Když se japonské divadlo nó po více než třiceti letech zjevilo v Praze

Kdo se ten horký čtvrtek dostavil do historické budovy Národního divadla a přišel takzvaně na „divadlo“, asi byl zprvu poněkud překvapen. Černé jeviště zdobil pouze malovaný horizont s obrázkem pinie, na podlaze byl jen naznačen půdorys klasického japonského jeviště – čtyři rohové sloupy tu byly naznačeny metrovými hranoly, podobně byla vytyčena i cesta do zákulisí (hašigakari). Na první pohled bylo zřejmé, že nejde o scénografické prvky, nýbrž o orientační body pro herce.

Poté se na scénu vcelku civilně vyrojila skupina mužů v černých kimonech s bílými rodovými znaky (moncuki) a v širokých kalhotách hakama tlumených barev, doplněných bílými ponožkami tabi. S kamenným výrazem se posadili na černou podlahu – hudebníci s nástroji fue, kocuzumi a ócuzumi i taiko do zadního plánu, čtyřčlenný sbor na pravou stranu. Hvězda celého večera, mistr Takaši Takeda, se nezvykle objevil v kimonu šedivém, které běžně oblékají spíše níže postavení členové souboru. Tuto barvu prý držitel titulu ningen kokuhó („žijící národní poklad“) zvolil záměrně, jak mi posléze sdělil: „Říkal jsem si, že v zahraničí to nebude faux pas a nechtěl jsem splývat s černou podlahou.“

Jeho tanec šimai ze hry Kantan (česky Polštář z Kantanu) by bylo možné přirovnat k precizní baletní variaci, již dokáží ocenit především zasvěcení. Kamenný výraz tváře nutil publikum soustředit se na nuance v držení těla, jímž Takaši Takeda dokázal vyjádřit celý dramatický oblouk zpívaného doprovodu. Herec představoval čínského poutníka, který znaven pátrá po štěstí, ve snu se mu pak zdá, že získá moc, slávu i dlouhý život, který však prohýří, aniž by jej naplnil – teprve procitnutí a poznání pomíjivosti naplní jeho duši klidem. Přestože choreografie sestává spíše z formálních póz kata, právě ladnost pohybů vějíře, energie kroků, dynamika obratů nebo i jen síla, s jakou dlaň svírá vějíř, to vše promlouvá natolik výmluvně, že se bělovlasý tanečník dokáže změnit z unaveného poutníka v rozverného mladíka i vážného vladaře.

Na představivosti záleží

V dalším tanečním kuse již bylo možné obdivovat i tradiční kostým s maskou. Dcera mistra Takedy, Isa Takeda, se také učila od těch nejlepších – několika generací svých předků a příbuzných. Zatančila tanec ze hry Izucu (Roubení studny), vrcholného díla dramatika Zeamiho Motokija na motivy Příběhů z Ise. Jedná se o drama „lásky až za hrob“, zjevení ducha ženy, která smutkem nad ztrátou svého muže nedokáže dosáhnout klidu, a oblečena do oděvu svého milého – dvorského básníka Ariwara no Narihiry Ariwara z raného období doby Heian (ta je ohraničena letopočty 794–1185). Žena tančí o své lásce a touze, radosti i smutku. Vzpomíná na dobu dětství i mládí u studny, při níž si často hrávali, a v odrazu hladiny poté zří podobu svého milého. Žen v rolích šite je i v Japonsku stále velmi málo a slyšet za dřevěnou maskou vibrato ženských hlasivek není běžné. Pro roli vdovy je to však velmi příhodné a maska jemnými sklony a gesty ožívá v tanci více než civilní kamenná tvář.

„Musím umět hrát všechny role, ale přece jen vždy máme na mysli diváka a jeho vnímání, každý herec se hodí na jiný typ rolí lépe. V evropském hledišti je během představení tma, tak reakce publika bohužel nevidíme a musíme se soustředit pouze na sebe,“ přiznává Isa Takeda.

Divák, který nezná nó nebo nerozumí japonskému libretu, se během tanců musel nechat unášet pouze vlastní představivostí. Osvěžení proto přinesla komická mezihra v podání českého Divadla kjógen. Středověká fraška o hrdém pánovi, svérázném sluhovi a soudku znamenitého saké Kučimane přesvědčila obecenstvo o tom, že i tradiční japonské divadlo znalo satiru i ironii, milovalo jazykové dvojsmysly a téma etikety a alkoholu je nevyčerpatelnou studnicí humoru napříč zeměkoulí.

Z komické mezihry v podání českého Divadla kjógen na večeru divadla nó v pražském ND, foto: Gabriela Goffová

Brňan téměř Japoncem

Efekty, výpravu i narativ kompletní divadelní hry se všemi složkami (a českými titulky) jsme si mohli užít v druhé půli večera. Scénář dramatu Cučigumo (Pavoučí démon) sleduje starou legendu o pavoučím démonovi, který navštíví nemocného válečníka Minamota no Raikó. Jeho věrný vazal Hitorimuša se vydává se skupinou bojovníků do hor, aby přízrak našel a zničil.

Scény soubojů, v nichž se bojuje ostrým japonským mečem proti pavoučím vláknům, vrhaným efektně strašidelným démonem, jsou zajímavým příkladem kompromisu mezi náznakem a výkladem, poetickou symbolikou gest a scénickou i hudební doslovností. Upomínají na japonské horory plné duchů a předsmrtných rituálů i nadpřirozené síly hrdinů anime. Dokola sedící zpěváci a hudebníci svým civilním kostýmem a kamennou tváří úmyslně narušují iluzi, čímž ještě podtrhují herecké výkony.

Záběr z inscenace hry Cučigumo (Pavoučí démon) na večeru divadla nó v pražském ND, foto: Gabriela Goffová

Kompletní drama obsahuje v půlce krátkou humornou mezihru, mnohdy využívanou pro převlek hlavního herce. Pro takovou mezihru existuje označení kjógen a herec srozumitelnějším jazykem a méně zpěvnou deklamací doplňuje vážnou hru komickým vyprávěním. Národní divadlo zažilo světovou premiéru toho, že tento výstup zahrál nejaponský herec, a ještě k tomu v češtině. Igor Dostálek, jeden ze zakladatelů zmíněného brněnského Divadla kjógen, se této úlohy chopil bravurně – hlediště se bavilo jeho historkou o statečných krabících, aniž by si uvědomovalo, že jde o vtipy bezmála pět set let staré, a celý herecký ansámbl mu ještě dlouho po skončení gratuloval k výjimečnému výkonu, jemuž sice nerozuměli, ale velmi přirozeně jej do hry adoptovali.

Doufejme, že na příští představení nebudeme muset čekat dalších třicet let. Je znát, že kvalitní umění si své diváky najde bez ohledu na zeměpisnou délku či století.

P.S.: Následující den se soubor představil v Divadle ABC s hrami Funa Benkei a Kokadži, které propojil kjógen Busu v češtině. I zde si vysloužil ovace a nadšené Bravo!