Anton a Kampaň. Dvě pozoruhodné podcastové série Českého rozhlasu

Reportér Vojtěch Gavriněv, který do Českého rozhlasu přišel vloni z investigativního oddělení Seznam zpráv, se soustavně věnuje tématu nelegálních billboardů rozesetých po ČR. Jejich dlouholetým nepsaným králem byl a je v Česku usazený slovenský podnikatel Anton Fischer. Sice se veřejně vědělo, že jeho zábory pro billboardy nejsou legální a konstrukce nejsou bezpečné mimo jiné proto, že nemají řádné ukotvení a jsou blízko vozovek či chodníků, nicméně dlouhé roky mu to procházelo. Proč? Díky čemu? Gavriněvova čtyřdílná podcastová série Anton: Dva životy billboardového krále na to sice nepřímo, zároveň však srozumitelně odpovídá, a ta odpověď je znepokojující.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

„Snad všechny politické strany, které jsou v Čechách, i ty, které nejsou úplně úspěšné v rámci voleb, inzerují na našich billboardech. Každý chce nějakou slevu, každý chce nějaký sponzoring a nechci říkat, že korumpuju politiky, ale rád jim slevu dám,“ suverénně sděluje Anton Fischer na mikrofon a bez bližšího upřesnění říká, že mu byznys vynáší milióny měsíčně. Když se aktivisté snažili jeho billboardové konstrukce poškodit a upozornit na tenhle byznys ohrožující bezpečnost, Anton a jeho lidé s nimi fyzicky velmi rázně zatočili – bez následků. Úředníci si raději dávají pozor, aby proti Fischerovým praktikám nevystupovali striktně a jmenovitě. Tomu všemu se věnuje první ze čtyř epizod, která je v zásadě rozšířenou investigativní zprávou a vstupní branou do mrazivého vyprávění, které následuje.

Vojtěch Gavriněv či chcete-li Radiožurnál, v němž působí, se společně se Seznam Zprávami dopídili toho, že Anton Fischer se původně jmenoval Anton Cvešper a na Slovensku měl za sebou mafiánskou minulost. Když byl dopaden, začal ve vazbě „zpívat“, tedy pomáhal rozkrýt mafiánské struktury, získal statut chráněného svědka, změnil identitu a nakonec od všech soudů odešel bez trestu. A přesunul se do Česka. Na skutečnosti onoho „dvojího Já“ stojí unikátnost série Anton. Cvešper/Fischer se totiž uvolil s reportérem Gavriněvem sejít a vyprávěl mu o Cvešperovi, o jeho životě a dramatických zážitcích. Hovořil o něm ve třetí osobě, to byla jeho podmínka. Samozřejmě, tvrdí Fischer, že Cvešper nikoho nezabil, ale u různých divokých akcí byl, to jo. Tyto pasáže mají v jistém smyslu až uměleckou kvalitu, nabírají ráz bezmála románové zpovědi člověka s rozštěpenou identitou. Po celou dobu je zřejmé, že když Fischer mluví o Cvešperovi, mluví o sobě, ale zároveň má tohle já od sebe účelově odříznuto a tuto fazónu si drží s narcistní suverenitou. Například: „Spustila se přestřelka, ve které Anton Cvešper postřelil jednoho člověka. Byl sám se střelnou zbraní proti přesile pěti šesti lidí, takže sice nějaké odzbrojil, ale jeden z nich ho zasáhl čtyřmi střelnými ranami do oblasti břicha. Přežil to bez nějaké újmy, šest měsíců se léčil, dával do kupy.“

Kromě udivující, zvráceně přitažlivé psycho-roviny nese v sobě série Anton rovinu ještě jednu – barvité připomenutí, co se odehrávalo na Slovensku v devadesátých letech a dílem i v letech nultých. Stejně jako v Česku tam docházelo k obrovským majetkovým přesunům, k restauraci kapitalismu metodami velmi tvrdých loktů, ovšem Bratislava nebyla navenek tak uhlazená, jako v tu dobu pro západní romantiky atraktivní Praha. Ve slovenské metropoli se zformovaly mafiánské klany, parcelovaly si území, a přestože Česko mělo své orlické vraždy, spektakulárnost slovenských přestřelek na ulicích a vybuchujících aut byla trochu jiná liga. A vůbec celá ta Cvešperova finální beztrestnost v jeho rodné zemi napovídá o struktuře a povaze tamní společnosti. O společnosti zdejší ovšem zase něco vypovídá fakt, že Anton Fischer si tady nelegálními billboardovými praktikami přišel k pěkným miliónům a také mu to procházelo. Nebo že by třeba policie vůbec nevěděla, o koho běží?

Co zatím Antonovi neprošlo, je vysvětlení, proč a jak zmizel podnikatel Alex Burkov, s nímž Fischer obchodoval s pozemky. Spolu se letos v červnu vydali na moře potápět. Jenže během výpravy zmizel Burkov i Fischerův motorový člun. Chorvatská policie v létě zadržela Antona v jeho vile na ostrově Vir. Ve vazbě je dosud. Jeho vysvětlení tamní orgány neuspokojilo, neboť Chorvaté do protokolu napsali, že Fischer „uráží inteligenci jak policie, tak i státního zastupitelství a soudu“. Reportér Vojtěch Gavriněv má ve věci „Anton“ o práci, zdá se, postaráno.

Vizuál k podcastové sérii Českého rozhlasu Anton: Dva životy billboardového krále, zdroj: ČRo /repro: ČT art

Český rozhlas: Anton: Dva životy billboardového krále

Autor: Vojtěch Gavriněv

Zmáknout davy

Rovněž do čtyř epizod je komponována série Kampaň! Průvodce českým politickým marketingem. Jakub Horáček, slovesný dramaturg rozhlasové tvůrčí skupiny Dokument a publicistika, nastiňuje proměny politického marketingu v Česku od roku 1990, kdy se konaly první svobodné volby, po současnost. Podnět k sérii zřejmě daly letošní parlamentní volby, ale k publikaci došlo až po nich a série je fakticky nereflektuje, jde jí o obecnou proměnu principů volebního marketingu.

Skutečnost, že pořad vznikl v tvůrčí skupině Dokument a publicistika a je zařazen do rubriky Historie Plus, se projevuje tím, že je materiál nahlédnut převážně z historické perspektivy, tedy jako dokumentace toho, co bylo. Určité nutné věci, jež s tématem souvisí, zůstaly stranou, jenže ty by nejspíš vyžadovaly určitou investigaci. Anebo vlastně možná ani ne, třeba by stačila jen větší dávka zvídavosti a nutné reportérské „drzosti“ se ptát. Ale i tak je dobře, že série je na stránkách ČRo k poslechu. Jako celek totiž poskytuje základní představu o vývoji politického marketingu v daném období především v ČR, ale vzhledem k tomu, že různé metody a praktiky sem přijížděli zavádět západní marketingoví experti, tak série nastiňuje i globálnější trendy oboru, který pro marketingové aktéry asi může být pěkný rajc, ale kriticky smýšlejícímu občanstvu ony metody naopak mohou přivodit ne úplně příjemné svrbění v žaludku.

Hlavní vizuál k čtyřdílné sérii Českého rozhlasu Kampaň, zdroj: ČRo /repro: ČT art

Vyjma voleb v červnu 1990 (které v zásadě byly referendem o rozchodu s komunistickou érou Československa, i když západní experti, kteří přijeli radit Občanskému fóru, ne zrovna dobře chápali, o co tu běží, co zdejší lidé chtějí slyšet) se všechny kampaně před parlamentními volbami vyznačovaly stále větší profesionalitou při přípravě i realizaci. Uplatňovaly se postupy stále sofistikovanější, ale – nemohu si pomoci – manipulativnější. Když v roce 1992 Václav Klaus neúnavně objížděl republiku, neboť disponoval obrovským mocenským odhodláním a zřejmě „neřízeně“, zato intuitivně správně se inspiroval kampaněmi některých západních politiků (a v rámci té kampaně si prý podal ruku s možná až půl milionem lidí), tak v tom bylo ještě něco autentického. První zlom nastal v druhé půli devadesátek, kdy sociální demokrat Miloš Zeman objížděl republiku v autobusu Zemák a Petros Michopulos, který tenkrát pracoval na kampaních ČSSD a dnes vede „nezávislé“ řeči v podcastu Kecy & politika, v sérii Kampaň! říká: „Švédská sociální demokracie sem poslala partu lidí, kteří dělali politický marketing na mezinárodní úrovni. Techniky, kterými oni analyzovali data, byly pro nás naprosto revoluční.“

Celá série primárně pojednává o technologii zkoumání nálad voličstva a jeho ovlivňování při rozhodování, koho volit. Neboli: který politický produkt si koupit. Anna Shavit z Fakulty sociálních věd UK či Miloš Gregor z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, kteří se na některých kampaních sami podíleli, popisují posun v uplynulých dekádách od – drasticky zjednodušeno – obsahu k formě, od programu ke zdání. Rozuměj: od sdělování, co politické partaje reálně chtějí prosadit, o co jim jde, k metodám detailních a soustavných výzkumů, které zjišťují všemožné nálady, preference, aspekty voličstva a jim přizpůsobují tvář politika. Dosud nejpreciznější metody výzkumu politické prodejnosti si zaplatil (nepřekvapivě) Andrej Babiš. Anna Shavit některé z těch metod načrtává. Emotivní přísliby, to je to, oč tu běží. Implicitně se v těchto procesech odráží ekonomizace, monetizace stále většího dílu našich životů. Na idejích nesejde, záleží na prodejnosti skrze emoce.

Bohužel série Kampaň! pomíjí právě ekonomický aspekt kampaní – nikoliv v naznačeném „filozofickém“ smyslu, to bychom možná přece jen žádali příliš, nýbrž ve smyslu ryze ekonomickém. Tedy například: Kolik takové kampaně reálně stojí, zda a jak se v průběhu času zvyšují reálné náklady na ně, kolik procent z celkových nákladů na kampaň je nutné investovat do marketingových analýz, co a za kolik lze na marketingovém trhu zakoupit a podobně. A téměř úplně stranou zůstávají otázky etické. „Desítky let stála komunikace na tom, že se lidé rozhodují velmi racionálně. Když jsme mluvili o komunikaci různých produktů, tak jsme v reklamách podporovali jejich takzvané funkční benefity,“ vysvětluje v rozhlasové sérii politický marketér Jan Vrobel. „Dnes mluvíme o emočních benefitech, které lovíme z toho, jak se lidé skutečně chovají, aniž by o tom třeba věděli.“ K tomu mohutně napomohly sociální sítě s jejich algoritmy. Vrobel jako jediný (mezi řečí) poznamenává, že je to eticky „velmi problematická půda, což ukazuje společnost, ve které teď žijeme“.

Možná by proto mohl vzniknout dokument o míře odpovědnosti politických marketérů, nakolik jsou, anebo nejsou z obliga, co se odpovědnosti ze společenského vývoje týče.

Vizuál ke čtvrté epizodě série Českého rozhlasu Kampaň, zdroj: ČRo /repro: ČT art

Český rozhlas: Kampaň! Průvodce českým politickým marketingem

Autor: Jakub Horáček