tónování do červené barvy není poněkud klišoidní. Zato jsem si jist, že v ní chybí taková bazální věc, jakou je obsah. A v tabulkách-dotaznících jsou odpovědi vysázeny sytou červenou barvou na méně sytém rovněž červeném pozadí, takže se to čte blbě, abych to řekl bez obalu. „Krása“ zase jednou porazila účel (což v knižních recenzích nekonstatuji za poslední dobu bohužel poprvé). A také by nebylo marné, kdyby u každé vědkyně bylo „přiloženo“ stručné biografické heslo s explicitně uvedeným vzděláním, s přesným uvedením současného pracoviště a případně s vyjmenováním několika základních vědeckých publikací.

Všechno tohle jsou poznámky na okraj. Neviditelné ženy ve vědě jako celek se z početné produkce knižních interview určitě v dobrém vydělují, protože vznikaly koncepčně a čtenář/ka se dozvídá zajímavé a důležité skutečnosti. A možná je to zkreslený dojem, ošálení vybranými slovy na papíře, nicméně z rozhovorů jsem nabyl dojem, že tady hovoří osobnosti sice sebevědomé, ale bez zduřelých eg.

Obálka Neviditelných ženy ve vědě s téměř neviditelnými jmény vědkyň je dílem Daniela Špačka, repro: Euromedia Group