Když Poláci vydávají český jazz: archiváři z GAD Records oprašují zapomenuté skvosty

V sedmnáctém roce své existence GAD Records vydávají na šedesát titulů ročně. Netají se tím, že jedou na nostalgické vlně; hudba z animovaných filmů jako Rexík nebo Bolek a Lolek jsou pro řadu posluchačů připomínkou zvukové estetiky, kterou si pamatují z dětství a rádi si ji připomínají. Nicméně mezi odborníky si GAD Records získal respekt zejména díky bohatě vybaveným reedicím jazzu a rocku; vždy citlivě zvukově ošetřeným a pečlivě dokumentovaným. Specifické postavení v produkci GAD Records mají nahrávky staršího českého jazzu a fusion – jako Jazz Q, Mahagonu, ale i Gustava Broma nebo Marie Rottrové. A jak říká Wilczyński, s českým jazzem má ještě velké plány.

Zaměřujete se hlavně na vydávání archivních nahrávek. Z obchodního hlediska je to jednodušší, než prodávat novou tvorbu?

Pro nás určitě. Zpočátku jsme sice vydali i nově natočené nahrávky pianisty Jana Jarczyka, ale na tom jsme pohořeli. Postupem času jsme si vybudovali silnou základnu posluchačů právě pro archivní nahrávky. Jejich prodej je výrazně jednodušší, než budovat kariéru novým umělcům. Zejména mezi mladými lidmi je o starší věci velký zájem. Například funkové nahrávky rozhlasových orchestrů ze sedmdesátých let si získávají pozornost mladých DJů a fanoušků. Myslím, že je to i proto, že dnes je hudba často vytvářená výhradně počítačově. Staré analogové nahrávky se živými orchestry mají jinou energii a autenticitu, kterou lidé oceňují.

Michał Wilczyński, zakladatel polského labelu GAD Records, foto: Przemysław Pomarański / GAD Records

Hraje v tom roli renesance vinylových desek?

Určitě. Mladí fanoušci se neustále ptají, kdy bude dostupné LP, i když jejich cena roste. I tak je pro nás CD od počátku „královský“ formát – jejich prodeje mají stabilní, dokonce rostoucí tendenci. V minulém roce jsme vydali kolem šedesáti titulů na CD, naopak vinylů bylo pouze asi patnáct.

Streaming je dnes ovšem dominantní. Jak se k němu stavíte?

Mnoho materiálů, které vydáváme, není možné zpřístupnit ke streamování kvůli licenčním omezením. Streaming pro nás představuje jen pět až sedm procent celkových příjmů, takže jej vnímáme spíš jako doplněk a formu propagace. Finančně streaming není efektivní, hlavně s ohledem na tantiémy – kapele to vydělá sotva na malou pizzu.

Jaký je váš přístup k rekonstrukci starých nahrávek?

Takový medicínský, ve stylu „hlavně neublížit“. Pokud je originální nahrávka dobře zpracovaná, jako třeba rozhlasový záznam Krzysztofa Komedy z pražské Lucerny, snažíme se ctít originál. V takovém případě se omezujeme na jemné úpravy hlasitosti. Když jde o kompilace, musíme nahrávky sjednotit tak, aby vznikl soudržný poslechový zážitek, ale vždy se snažíme zachovat charakter původního záznamu.

Vydáváte i nahrávky spíše kuriózní až obskurní. Například takzvanou library music nebo hudbu z dětských animovaných filmů. Co vás k tomu vede?

Naším prvním úspěšným počinem byla kompilace Sonda, sestavená z hudby z polského televizního pořadu o vědě. Tento seriál, který běžel od konce sedmdesátých let, využíval nejen znělky z databáze německého labelu Sonoton, ale i mnoha polských skladeb, dokonce i známé skladby od Tangerine Dream nebo Pink Floyd. My jsme se soustředili na ty méně známé skladby a první edice CD se vyprodala během týdne, vinyl dokonce za tři hodiny. Nostalgie zde hraje velkou roli – lidé si tuto hudbu pamatují z dětství, takže mají radost, když se k ní mohou vrátit.

Co se týče hudby z dětských filmů, zde byla situace jiná. Polské Studio animovaného filmu nás požádalo o digitalizaci svého zvukového archivu a zároveň nám nabídlo možnost vydat některé nahrávky. Letos nebo příští rok se chystáme prozkoumat tento archiv důkladněji a vydat další čtyři až šest alb včetně raných skladeb Krzysztofa Pendereckého. Obecně nahrávky s filmovými soundtracky patří mezi naše nejprodávanější tituly.

Publikujete rovněž reedice řady českých alb, především jazzových, ze sedmdesátých a osmdesátých let. Jak k tomu došlo, že v Polsku vydáváte český jazz?

Osobně mám k české kultuře velmi blízko. V devadesátých letech jsem jako dítě sledoval kanály ČT1 a ČT2, kde jsem poprvé viděl například Monty Python v originálním znění s titulky. Nejen hudební pořady na mě měly velký vliv. Bydlím asi hodinu cesty od Ostravy, takže k české hudbě mám vztah od dětství. Blíže jsem se k ní dostal, když mi bylo asi dvanáct. Tehdy jsem si koupil vinyl Jazzrocková dílna (Panton, 1975), který mě uvedl do fusion. V tom věku jsem neznal kapelu Headhunters Herbieho Hancocka, takže verze skladby Sly, kterou zde hrál český Impuls, jsem bral za standard. Hancockovu verzi jsem později vnímal jako slabší. Mám radost, že v květnu konečně vydáme reedici Jazzrockové dílny včetně informací ze zákulisí. Jako kluk jsem pochopitelně netušil, jak důležitý byl tento koncertní záznam pro jazzovou scénu v Polsku i Československu. Samozřejmě existují nahrávky, které nemůžeme vydat kvůli chybějící dokumentaci nebo nemožnosti kontaktovat dědice zesnulých hudebníků. To nás trochu trápí, ale jinak je proces vydávání české hudby poměrně hladký.

Přední část původního obalu LP Jazzrocková dílna, zdroj: ČT art

Mezi českými kapelami, které vytahujete znovu na světlo, má výsadní postavení Jazz Q Martina Kratochvíla. Říká, že o jeho nahrávkách víte možná víc než on sám. Čím vás jeho hudba tak fascinuje?

Nejprve musím říct, že kontakt s Martinem navázal kolega Łukasz Hernik, který pracoval na mnoha nahrávkách GAD Records. Právě on se s Martinem spřátelil jako první. Pro mě byla vždy fascinující Martinova všestrannost. Když si poslechnete alba jako Pozorovatelna, Elegie nebo Hvězdoň, uslyšíte tři zcela odlišné kapely. Přesto mají znatelný rukopis – typickou harmonii a melodické postupy, které činí jeho hudbu jedinečnou.

Když jsme se Martina zeptali, zda má nějaký materiál k vydání, poslal nám koncert z Bratislavy, který jsme vydali pod názvem Živí se diví: Live in Bratislava 1975. Sám si nebyl jistý, zda o něj někdo bude mít zájem. Často o svých nahrávkách říká, že nejsou dost dobré, že ten koncert nebyl nejlepší. Ale většinou ho přesvědčíme. Na podzim připravujeme album nevydaných nahrávek Jazz Q z konce osmdesátých let, které vznikly pro jeden televizní pořad. Představují most mezi albem Hvězdoň a pozdější tvorbou.

Zadní část původního obalu LP Jazzrocková dílna, zdroj: ČT art

S Československem rovněž souvisí vaše vydání koncertu legendárního polského pianisty Krzysztofa Komedy z Prahy z roku 1964, který pochází z rozhlasových archivů. Jaký význam má tato nahrávka v kontextu Komedovy diskografie?

Objevili jsme ji úplnou náhodou, když jsme v rozhlase hledali nahrávky vibrafonisty Jerzyho Miliana z festivalu v roce 1965. Ty se bohužel nedochovaly, ale našli jsme záznam Komedy z předchozího roku. Je to velmi neobvyklý koncert. Komeda tehdy hrál v Praze a asi týden nato vystupoval na Jazz Jamboree ve Varšavě, přičemž v každém městě vystupoval s jinou rytmickou sekcí. Pražská nahrávka je výrazně energičtější a dynamičtější než jeho obvyklá tvorba. Komeda bývá spojován spíše s klidnějším, skandinávským stylem hry. Toto album ukazuje úplně jinou tvář jeho hudebního projevu. Pro mnohé posluchače to bylo skutečné překvapení – leckterým nahrávka otevřela oči.

Nedávno jste vydali koncert legendární kapely Weather Report z Berlína z roku 1971, neobvykle s rozšířenou dechovou sekcí. Je to určitý milník pro váš label? Pokud se nemýlím, je to první nahrávka západních umělců ve vaší produkci…

Ano, je to první západní nahrávka v hlavní katalogové řadě GAD Records. Předtím jsme v našem sub-labelu Chica Disc vydali několik alb německých fusion a prog-rockových kapel. Ale vydání Weather Report – Berlin 1971 pro nás bylo něčím výjimečným. Blížilo se patnácté výročí založení GAD Records a chtěli jsme si nadělit dárek. Když jsme náhodou našli tyto pásky v Berlíně při hledání nahrávek houslisty Michala Urbaniaka, věděli jsme, že musíme udělat vše pro jejich vydání. Oslovili jsme Tonyho Zawinula, syna Joe Zawinula, a během pěti minut jsme se dohodli. Řekl jen: „To je skvělý nápad, jděte do toho!“ Byla to tedy skvělá oslava našeho výročí.

Nahrávka pochází z archivu německé rozhlasové stanice NDR, která tehdy pořádala jazzové workshopy, kde se setkávali hudebníci z různých kapel. Zde Weather Report hráli s několika evropskými hráči, například s Alanem Skidmorem nebo Johnem Surmanem. Z hlediska rekonstrukce nebylo potřeba dělat žádné větší zásahy. Zvuk byl velmi čistý a v dobré kvalitě.

Zásadní postavení ve vašem katalogu mají nahrávky kultovní polské rockové kapely SBB, která byla značně oblíbená i v Československu. Ty vydáváte dlouhodobě, a to jak řadová alba, tak mnohé dosud neznámé záznamy. Nyní jste vydali také jejich knižní biografii, přesněji první díl, zaměřený na jejich tvorbu ze sedmdesátých let. Jak se vlastně vyvíjel váš vztah k SBB?

S kapelou SBB spolupracuji od roku 2002, tedy už velmi dlouho. Spravuji jejich archiv, někdy jsem s nimi jezdil i na turné. Můj vztah k této kapele je tedy nejen profesionální, ale i osobní. Psát knihu o SBB bylo náročné. Ponořil jsem se do jejich historie tak hluboko, že bylo obtížné rozhodnout, co do knihy zahrnout a co už by bylo zbytečně podrobné. Nakonec šlo hlavně o destilaci informací – vybrat to podstatné a přehledně to podat čtenářům. Starší kniha o SBB, Wizje, na které jsem se podílel v roce 2003, vznikla narychlo během několika měsíců. Nebyl jsem s ní spokojený, takže jsem dlouho přemýšlel o jejím přepracování. Trvalo to dlouhých dvaadvacet let, ale konečně se mi podařilo knihu dokončit. V polovině května bude k dispozici.

V knize se zabýváte také recepcí SBB českým publikem. Proč byla skupina v Československu tak populární?

Když jsem o tom mluvil s klávesistou Józefem Skrzekem, říkal mi, že v období normalizace v Československu lidé vnímali jejich hudbu jako symbol svobody. Skladba Freedom with Us byla jednou z nejznámějších a skrze ni podle něj dávali posluchačům zprávu: vydržte, svoboda za to stojí.

SBB hráli v Československu mnohokrát. Jejich první koncert byl pravděpodobně v roce 1974 nebo 1975, ale skutečný průlom nastal v roce 1977, kdy vystoupili v Brně na velodromu na Koncertu mládí a míru. Byla to obrovská akce se čtyřiceti až padesáti tisíci diváky. Józef Skrzek mi řekl, že to byl jeden z nejdůležitějších koncertů jejich kariéry, stejně jako vystoupení v Roskilde v roce 1978.

Další zajímavý příběh se váže k roku 1980, kdy měl Józef doma v Polsku nějaké osobní problémy a nestihl včas dojet na koncert ve slovenských Nových Zámcích. Takže SBB tehdy vystoupili vůbec poprvé bez něj. Místo Skrzeka hrál na klávesy kytarista Sławomir Piwowar, což dalo celému vystoupení zcela jiný zvuk. Inspirovali se tehdy kapelami jako Return to Forever a celý koncert byl jednou velkou improvizací (pozn. autora: tento záznam vyšel u Silesia Records pod názvem SBB: Live in Czechoslovakia 1980).

Nahrávek SBB jste vydali opravdu mnoho. Jaký je váš koncept vydávání jejich starších desek?

Existují tři hlavní linky. První je řada běžných studiových alb. Některé tituly nelze znovu vydat kvůli licenčním podmínkám, ale například album SBB vydané původně českým Supraphonem vyjde opět letos v červnu. Vydáme ho s upraveným seznamem skladeb a s novými bonusy.

Druhá řada je Live Cuts, která mapuje koncertní nahrávky skupiny. SBB měla velmi variabilní koncerty – podobně jako Grateful Dead nebo Frank Zappa, u nichž každé vystoupení mohlo být zcela odlišné. Příští deska v této řadě bude koncert z roku 1980, nahraný deset dní před rozpadem kapely. Je to fascinující dokument – SBB byli unavení hraním stále stejných skladeb, takže první skladbě v setlistu předcházelo improvizované dvaatřicetiminutové intro. (Pozn. redakce: skupina SBB se sice roku 1980 rozpadla, ale v devadesátých letech se několikrát vždy nakrátko vrátila, v roce 2000 pak setrvale obnovila činnost.)

Třetí řada jsou Radio Sessions, tedy nahrávky z rozhlasových studií nebo ze speciálních projektů, například filmové hudby. Tento projekt bude pokračovat, ale pravděpodobně ne dříve než příští rok – i největší fanoušci SBB si potřebují občas odpočinout.

SBB jsou v Česku stále populární, zejména mezi pamětníky. Nechystáte se vydat také některé jejich české koncertní záznamy?

Máme jen několik koncertů z Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze ze sedmdesátých let, ale jejich kvalita není dostatečná pro vydání. Nicméně jsme vydali sólové album Józefa Skrzeka Wojna Światów Live. Jde o záznam, který vznikl v roce 1981 v pražské Lucerně po rozpadu SBB. Existují i nahrávky obnovené sestavy SBB z pozdějších let, například z let 2007–2008. Možná se k nim v budoucnu vrátíme, ale uvidíme, jak nám to časově vyjde.

Chystáte se vydat další nahrávky z českých archivů? Zmínil jste už reedici Jazzrockové dílny…

Jazzrocková dílna by měla vyjít koncem května. Zde jedna zajímavost: na původním vydání je skladba Živí se diví od Jazz Q ve studiové verzi s dodatečně přidaným potleskem. Je to vlastně taková fake verze, oproti ostatním kapelám, které natáčely živě. Nyní zde bude bonus z Kratochvílova archivu, skutečně živá verze Živí se diví.

Pracujeme na kompletním vydání studiových nahrávek kapely Impuls. Plánujeme dvoudiskovou edici, která by zahrnovala všechna studiová alba kapely. Koncertní nahrávky Impulsu zřejmě vydáme samostatně v roce 2026.

Dalším zajímavým projektem je vydání rozšířeného záznamu ze série Inter-Jazz od Supraphonu. Na třetím díle této řady hrál Jazzový orchestr Československého rozhlasu, pod vedením polského saxofonisty Jana Ptaszyna Wróblewského. Původní album obsahovalo jen část této session – my vydáme i zbytek dosud neznámého materiálu.

Michał Wilczyński, zakladatel polského labelu GAD Records, foto: Przemysław Pomarański / GAD Records

Co etika vydávání dříve nepublikovaných nahrávek? V minulosti se o tom vedly rozsáhlé diskuze, například v souvislosti s vydáváním neznámých nahrávek Milese Davise. Jak to vnímáte?

Nechci vydávat vše, co v archivech je. Jsou labely, které chtějí zveřejnit doslova každou notu, včetně nepovedených verzí. Myslím, že to není správná cesta. Každé album by mělo vyprávět příběh, být uceleně, a předkládat posluchačům jasnou vizi. Vždy se snažím prezentovat hudebníky v tom nejlepším světle.