Když do psaní o hudbě či filmu vstupuje duch. Mark Fisher prostě byl jedinečný kritik

Za Fisherova života (1968–2017) zde vyšel jeho politický spis Kapitalistický realismus (2010). Námětem kulturnější texty před třemi lety zprostředkoval útlý výbor z příspěvků, které autor zveřejňoval na svém blogu k-punk; anglický knižní originál vznikl po autorově smrti, čítá přes osm stovek stran a zahrnuje materiály z let 2004–2016. Předmluvu ke k-punku napsal Fisherův publikační a generační souputník, významný anglický hudební žurnalista a kritik Simon Reynolds.

Zmiňuji to zde proto, že týž Reynolds přispěl doslovem k Duchům mého života. Původně tento soubor příspěvků především o hudbě a kinematografii spatřil světlo světa ještě za Fisherova života, v roce 2014. Česká edice se však opírá o anglické vydání z roku 2022, v němž se kromě Reynoldsova doslovu nachází i zevrubná předmluva spisovatele a fotografa Matta Colquhouna. (Ten pak bytelnou předmluvou vybavil i soubor z roku 2020 Postcapitalist Desire: The Final Lectures, jehož slovenský překlad Post-kapitalistická túžba: Posledné prednášky se objevil vloni; jde o přepis přednášek, jež Fisher pronesl v podzimním semestru roku 2016 na Goldsmiths College University of London.)

Kam se poděla přítomnost?

„Přechod k tzv. postfordismu – spolu s globalizací, všudypřítomnou komputerizací a zpříležitostněním práce – vedl k naprosté proměně způsobu organizace práce a volného času. A internet a mobilní telekomunikační technologie změnily v posledních deseti až patnácti letech strukturu každodenní zkušenosti k nepoznání. Přesto se možná právě kvůli tomu všemu stále častěji objevuje pocit, že kultura ztratila schopnost uchopit a vyjádřit současnost. Nebo je možné, že v jednom důležitém smyslu žádná přítomnost, kterou by bylo možné uchopit a vyjádřit, už není,“ napsal Fisher v první polovině minulého desetiletí v eseji Pomalé rušení budoucnosti, jímž Duchy mého života otevřel (některé z těch příspěvků rovněž původně publikoval na blogu k-punk).

Mark Fisher (1968–2017), anglický kritik, kulturní teoretik a filozof, zdroj: Vice

Jestliže v úvodním eseji Fisher vymezuje politický a kulturní rámec, v němž aktuální tvorba podle něho vzniká, v následujícím (titulním) eseji se vyznává, s jakou hudební produkcí a proč souzněl v časech svého mládí a rané dospělosti. To je první oddíl, nazvaný Ztracené budoucnosti. Následují – rozděleny do oddílů Návrat sedmdesátých let, Hauntologie a Místní skvrny – analýzy konkrétních děl nebo profily tvůrců, vesměs takových, které autorovi otvírají mysl, vedou jej k obecnějším úvahám o povaze tvorby i společnosti. Výjimkou je text o prominentním baviči Jimmym Savileovi (1926–2011), po jehož smrti vyšlo najevo, že ve značném počtu pohlavně zneužíval děti, pro něž přitom byl naprostou televizní ikonou.

Centrálním termínem Duchů mého života je hauntologie. Pochází od proslulého francouzského filozofa Jacquese Derridy, jde o neologismus (derridovská hra s termínem ontologie), který použil v knize z roku 1993 Marxovy strašidla (česky nevyšla, slovensky ano). „Síla Derridova konceptu spočívala v myšlence, že nás straší události, které se ve skutečnosti nestaly, budoucnost, která se neuskutečnila a zůstala přízračná,“ formuluje Fisher jeden ze svých výkladů hauntologie, zde ve vztahu k hudebníku Burialovi, jehož elektronickou tvorbu řadí mezi díla, jež má za hauntologická. A propos: z Duchů mého života by šlo sestavit diskografii alb nebo playlist skladeb, o nichž Fisher v knize píše (možná už to někdo udělal, nevím).

David McCallum a Joanna Lumley v britském fantasy seriálu Sapphire & Steel. V letech 1979–1982 běžel v televizi ITV. Mark Fisher jej považoval za svého druhu nepřekonané dílo televizní produkce, zdroj: IMDb

Fisher sice byl vzděláním filozof, ale jeho profesionální zaměření nespočívalo v odosobněném, neutrálním akademickém analyzování terminologie. Filozofii aplikoval „na život“, s jejími nástroji uchopoval kulturní provoz a popkulturní díla. Současně s tímto vzdělanostním fundamentem do psaní vnášel sama sebe, byl osobní, nezastíral své preference. Disponoval schopností až fantasticky přesně charakterizovat povahu hudby, filmu, knihy, vyhmátnout určující detaily, „psychoanalyticky“ vstoupit dovnitř postavy (to když psal o kinematografii či literatuře). Zároveň nikdy neztrácel ze zřetele společenský a politický kontext. Zkrátka byl to talent. (V tuzemském prostředí se mu v tom rovnal asi jen filozof Karel Thein, když měl své období psaní o filmu a televizi – viz jeho kniha z roku 2002 Rychlost a slzy.) Můžete si norimberským trychtýřem lít do hlavy tuny poznatků, ale stejně vám to nezaručí schopnost inspirovaného formulování.

Život a čas

O kom a o čem Fisher v dotyčné knize píše? O kapele Joy Division, jejíž existence se uzavřela sebevraždou frontmana Iana Curtise v roce 1980. O britské rave scéně a příbuzné elektronické hudbě devadesátých let, například o albovém debutu Maxinquay rapera a producenta Trickyho. O nahrávkách zmíněného Buriala, dále Caratakera, Johna Foxxe či o produkci labelu Ghost Box, tedy o elektronické tvorbě z první dekády nového tisíciletí, jejímiž určujícími znaky jsou melancholie, rozpomínání a jiné paměťové pochody, fragmentárnost – tedy podle autora znaky oné hauntologie.

Obal alba Maxinquaye (1995), které bylo prvním samostatným albem britského hudebníka Trickyho. Mark Fisher považoval tuto desku za jednu z důležitých nahrávek devadesátých let, repro: 4th & B’way

Fisher si všímá té části britské hrané televizní produkce sedmdesátých let (u nás prakticky neznámé), kterou považuje za důležitou proto, že podle něho ještě nenadbíhala diváctvu (seriál Sapphire & Steel či seriál podle le Carrého románu Jeden musí z kola ven). S uznáním se probírá romány u nás nepřekládaného Davida Peace a jejich filmovými adaptacemi. „Hauntologicky“ se noří do Kubrickova snímku Osvícení. V textu o rané tvorbě dnes prominentního americko-britského režiséra a scenáristy Christophera Nolana poznamenává: „Nolanovy filmy se zabývají, abych parafrázoval Teddyho z Mementa, ‚lžemi, které si namlouváme, abychom zůstali šťastní.‘ Situace je však ještě horší. Jedna věc je lhát sám sobě, druhá je vůbec nevědět, zda si lžeme, či ne.“

V úhrnu texty skládají obraz společensko-kulturního vývoje od sedmdesátých let minulého do desátých let tohoto století, a to právě díky tomu, že Fishera nikdy nezajímalo takříkajíc pouze dílo samo: nahlížel je coby obraz a odraz obecnějších trendů. „Teze této knihy zní, že kultura 21. století se vyznačuje stejným anachronismem a ochablostí, které postihly Sapphihe a Steela při jejich posledním dobrodružství. Tuto stázi však pohřbilo a překrylo povrchní běsnění ‚novosti‘ a nestávajícího pohybu,“ tvrdí autor v úvodním eseji Pomalé rušení budoucnosti. Neboli: pořád se něco děje, množství produktů a podnětů roste, ale od budoucnosti už nic moc nečekáme. Mluvíme-li kupříkladu o hudbě, tak nejspíš nikdo si nemyslí, že v dohledné době se objeví něco obdobně převratného jako byli The Beatles nebo disco. „Život jde dál, ale čas se jaksi zastavil,“ poznamenává Fisher. Čas tedy nemá tah, převaluje se v jakési simultaneitě. Nová hudba zní jako stará: třeba taková zpěvačka a skladatelka Adele nebo Amy Winehouse, uvádí autor — kdybyste je neznali a slyšeli je z jedné vody načisto, nepoznali byste, v jaké dekádě jejich písně vznikly.

John le Carré (vlastním jménem David Cornwell) ve svém londýnském domě v srpnu 2008. Mark Fisher uznale psal o jeho knihách i o některých jejich adaptacích, kredit: ČTK / AP / Kirsty Wigglesworth

Nezavršená modernita

Fisher má za to, že zastaral obraz, „který předpokládá, že mladší automaticky představují předvoj kulturní změny“. Píše: „Místo, aby se staří lidé, jejichž očekávání formovaly dřívější časy, s obavami a nepochopením odvraceli od ‚nového‘, jsou spíše zaskočeni samotným přetrváváním rozpoznatelných forem. Nikde to není zřejmější než v kultuře populární hudby.“ S těmito partiemi naprosto souzním, neboť jsem zas a znovu udivován a zklamáván recyklacemi, retromániemi, konzervatismem nynějšího mainstreamu, obrovsky rozšířenou potřebou slyšet už slyšené. Fisher: „Zatímco experimentální kulturu 20. století zachvátilo rekombinatorní delirium vyvolávající dojem, že novost je nekonečně dostupná, 21. století tísní zdrcující pocit konečnosti a vyčerpání.“

Neběží pochopitelně výhradně o pop music. Vzniká moře knih, filmů či výtvarných děl, ale fundamentální, šokující novost je vzácná a možná i nežádaná. Progresivistická kritika nyní vynáší především to, když díla explicitně vysloví, co se momentálně žádá vyslovit, jako by nesešlo na tom, že mnohdy jde o produkty formálně konzervativní, unavené či vyvařené, na tom jako kdyby nesešlo. Za rok, za dva či za tři si přitom na vynášené kusy téměř nikdo nevzpomene, protože už se valí další vlna nenové novosti, na niž je třeba se napojit, jinak se ocitnete „mimo“.

Princ z Walesu, doprovázený princeznou z Walesu, v nemocnici Stoke Mandeville v srpnu 1983 při otevření Národního centra pro poranění páteře v Aylesbury. Uprostřed TV star Jimmy Savile, jenž pomáhal získat na projekt peníze. Po Savileho smrti vyšlo najevo, že ve velkém zneužíval děti. Mark Fisher jeho společenskou pozici zevrubně komentoval, foto: PA Images / Profimedia.cz

S odkazem na italského filozofa Franco „Bifa“ Berardiho má Fisher za to, že „intenzita a nejistota pozdně kapitalistické kultury práce zanechává lidi ve stavu, kdy jsou zároveň vyčerpaní a přestimulovaní. Kombinace nejisté práce a digitální komunikace vede k přesycení pozornosti.“ Je však třeba zdůraznit, že Fisher nepléduje za minulost, nehovoří z něho staromilec. Jen nepovažoval modernismus za dokončený projekt, nedošel podle něho svého možného zenitu, v osmdesátých letech neoliberalismus a postmoderna přeťaly modernistickou kontinuitu (příčiny tohoto zvratu autor nerozebírá a také nejsou předmětem této recenze). Upozorňuje: „V sedmdesátých letech se kultura jistě otevřela dělnické invenci způsobem, který je pro nás dnes jen stěží představitelný (viz třeba punk – pozn. red.), ale byla to také doba, kdy byly běžnými rysy mainstreamu i každodenní rasismus, sexismus a homofobie.“

Ostatně strhující stať Takže teď, takže teď: Jimmy Savile a „proces se sedmdesátými léty“ účtuje se společensko-kulturními splašky té doby. Celonárodní britskou celebritou byl prasák, jinak to ani říci nelze. O jeho eskapádách se v jistých kruzích tiše vědělo, ale měl krytí na nejvyšších místech. „Někdo, už si nepamatuji kdo, pronesl, že je to, jako by se před soudem ocitla sama sedmdesátá léta. Ano, ale vyšetřuje se velmi specifická část sedmdesátých let – ne ta oficiálně zhýralá rock´n´rollová sedmdesátá léta, ne Zeppelin nebo Sabbath, ale sedmdesátá léta rodinné zábavy,“ podotýká Fisher.

Jack Nicholson a Danny Lloyd ve filmu Stanleyho Kubricka Osvícení (1980). Mark Fisher toto dílo mistrovsky analyzoval, foto: Warner Bros.

Chybí tady

Když Fisher píše o produkci (dodnes existujícího britského) labelu Ghost Box, velmi rychle se dostane od k ekonomice a ke společnosti, neboť se ptá po smyslu produkce daného vydavatelství, po tom, co mu některé postupy na jejích nahrávkách evokují. To jej vede třeba k úvaze, co se stalo s veřejným prostorem, jenž byl zprivatizován, a konceptem veřejnosti, který byl destruován. Nahradily jej například značkové kavárny. Fisher: „Tyto prostory jsou tísnivé již svou schopností replikovat stejnost; monotónnost prostředí takového Starbucksu je uklidňující a zároveň podivně dezorientující; uvnitř této bubliny je možné doslova zapomenout, v kterém městě se nacházíte. To, co jsem nazval nomadalgií, je pocit neklidu, který tato anonymní prostředí, víceméně stejná po celém světě, vyvolávají; nevolnost z cestování, již vyvolává pohyb po prostorech, které by se mohly nacházet kdekoli.“

V našem „hyperstresovém životě překypujícím zklamáními a stimulací“ způsobuje podle Fishera paradoxní otřes klidná radost. Takovou mu způsobují například některé obrazy z filmu Stalker Andreje Tarkovského. V nastalé éře psychologie ega, zacílené na posilování vlastního já, má za podstatné dosáhnout „určitého odstupu, který je zároveň odtažitý a silně působivý“. Jsme „příliš zaneprázdnění na to, abychom se věnovali umění požitku“. Není divu: „Kapitál vyžaduje, abychom se stále tvářili zaneprázdněně, i když není co dělat.“

Guy Pearce ve filmu režiséra Christophera Nolana Memento (2000). Rovněž toto dílo Mark Fisher mistrovsky analyzoval, foto: IFC Films

Co by tomu asi řekl?

Dalo by ve vyzobávání a citování z Duchů mého života ještě pokračovat a rozepisovat se třeba o tom, jak Mark Fisher vystihuje gentrifikaci Londýna (dobyté město bezpečné pro bohaté), jak se v elektronických médiích (především v TV) rozlézá sentiment, jak hédonismus jde ruku v ruce se smutkem a tak dále. Dvanáct, patnáct i skoro dvacet let staré texty Duchů mého života stárnou jen pozvolna, vlastně velká většina toho, co Fisher vidí jako společenský problém, nezmizelo: Naopak, problémy se prohloubily: bydlení dále a podstatně zdražilo, otročení sociálním sítím a jiné on-line komunikaci se stalo normou a někdy i nutností, přestimulovanost pokročila, výskyt duševních chorob povážlivě narůstá.

U těchto chorob se na okamžik zastavme. Fisher dlouhodobě trpěl depresemi a úzkostmi (v přítomné knize to rovněž zmiňuje). Nenahlížel je jako výsostně soukromý problém. Poukazoval na to, že pandemie úzkostí je odrazem nastavení společnosti. Během roku 2016 se jeho psychický stav zhoršoval, na podzim vyžadoval psychiatrickou léčbu, 13. ledna 2017 ve svém bytě spáchal sebevraždu (mimochodem: týden před první inaugurací Donalda Trumpa americkým prezidentem).

Mark Fisher v roce 2014 na festivalu Off The Page pořádaném časopisem The Wire, zdroj: The Wire

Ve výborném doslovu Simon Reynolds poznamenává, jak mu Fisherovo přemýšlení o věcech chybí, jak se přistihuje, že přemýšlí, jak by Mark argumentoval nyní, jaká díla a proč by teď označil za symptomatická. A vyznává se z obdivu k jeho psaní: „Jeho způsob práce se slovy fascinuje jako kontrolovaná kinetika skvělého sportovce nebo tanečníka. A jako kolega spisovatel cítím při čtení Fishera směs obdivu a závisti: sladké žihadlo přání, kéž by mě to to bývalo také napadlo.“

Reynolds právem tvrdí, že „souhlasit s Markem samozřejmě není podmínkou pro to, abyste  se mi mohli vychutnat jeho úsudky a odsudky“. Neboli: nemusí vám konvenovat Fisherova pozice, z níž kritizuje umění a společnost, ideově můžete stát velmi napravo od místa, na němž stával on, ale způsob jeho argumentování a forma, kterou to podává, zasluhují respekt. Byl to mimořádně disponovaný partner či soupeř, který čtenáře nutil přemýšlet nejen o kultuře a umění, ale i o společnosti a o sobě samých v každodenním běhu dnů.

Obálku českého vydání navrhl Pavel Černoch, který stojí za olomouckým nakladatelství Broken Books, repro: ČT art