V proslulém Laichterově domě se moci ujal Řád. Divadlo Pomezí se vypravilo do hájemství knih

Pojem imerzivní divadlo zakořenil v českém prostředí především díky iniciativě Divadla Pomezí, které se tomuto žánru už více než deset let výhradně věnuje a intenzivně rozvíjí jeho principy. Tím klíčovým principem je aktivizace diváka, jenž se stává spolutvůrcem konkrétního představení v daný den, v přítomném okamžiku. Je vtažen či ponořen do herecké akce svou bezprostřední blízkostí (zapomeňte na klasické auditorium a portál kukátkového divadla), nezřídka také interakcí s performery, především však tím, že si sestavuje vlastní jedinečnou verzi příběhu podle toho, kterých z paralelně probíhajících dramatických akcí se zúčastní. V nejnovějším tvůrčím počinu Pomezí, pojmenovaném Mapa ticha, se poslední zmíněné kritérium jeví jako kámen úrazu.

Dům, kde vládne řád

Počátkem dvacátého století navrhl na pražských Vinohradech architekt Jan Kotěra modernistickou budovu pro knižního nakladatele Jana Laichtera. Firmu osudově zasáhl komunistický převrat. V polistopadových časech našlo v takzvaném Laichterově domě útočiště nakladatelství Paseka (sídlilo zde v letech 2000–2021). Poté, co prostory opustilo a přesunulo se do Karlína, Laichterův dům se pozvolna otevírá veřejnosti. Aby majitelé nemovitosti, potomci zakladatelů značky Laichter, přilákali pozornost širší veřejnosti ke zrekonstruovaným interiérům a zároveň jí umožnili dotknout se paměti místa, oslovili právě i Divadlo Pomezí s nabídkou „intervence“.

Umělci k tomu přistoupili zodpovědně: Využívají jen neobývané prostory (suterén, vyvýšené přízemí, první patro a půdu) domu a dbají na ohleduplný pohyb uvnitř prostor. Protože jde o chráněnou kulturní památku, scénografii (je obvykle hlavní devizou produkcí, za něž opakovaně sklízejí ocenění) tentokrát upozadili a nechávají promlouvat autentický interiérový dekor s dobovým vybavením domu. (Pro připomenutí: jinou inscenací Divadla Pomezí, která využívá ceněnou pražskou stavbu, totiž Winternitzovu vilu, je titul Dům v jabloních, který má soubor na repertoáru od jara 2018 až dodnes.)

Postava správce Eliáše (Jiří Böhm) ve své úvodní promluvě opěvuje geometrickou harmonii architektonických a dekorativních prvků interiéru. Tímto oslím můstkem nás (respektive některé z nás, kteří jsou zrovna přítomni v „jeho“ pracovně) nenuceně přivede k námětu inscenace: tím je právě tento dům a Řád, jenž ho spravuje. Směrnice Řádu jsou vylepeny na různých místech, kam je návštěvníkům umožněn vstup. Dočteme se v nich mimo jiné to, že Řád uchovává slovo nebo že Řád je strážcem příběhu. Ano, i v tomto domě existuje knižní firma a o její zachování v té či oné podobě také běží. Správce určuje, které knihy jsou na prodej, které skončí v kotelně a které ve vakuovaném balení bez přístupu vzduchu. Kromě knihovny či kotelny najdeme v domě i úschovnu (jakési ústředí, podléhající striktním pravidlům Řádu), nebo dokonce meteorologickou observatoř, v níž měřící přístroje sbírají data o počasí.

Ačkoli je dům do sebe zavinutým vesmírem, je to právě komunikace s vnějším světem, co je hybatelem dramatického napětí. I nepatrné podněty, anebo naopak jejich nevysvětlitelná absence, dramaticky rozkolísají homeostázi tohoto specifického organismu. Ať už je řeč o nenadálých inspekcích, dychtivě očekávaném i obávaném vyzvánění telefonu nebo obráceně – významně omezené distribuci knih do knihkupectví.

Vojtěch Bartoš v inscenaci Divadla Pomezí Mapa ticha, foto: Pomezí – Tereza Šolcová

Domysli si sám

Příběh domu animuje devět postav. Každá zastává specifickou úlohu, ale má také svoji vlastní historii a s ní spojený osobní příběh. Všechny linky a množství motivů jsou vzájemně propletené a dešifrovatelné jen skrze střípky kryptických dialogů, popřípadě samomluv, kdy se postavy vyjadřují ve třetí osobě jakoby z pozice vypravěče. Zatímco animozita ve většině vztahů bije do očí, četná milostná pouta se pod ní úzkostlivě skrývají. Do toho občas zazní reprodukovaná lyrizovaná, pouze náladotvorná textová vata.

Aby toho nebylo málo, v každé místnosti se nacházejí zápisníky, v nichž lze stopovat vývoj duševního rozpoložení ještě jedné postavy, která ve hře nemá herecké zastoupení, ale děj se na ni odkazuje. Jak je zřejmé, a s tím i daný žánr záměrně pracuje, velká část popsaného dění se nedá usledovat. Scénář, který je kolektivním dílem tvůrců, je spletitý a myšlenkově bohatý, avšak nemohu se ubránit pocitu, že na dvouhodinový divácký zážitek je překombinovaný. Jednotlivé dějové linky jsou provázány do té míry, že jen málo fungují samostatně, a hrozí, že bez porozumění souvislostí si odnesete rozpadlou mozaiku s absencí mnoha dílků. Zkrátka: namísto vícero individuálních verzí příběhu poskytuje inscenace nepřeberné množství indicií, detektivních stop, z nichž se po jedné návštěvě podaří odhalit jen malá část a ucelenější příběh se dá jen velmi obtížně poskládat.

Jak už bylo naznačeno, inscenace by se dala označit za detektivku. Nedořečené dialogy, podobně jako začerněná slova v knize, účinně stimulují diváckou zvědavost. Umožňují vnímat děj i v různých žánrových polohách – od mysteriózního po subtilnější milostné či psychologické drama. Anebo ho abstrahovat a číst jako historické podobenství. Stylově bychom mohli ve vyprávění zachytit kafkovsko-orwellovské ozvuky, i mnohé další (záleží na optice). A podobně se proměňuje atmosféra, pohybujeme-li se v temných prostorách suterénu, či naopak v místnostech nad zemí zabydlených honosným původním nábytkem. Je zapotřebí přiznat, že režie Lukáše Brychty využívá prostory maximálně efektivně a dramaturgický timing (Barbora Smolíková a Kateřina Součková) jednotlivých akcí uvnitř takto náročného schématu je naprosto přesný. Herecká sestava se pohybuje po „mapě“ domu suverénně a své postavy oblečené do retro kostýmů pečetí přesvědčivými psychologickými rysy. Za všechny bych vyzdvihla Richarda Fialu, který roli kotelníka Tonyho vtiskl vnitřně drásavou syrovost, podtrženou nezaměnitelným tikem ve tváři.

V Mapě ticha nemají povoleno diváci s herci interagovat, struktura vyprávění i jednotlivé repliky jsou pevně dané. A pokud vím, herci nebudou příliš sdělní ani po skončení představení, až budete ve skupince s ostatními návštěvníky zvědavě dávat dohromady individuální poznatky. Ne proto, že by nechtěli, ale protože okolnosti, které se jejich postavy bezprostředně nedotýkají, sami neznají. Mně osobně se vyplatila druhá návštěva, abych dokázala tvar komplexněji uchopit. Neznamená to, že mě stále neprovokují nezodpovězené otázky. Ale to už k danému formátu patří a má to své osobité kouzlo.