Kdo neplane, plamen nezažehne. Frischův pan Biedermann v HaDivadle

Švýcarský klasik moderní evropské literatury druhé poloviny minulého století Max Frisch (1911–1991) původně napsal Pana Biedermanna a žháře (1953) jako rozhlasovou hru roku – v reakci na komunistický převrat v Československu. Později text přepracoval pro jeviště. Autor nicméně odmítl, že by směřoval ke kritice komunismu, anebo ilustroval vzestup Hitlera k moci, jak se mnozí domnívali. Brechtem ovlivněné, ale od jeho ideologického lehrstücku se vzdalující drama, nese podtitul „naučná hra bez naučení“. Režisér Jan Doležal se nechal slyšet, že jeho týmu šlo především o to, varovat před nečinností – nejspíš vůči jakékoli formě extremismu. 

Surreálnost a třídní vědomí

Nejmenované město je sužováno požáry, které v domácnostech údajně zakládají podomní obchodníci žádající o nocleh. Bohumil Biedermann je podnikatel a aktuální situace ho zneklidňuje. Přesto pod svou střechou ubytuje dvě podezřelá individua a ve své pohostinnosti pokračuje – navzdory do očí bijícím varovným signálům – až do hořkého konce. Příběh vystavěný jako modelová hra s absurdními situacemi poskytuje příležitost rozvinout groteskní fabuli bez hlubšího charakterového prokreslení postav, ne však zcela prostou psychologizace. A právě tady tkví kámen úrazu. Tvůrci se sice v programu odkazují k psychologii jungovského nevědomí, ale v jevištní praxi z ní vytěží pouze jakousi snovou stylizaci hereckého projevu a výtvarného řešení. Nedomnívám se, že surreálná vnějškovost je klíčem k tomuto textu.

Záběr z inscenace brněnského HaDivadla Pan Biedermann a žháři. Zleva: Magdalena Kuntová, Ema Lovecká, Jiří Miroslav Valůšek (klečící), Šimona Horynová, Radim Chyba (sedící) a Kanwar Šulc, foto: HaDivadlo – Alžběta Drcmánková

Oko diváka na první pohled upoutá architektonicky čisté provedení scény, která namísto měšťanského bytu připomíná chrám ponořený do jasné modři se šesti postranními kruhovými oblouky, posuvným schodištěm a červeným vypouklým objektem čnícím ze zadní stěny. Zatímco se pan Biedermann s chotí oblékají do blankytu, jejich hosty charakterizují červeno-černé kostýmy s bizarními pokrývkami hlavy ve tvaru geometrických těles. Kromě barevné symboliky dovysvětluje jevištní dění princip zvětšování, respektive zmenšování rekvizit. Tak se v první scéně objevuje ještě sebevědomý Biedermann s naddimenzovaným doutníkem. Noviny, které reprezentují jeho společenskou angažovanost, se ovšem postupně scvrkávají do kapesních rozměrů a jeho kravata se prodlužuje tím víc, čím víc ho za ni pomyslně vodí jeho noví nocležníci ubytovaní na půdě (v nyní uprázdněném výklenku zadní stěny). Červené gymnastické míče, ale i na rudo nabarvená vajíčka servírovaná hostům, zaplaví interiér domu a jeho model, napěchovaný miniaturními kanystry s benzínem, se stává doslova hračkou v rukou žhářů.

Jakkoli mohou takové konceptuální hrátky působit zábavně, bez další nadstavby redukují Frischovo drama na schematickou politickou hříčku. Tvůrci se pohybují na šachovnici, kde proti sobě stojí dva znepřátelené ideologické tábory: liberálně-konzervativní křídlo, které dosud drželo otěže, a anarchisticko-nacionálně-socialistická klika, která vzývá revoluci.

Prvoplánové čtení hry optikou třídní příslušnosti a z ní plynoucích rozporů neumožňuje postavám rozvinout hlubší charakter, než jaký mají figurky na šachovnici. Pan Biedermann (Jiří Miroslav Valůšek) nese rysy tvrdého, byť druhořadého byznysmena. Režie akcentuje momenty, kdy se lehkovážně doznává, že podvádí zákazníky a že nemá nejmenší soucit s propuštěným zaměstnancem Knechtlingem, který brzy nato spáchá sebevraždu. Vdovu Knechtlingovou (Marie Ludvíková), o níž se v předloze pouze referuje, že u Biedermanna neúspěšně žádá o audienci, pak inscenace využívá jako mlčenlivý přízrak, který chodí provinilého podnikatele strašit.

Jiří Miroslav Valůšek (jako Bohumil Biedermann) a Kanwar Šulc (coby Vili Eisenring) v inscenaci brněnského HaDivadla Pan Biedermann a žháři, foto: HaDivadlo – Alžběta Drcmánková

Pak je tu Paní Biedermannová (Šimona Horynová). Ta zde roste do dominantní, rázné persony, jejíž paradoxní sklon k úzkostem (v předloze je slabá na srdce) má možná odkazovat k novodobým neduhům zaopatřené buržoazní vrstvy. A zatímco Pepi (ztělesňuje ho Ema Lovecká), který se do domu vloudí jako první, osciluje mezi polohami šaška, blázna a opičáka (už zmíněná kuželovitá čapka ho symptomaticky ukotvuje v cirkusové aréně), jeho příteli Vilimu (Kanwar Šulc) pomáhá cizokrajný původ interpreta (jeho čapka může evokovat turban), aby ztělesnil další potenciální světonázorovou kolizi. Hlavní posun spočívá v připsaných promluvách jednak právě Vilimu, ale hlavně služce Anně (Magdalena Kuntová), kterou její sociální status nově automaticky vynese po bok žhářského dua. Podle politicky explicitního slovníku (v inscenaci jsou použity citace z díla Revoluce pro život: filosofie nového protestu Evy von Redecker, česky 2024), jenž naprosto nezapadá do apolitických vyjadřovacích prostředků Frischovy hry, zastává umírněné pozice revolučního boje (ovšem s vyobrazeným Stalinem pod halenkou).

Těžko jim to věřit

Stranou pětice obyvatel Biedermannova domu (a vytrvalé návštěvnice Knechtlingové) stojí chór. Inscenátorům antické reminiscence zjevně nehrály do noty, a tak jejich promluvy výrazně aktualizovali a celkovou identitu zamlžili. Stává se z něj hasičský sbor, který je tu a tam slyšet z reproduktoru, v čele s drsným policistou (Radim Chyba). Ten je přítomen na scéně, komentuje dění a shazuje sám sebe strojeným patosem. Zřejmě má zastupovat vysmívanou, bezzubou autoritu státní moci, která chrání bezpečí svých občanů dětskou pistolkou na vodu. V závěrečném obraze je však Chybův Vedoucí chóru strůjcem zdařilého interaktivního špílce (jediného v celé inscenaci), kdy Biedermannovi čekají v předpeklí a strážce pořádku v nové roli anděla, posla zkorumpovaného nebe, identifikuje hříšníky s publikem.

Plakát k inscenaci HaDivadla Pan Biedermann a žháři, repro: HaDivadlo

Pokud ovšem tvůrci psychologicky nedostatečně motivují repliky a jednání postav v první části inscenace, v jejím ironickém závěru na to dočista rezignují. Defilé postav před plátnem tuctové krajinky už jen statuje před mikrofony a deklamuje čelem k publiku. Kritizovat neakceschopnost tváří v tvář hrozbě jde jistě i divadelně účinnějšími prostředky.

V inscenaci jsou náznaky, že Biedermanna pronásleduje špatné svědomí (viz přízrak v podobě paní Knechtlingové). Znamená to tedy, že svou pohostinností se snaží odčinit to, co způsobil? Nebo má snad v úmyslu opít své svěřence, aby nebyli schopni uskutečnit svůj plán? Mysl hlavního hrdiny může být paralyzována strachem, anebo slepou nadějí na privátní vykoupení. Může být také absorbována pocitem vlastní bezúhonnosti a vůbec si nepřipouštět, že by se ho mohlo týkat veškeré dění kolem. A tak dále. Důvod však z inscenace nemáme šanci vyčíst, i když právě ten je stěžejní.

Jakkoli je ústřední konflikt Frischovy hry absurdní, poskytuje dostatek materiálu, aby byl předveden uvěřitelně. Jedině tak může angažovat diváka, jak na to upozornil už Aristoteles. Tvůrci bohužel základní uvěřitelnost interpretace nedomýšlejí či přehlížejí, takže jejich inscenace zůstává bez energie a bez zápalu.

Autorka je divadelní publicistka.

HaDivadlo, Brno – Max Frisch: Pan Biedermann a žháři

Překlad: Eva Bezděková, režie: Jan Doležel, dramaturgie: Jana Vaverková, úprava: Jan Doležel, Jana Vaverková, přebásnění chóru: Robin Mayer, scéna: Jakub Šulík, kostýmy: Jana Mlatečková, hudba: Matúš Kobolka.
Premiéra: 22. května 2026.
V pondělí 8. června od 19.00 hostuje brněnské HaDivadlo s inscenací Pan Biedermann a žháři v pražském Divadle Archa+. Reprízy na domovské scéně jsou pak naplánovány na 16. a 17. června 2026.