Když umělec pendluje mezi dvěma světy a romantičnost se střetává s realitou. Výstava Aleše Nováka

Samotná instalace je intervencí do architektury daného galerijního prostoru – a nutno podotknout, že velmi zdařilou. Aleš Novák (* 1980) využívá vodovodní trubky, kryty zásuvek i kovové sušáky na prádlo jednak jako součást instalace, jednak je přizpůsobuje dalším funkcím. Kovové trubky jsou rozmístěny podél zdí i volně do prostoru; v některých případech dokonce není jasné, zda jsou součástí instalace, anebo zda náleží k vybavení interiéru. Tyto trubky zároveň v řadě případů slouží jako závěsný systém pro Novákovy malby, některé z nich jsou díky tomu zavěšeny přímo v prostoru.

Aleš Novák je nejen malíř, ale i sochař a architekt a ve vstupní části jeho výstavy Pendler v pražské Galerii HYB4 je instalována tato reliéfní plastika; průrva mezi jejími dvěma částmi také může symbolizovat hranici, foto: ČT art – Josef Chuchma

Novákova prezentace děl je poměrně neobvyklá, ale funguje dobře. Plátna mnohdy nesou stopy opotřebení a času – malba bývá popraskaná a vystupuje z ušpiněných pláten. Tento přístup vnímám jako metaforu: křehkost materiálu odkazuje k pomíjivosti lidské existence, k otázce dočasnosti – ať už jde o krajinu, dílo nebo člověka samotného. Zblízka jsou Novákovy obrazy abstraktní, avšak s rostoucím odstupem se z nich vynořují živé krajiny, které návštěvníka dokážou vtáhnout do meditativního okamžiku.

Klidné krajiny jsou v kontrastu se zmíněnou industriální instalací, kterou jsem vnímal jako zhmotnění volání města. Ostatně odkazuje na to titulní slovo výstavy: pendler je osoba žijící v jedné zemi, ale pravidelně překračující hranici, aby pracovala v jiné. V kurátorském textu Filip Kazda tento pojem vysvětluje a zároveň interpretuje – označuje jím toho, kdo pravidelně překračuje hranici mezi dvěma světy. Aleš Novák tuto hranici překračuje každodenně: z ticha přírody zpět do hluku města, z vnitřní svobody do ekonomické nutnosti. Trubky, rozvody, zdi – to je prostředí, do něhož se musí navracet. Instalace tuto dualitu fyzicky zpřítomňuje. Výstava funguje jako ucelený organismus i díky tomu, že tyto dva světy zde nestojí v napětí – spíše se navzájem posilují, žádný z nich nepřevládá nad druhým.

Jedno z pláten Aleše Nováka na jeho výstavě Pendler v pražské Galerii HYB4, foto: ČT art – Josef Chuchma

Absence popisků u děl – osvědčený přístup, který kurátor Kazda v tomto prostoru opakovaně uplatňuje – nutí návštěvníka k soustředěnému pohledu. Nikdo mu předem nesděluje, jak co má vidět, poskytuje prostor vnímat vystavená díla jako taková. Výstavu Pendler vnímám jako intimní zpověď o tom, že romantická představa umělce tvořícího výhradně v inspirativním prostředí není dnes běžnou realitou. Zároveň v Novákových dílech jistá romantičnost je zachována, ostatně inspirativní prostředí přírody si nás dokáže „zavolat“ zpět stejně naléhavě jako město.