Hodně vám toho povím, ale zas tak moc toho neřeknu. Toxická feminita Sophie Fritz

„Nechci činit závěry o feminně socializovaných osobách jako celku, které žijí v našem kulturním kontextu, z pozice své individuální zkušenosti bílé, křesťansky vychované, středostavovsky privilegované cis ženy, a proto jsem udělala to, co dělám vždy, když narazím na své hranice. Ptala jsem se, četla, zase jsem se vyptávala, diskutovala a navrch se doptávala,“ píše na začátku své knihy Toxická feminita Sophia Fritz (* 1997). Ovšem v mnoha partiích autorka nečiní nic jiného, než že obrovsky zjednodušuje a zobecňuje. Některé věty a formulace jsou prostě nefér a velmi laciné, takže i s feminismem sympatizujícímu čtenářstvu může nikoliv bezdůvodně připadnout, že tenhle spis je sycen autorčinými ambicemi být hlavně viděna a slyšena. Nicméně Sophii Fritz nelze upřít, že někdy naformuluje natolik trefný postřeh, až nabýváte dojmu, jako kdyby text psala dvě odlišná mentální já.

Prostoupeni/y kapitalismem

Pisatelka definuje Toxickou feminitu jako „feministický projekt“, který chce demaskovat mizogynní slovník, potažmo mizogynní společnost jako celek. A výskyt toxické feminity je „řešení z nouze, strategie pro život v patriarchálním společenském systému“. Toxická feminita se dle Fritz projevuje v několika strategiích, které nemusí být vědomé, promyšlené, nýbrž se k nim ženy „samovolně“ přimknou na základě společenských tlaků a zvyků. Ženy toxickou feminitu projevují a uplatňují především dovnitř – jak dovnitř sebe samých, svých já, tak vůči sobě navzájem. Nejednou autorka zdůrazňuje ženskou intuici, kontakt s emocemi, cit pro bližní. Kromě toho o sobě říká: „… jsem citlivá k náladám, mám vytříbený smysl pro spravedlnost a dokážu lépe odhadnout situace“.

První z analyzovaných pozic je hodná holka, která se snaží všem kolem sebe vyhovět, potlačuje své názory a potřeby, je přizpůsobivá, submisivní, ale mnohdy zjišťuje, že ani tak nedostojí představám druhých, kteří z její submisivity těží. Paradoxem je, konstatuje výstižně autorka, že „empatie a citlivost nezaručují intimitu a autentičnost“. Tady Sophia Fritz působí, že dobře ví, že o čem mluví –  a programově se snaží nebýt hodnou holkou, do níž ji výchova v rodině tlačila.

Jakousi verzí 2.0 hodné holky je silná žena, jejíž sveřepost a samostatnost je pouhým pláštíkem vnitřní nejistoty a pocitu, že si lásku nezaslouží, takže uspokojuje své vnější potřeby a soustavně pracuje na své dokonalosti, touží po moci a uznání. V zaměstnání silné ženy dřou, a přece je často jímá syndrom podvodníka, tedy dojem, že nemají právo vykonávat tu práci, kterou vykonávají. Jenže „podvodník“ sedává za krkem i mužům; tento syndrom těsně souvisí se sebehodnocením toho kterého jedince. Tohle Fritz nebere v potaz. Argumentuje, že jí jde o systémovou kritiku, na vině je proto systém, tedy kapitalismus, který je patriarchální, tudíž bité jsou ženy. „Žena, která reguluje a potlačuje svůj vztek, je vítanou kořistí pro trh založený na sebepochybnostech a sebeoptimalizaci. Žena, která nechává vzteku volný průběh a dovoluje si nebýt dokonalá, představuje pro kapitalismus problém. Taková žena neinvestuje do dalšího předraženého zkrášlovacího produktu, do ozdravného wellness pobytu. Taková žena jde na pizzu,“ tvrdí absolventka scenáristiky na Vysoké televizní a filmové škole v Mnichově. A muži nepracují na svých sebeoptimalizacích? A chlapi, kteří neinvestují do nějakého předraženého produktu, nejsou pro kapitalismus problém?

To je on, stárnoucí bílý muž, velmi pravděpodobně toxický. Ilustrační snímek, foto: Unsplash – macadam13300

Postupme v typologii prezentované Sophií Fritz. Dále tu máme typ mamka. Navenek vykazuje starost, péči, schopnost obětovat se, ale tenhle potenciál je podle autorky ničivý, svou „morální nadřazeností získává moc“ a nad všechny ostatní se povyšuje „nenapadnutelnou dobrotou. Je Madona, svatá, dobrá a nevinná.“ A protože ženy jsou muži „tlačeny do submisivní role“, přenášejí pak „svou dominanci na děti“. „Mateřské opečovávání řadím ke druhu emoční manipulace, a proto také k toxicky feminním vlastnostem, protože patriarchální kultura muže neučí své partnerky utěšit nebo milovat.“

Naše zatracené matky

Přejděme raději ke kategorii oběť. Sophia Fritz: „Role oběti může být současně trumf, kterým se lze ochránit před veškerou konfrontací. Oběť nenese vinu a odpovědnost. Oběť je oběť.“ Proti tomu žádná. Jenže do role oběti se může položit dítě, muž, žena, záleží na kontextu. Autorka přiznává, že ona sama často využila role oběti, aby se vyhnula odpovědnosti. Sebekritickou figuru nabídne v knize hned několikrát: Nejsem žádný svatoušek. Umím být vypočítavá. Přesně vím, co kde říct, jaký na koho dělat dojem, předstírám důvěrnost, vytvářím situace zranitelné pro toho druhého apod. A tak se to vlastně má i s Toxickou feminitou: autorka v těkajícím textu o dvou stech stranách, jehož jádro by přitom vydalo na slušně hutný esej o nějakých dvaceti až třiceti stránkách, mnohokrát píše o sobě, ale není to hluboce poctivá zpověď, nýbrž materiál, který se chce prosadit na trhu, velmi dobře ví, co se nyní (totiž sebeprezentace) nosí a jak sebe sama kapitalizovat (viz ne zrovna levné kurzy rozvíjení sesterského společenství, které Fritz spoluprovozuje v Kolíně nad Rýnem – www.ehrlichleben.de).

Poslední kategorií, jíž Fritz věnuje samostatnou kapitolu, je mrcha. Zde opět autorčino přiznání: „Nenávist k ženám je vepsána do mé sociální DNA, v této knize ji poprvé odhaluju – pro ostatní a pro sebe.“ – Óóóóóóó, jak odvážné!, chce se ironicky a nevěřícně dodat. Autorka na sebe říká, že „u žen jsem při odsuzování chladnější, povýšenější, jako bych od začátku tušila špatnost, která se projeví i v sebemenším prohřešku“. Ono ženské zahlížení, jistá nevraživost vůči jiným ženám je mnohokrát popsaný, těžko ovšem říct, nakolik častý fenomén. Fritz tento postoj vidí coby zvnitřněnou mizogynii, tedy opět výsledek tlaku patriarchátu.

Za produktivní přístup, který může být začátkem ženského osvobození, Fritz považuje určitý typ mrchy. Koho a co tím myslí? „Pokud nebudeme muset skrývat svou touhu, sebelásku, právoplatnou hrdost i příležitostnou lhostejnost a místo toho prohlásíme: Jsme zlé, nevypočitatelné mrchy, může to mít nejen osvobozující účinek na jednotlivce, ale také přeorganizovat poměry. Mrcha má potenciál rozkomíhat staré systémy, protože v této roli mohou ženy samy určovat, co je dobré a co špatné, a najednou říct: V téhle situaci je pro mě správné jednat sobecky.“

Právě mrchami odmítala být, tvrdí autorka, generace „našich matek“, které na sebe v poválečném Německu braly další a další úlohy (že existovala dvě Německa, to nerozlišuje) a my „musíme rozpoznat a pochopit své hluboké zklamání ze zbabělosti“ oněch žen. My musíme vycházet z toho, „co je dobré hluboko v nás“ a ne „co je výhodné pro společnost“.

Německá publicistka a spisovatelka Sophia Fritz (* 1997), foto: Eno de Wit

A přece…

V úvodu byla zmínka o výskytu trefných postřehů v Toxické feminitě – a neměly by být pominuty. Jedním takovým je v několika variantách v knize přítomná poznámka ve smyslu, že vyprávění o sobě samé(m) vůbec nemusí znamenat autenticitu a upřímnost. Fritz má pravdu, když říká, že rovné pozice mezi lidmi jsou „časově náročné a mnohdy závisejí na kompromisech a komplexním vyjednávání, které si ve všedním dni raději ušetříme“ a držíme se zavedených vzorů, i když pro nás mohou být nevýhodné. U výrazu „staří bílí muži“ si všímá jeho zobecňující stereotypizace, zatímco na „staré bílé ženy“ se „pohlíží jako na jednotlivce, jejichž vlastnosti a způsob myšlení se překrývají zcela náhodou“.

Ženy dělají z mužů objekty stejně, jako je dělají muži ze žen, oponuje autorka zavedenému stereotypu a poskytuje několik příkladů, kdy žena maskuje kritičnost i pomstu vůči muži domnělou náklonností či starostí („Musíš si zajít k holiči.“). Snahy muže opravovat má rovněž za jejich objektifikaci. Na jiném místě poznamenává, že se potlačují informace o sexuálním zneužívání ze strany matek či o pachatelkách emočního zneužívání.

Vyskytují-li se v Toxické feminitě formulace, které lze mít za nedospělé či je snad ani nechcete domýšlet (jedna taková ještě bude zmíněna), pak naopak velmi přesně autorka vystihla toto: „Zní to paradoxně, ale je to tak: čím jsme si ve městech fyzicky blíže, tím je příjemnějším adekvátní, v jednotlivých případech až emočně neautentické chování, aby blízkost byla vůbec snesitelná. Jsem vděčná každému, kdo v metru nezačne vyšilovat, když mu stávající situace přeroste přes hlavu.“

Související článek

Takovou radikálnost česká literatura nezná. Próza Constance Debré jde na dřeň

• Josef Chuchma

Já, Já, Já

Sečteno: Sophia Fritz sice předesílá své privilegované postavení, ale v podstatě je nereflektuje. Mnohokrát si nevidí do úst a své právě že privilegované problémy vydává za problémy celospolečenské, ba civilizační. „Nejen nároky naší kapitalistické společnosti vedou k tomu, že rodiče musejí dělat kompromisy v péči a výchově svých dětí,“ tvrdí autorka, jíž se jeví být kapitalismus vrcholem mnohočetných zel v lidské společnosti. Škoda, že si nezjistila, jaké kompromisy „v péči a výchově svých dětí“ museli rodiče, a matky zejména, dělat v zemích reálného socialismu, s jejich mimořádně vysokou zaměstnaností žen. Nebo že nebere v potaz, v jakých podmínkách žijí ženy v islámských režimech.

Pisatelčino volání po sesterské mezigenerační solidaritě, která se musí postavit systému, končí, zdá se, za hranicemi (pořád ještě) prosperujícího Německa. Respektive, když je překračuje, pak v poznámkách, jak ji ranilo, když byla hejtům vystavena zpěvačka Taylor Swift, či jaký seriál viděla a co si z něho vzala a tak dále – pop kulturu ona ráda.

Obálka českého vydání knihy Toxische Weiblichkeit, repro: Host

„Je mi líto otupělých řidičů autobusů, agresivních prodavačů aut, vojáků, kteří umírají za jakousi vlast,“ je jedna z perel Sophie Fritz, kterou vtělila do kapitoly zvané Empatie, v níž vypočítává oběti patriarchátu, k nimž náleží i muži. Mohla by o té „jakési vlasti“ vyprávět třeba ukrajinským vojákům v zákopech…

Spisovatelka a přední německá kulturní žurnalistka Nele Pollatschek (od letoška pracuje v týdeníku Die Zeit) v recenzi pro list Süddeutsche Zeitung v dubnu 2024 případně napsala, že Fritz se mnohem více než o problém toxické feminity zajímá o sebe a vykazuje značnou dávku narcismu, egocentrismu a zobecňování.

Toxická feminita jako celek je produktem nesnesitelně snadného psaní dneška, toho typu knih, jejichž autorky či autoři jen surfují po širokém spektru témat a mixují je s vyprávěním o sobě, což má věci dodat autenticitu. Něco jako monologický podcast na papíře. Pochybuji, že tento veskrze individualistický postoj a produkt může kohokoliv přiblížit k novému typu mezigenerační nezištné solidarity, po němž autorka volá. Ve srovnání s takovou Constance Debré, jejíž knihu Love Me Tender jsme zde nedávno recenzovali, vychází Sophia Fritz jako konjunkturalistická pozérka.