Dřív jsem mluvila o erotice, teď chci otevírat mateřská témata, říká umělkyně Lucie Rosická

Když jsem se s Lucií Rosickou (* 1998) domlouvala na rozhovoru, měla jednu podmínku – sejít se v kavárně s dětským koutkem. Zatímco probíráme docela intimní témata, Lucie jedním okem neustále sleduje svého syna, který si hraje. Jak sama říká, neustále přeskakuje z role do role – v jednu chvíli je „ambiciózní umělkyně“, v druhou máma, která je zodpovědná za něčí dětství a nechce ho pokazit.

A někdy je prostě všeho moc a celý svět se jen mihotá. I to jsou témata, která na svých obrazech z výšivek reflektuje. Stejně otevřeně jako dřív zobrazovala třeba hračky pro dospělé, holení nohou nebo polonahé selfies v zrcadle. Její současná výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení trvá v Trafo Gallery do 14. června a jejím kurátorem je Thom Oosterhof.

Tvorba Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

Vaši rodiče jsou sběratelé erotického umění. Mají ve sbírce i něco od vás?

Mají. Máma si loni k Vánocům přála jeden menší látkový vyšívaný obrázek a pak mají jeden, který jsem jim dala jako dárek k třicátému výročí svatby.

Bavili jste se někdy o tom, proč vlastně začali sbírat zrovna tento druh umění?

Řekla bych, že je to i tím, že táta je letecký modelář a má rád pin-up estetiku. Od dětství si kreslil takové ty pin-up holky na modely letadel. Má taky rád komiksy od Káji Saudka, možná i tam je nějaká návaznost…

Tvorba Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

Jak se vám vyrůstalo v obklopení těchto obrazů? Ovlivnilo to váš pohled na tělesnost a umění jako takové?

Díky tomu, že jsem v tom vyrůstala, to pro mě bylo velmi přirozené. Neřešila jsem to. Spíš to řešili lidé, kteří k nám chodili na návštěvu. Jenomže dítě má hezkou schopnost vnímat v daný moment jen to, čemu rozumí. Takže ve chvíli, kdy jsem tam začala vidět erotiku, už jsem sama chápala, o co jde. Vizuálně mám hranice posunuté, ale to je i tím, že jsem z generace dětí, které vyrostly na internetu. Kamarádka mi porno ukázala v první třídě… Jestli něco reálně změnilo něco ve mně, tak spíš tohle než umění mých rodičů.

V rozhovoru pro Czech Design jste řekla: „Mám obecně nejspíš posunuté hranice vnímání toho, co by se mělo a nemělo na veřejnosti ukazovat nebo o čem by se mělo a nemělo mluvit.” O čem by se tedy mělo, a o čem nemělo na veřejnosti mluvit?

Pár let zpátky jsem otevřeně mluvila v souvislosti se sebou o erotice. Teď vnímám svou sílu v otevírání mateřských témat. Protože je to v něčem mnohem intimnější a také důležitější. Kdybych o některých momentech věděla dřív, mentálně bych se na ně lépe připravila. Mám teď privilegium otevírat témata jako je třeba moment prvního podívání se na sebe po porodu. Mně to trvalo devět měsíců, než jsem se k tomu odhodlala. Nebo téma poruchy příjmu potravy, které se mi teď vrátilo jako bumerang.

Výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

A je něco, co je i pro vás za hranou, tabu, o čem byste nechtěla mluvit?

V momentě, kdy si myslím, že něco tabu je, tak si říkám, proč by to vlastně mělo být tabu… Asi bych třeba nechtěla zveřejňovat intimní fotky s partnerem. Ale s porodem jsem ztratila strašně moc zábran. Občas se k vám chovají jako ke kusu masa – „lehněte si, roztáhněte nohy“. Tak co by pak ještě mělo být tabu? Navíc jsem vyrůstala ve velmi otevřené rodině, kde jsme tyto věci mohli řešit. Tabu neexistovalo. Když jsem se zeptala, co je klystýr, řekli mi to. Co by na tom mělo být špatného?

Nicméně když jsme spolu natáčely reportáž pro Události v kultuře a zamířily jsme do rudého pokojíku, který ukazuje jisté divoké představy, projevila jste obavu, co na to řekne babička…

Z toho si dělám spíš srandu, myslím, že jim je to jedno. Záleží mi na tom, jestli jsem s tím v pohodě já. Občas se zamyslím, jestli s tím bude v pohodě můj syn, až vyroste, ale pak si řeknu, že mě prostě musí akceptovat takovou, jaká jsem. Až se za deset let zeptá, co dělám, řeknu: „Umění.“

Výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

Trafo Gallery jste proměnila v samoobslužnou prádelnu. Proč jste si zvolila právě tuhle metaforu?

Praní mi přijde jako vhodná metafora nejen pro mateřství, ale i pro to, jak nás proměňují zásadní zkušenosti. Praní je opakující se cyklus. A stejně tak nás některé události semelou a vyždímají, „vypadneme“ z nich opotřebenější.

Je to také narážka na stereotypní ženskou práci. Hezky to hraje s mou novou estetikou „glitche“ – rozbíjení obrazu ve směru praní prádla. Je v tom fyzická nejednotnost, kdy už moje tělo nepatří jen mně, a mentální nejednotnost při přepínání mezi rolemi. Jako přepínám tady, kdy jedním okem sleduju syna a zároveň mluvím s vámi. Zároveň nemůžete soudit mateřství na základě jednoho špatného dne, stejně jako obraz na základě jeho malé části. Musíte ho vidět s odstupem.

Lucie Rosická, foto: Trafo Gallery

Daří se vám koukat se na život s odstupem?

Teď už ano. Na podzim to bylo horší, to jsem byla to „vyprané prádlo“.

Když mluvíte o stereotypně vnímané ženské práci, máte pocit, že se pohled na ni oproti starším generacím proměňuje?

V tomhle mám docela tradiční manželství, peru já.

Výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

A nevadí vám to?

Občas remcám, ale tak když jsem si ho vybrala… U nás doma, když jsem byla s rodiči, byla situace specifičtější: měli jsme paní na úklid, protože máma pracovala na full time a táta to dělat nechtěl, ale zároveň nechtěl, aby máma trávila čas úklidem místo toho, aby byla s námi. V něčem to bylo nadčasové. My teď máme taky paní, co mi pomáhá s úklidem, ale peru já.

Proč vytváříte obrazy na textilu? Co by plátno nedokázalo?

Zážitek z malby je pro mě zprostředkovaný. U plátna používáte štětec a barvy, ale u látky můžu používat přímo ruce. Šicí stroj mi umožňuje dostat se do neskutečně soustředěného flow. Neustále posloucháte zvuk stroje a podobně jako u auta poznáte, kdy je potřeba přeřadit. To mě dokáže úplně pohltit. U malby jsem to nikdy necítila.

Jaký máte režim, když tvoříte s malým dítětem? Protože uznávám, že tenhle rozhovor je i pro mě docela výzva na soustředění…

Člověk si musí práci rozumně rozfázovat. První rok to bylo jednodušší, ateliér mám přes ulici, takže když manžel přišel z práce, mohla jsem tam na hodinu skočit. Teď už syn vyžaduje daleko větší mentální komunikaci, takže nejsem schopná tak rychle přepínat. Práci v ateliéru lepím díky hlídání a prací večer. To je pro mě aktuálně nejproduktivnější okno – od osmi večer, když syn usne. Musela jsem si proces rozdělit na čas kreativní a čas, kdy pracuju. Když mě přepadne „kreativní průjem“, jen si píšu poznámky a skicuju. Do ateliéru pak jdu až v momentě, kdy přesně vím, co budu dělat, a neplýtvám časem.

Výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

Dříve jste ve svých autoportrétech nepřiznávala obličej, v aktuálních dílech ho odkrýváte. Proč ta změna?

Během mateřství jsem cítila, že se obličej extrémně proměňuje. Když tři dny nespíte, je to vidět právě na něm, ne na těle. Obličej se stal hlavním komunikátorem emocí. Na některých obrazech jsem vyloženě „strhaná“, jinde se cítím jako „hot mama“.

Kromě AVU jste studovala i právo v obchodních vztazích. Proč dvě vysoké školy najednou?

To byla podmínka mých rodičů. Byla to férová dohoda – budou mě živit na studiích v Praze, abych nemusela mít brigádu, ale budu mít druhou školu. Uplatnění absolventů AVU ve volném umění není moc dobré, takže tohle byla ideální kombinace pro případnou administrativní činnost v galerii nebo nějaké instituci.

Plánujete se právu někdy reálně věnovat?

Zatím mám to štěstí, že můžu být máma a umělkyně. Asi bych nemohla být výhradně na mateřské, do ateliéru prostě potřebuji chodit. Nikdy jsem si nemyslela, že je to až tak fyzická potřeba… A navíc z umění nejde vypadnout na tři roky, a pak se vrátit. Sběratelé by mohli mít pocit, že jste propadla mateřské roli – pořád je to stigma. Navíc se výstavy plánují dva roky dopředu. V momentě, kdy bych začala pracovat až po dvou letech, trvalo by další dva roky, než bych se dostala k pořádné výstavě. Otěhotněla jsem na konci studia, což je pro umělce kritická čára, která mnoho talentovaných lidí vymaže. Cítila jsem, že se musím vyhecovat, abych nezapadla.

Ovšem obrovskou výhodu mám v tom, že manžel má stabilní práci se stabilním platem. To, že nejsem chlap, který by musel živit rodinu jen z umění, je moje velká konkurenční výhoda.

Výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

Když jsem se dívala na dokument Zkouška umění, kde mimochodem účinkovali i vaši učitelé Marek Meduna a Petr Dub, zaujalo mě, jak v podstatě téměř všichni, co se na AVU hlásili, tvrdili, že skrze umění chtějí promlouvat hlavně o své zkušenosti a pocitech. A pánové Meduna a Dub se jich ptali, zda to skutečně stačí. Pro vás to stačí?

Asi to jinak neumím. Ráda bych řešila celospolečenská témata a „zachraňovala svět“, ale nefunguje mi to. Nikdo by mi nevěřil, že to myslím vážně. Bylo by příjemnější nemuset obhajovat své niterní věci, ale neumím to. Takže mi to asi stačí.

Věnovala jste se i modelingu, tam jde taky hodně o tělesnost. V čem se ten obraz těla, který se v modelingu vytváří, liší od obrazu těl v umění? A dala vám ta zkušenost něco i pro vaši uměleckou dráhu?

Zkusila jsem si to a zjistila, že to dělat nechci. Kdyby se mi tehdy dařilo víc hubnout, možná bych se dostala i do zahraničí, ale tenkrát to bylo hodně ostré, hledali prvoplánově štíhlé holky. Člověk si tam zvykne na kritiku, která míří na ty nejniternější bolístky, takže jsem teď v některých momentech obrněnější.

Tvorba Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

Změnil se váš ideál krásy od té doby?

Dnes je pro mě ideál krásy spojený i se zdravím. Říkám si, že kdybych se na to v pubertě dívala jinak, nemusela bych teď řešit zdravotní problémy. V pubertě se člověk nechá strhnout tím, co je cool. U nás na gymplu jely modelky Victoria’s Secret a tutoriály, jak vypadat jako ony. S holkami jsme se předháněly, která toho za den snědla míň. Přitom jsme byly chytré holky, dnes úspěšné ženy, ale tehdy nás to úplně semlelo.

V dřívějších rozhovorech jste svou tvorbu přirovnávala k OnlyFans. Pořád se s tím ztotožňujete?

Už moc ne. V minulosti mi to srovnání přišlo zábavné, ale nebylo úplně šťastné. Koncept, že pracuji sama se sebou, nějak se prezentuji a někdo si ten obraz může koupit, tam zjednodušeně je stále, ale doufám, že mé poslední práce jsou mentálně dál, než je směnný obchod. Moje vnitřní ambice se posunula ke komplikovanějším tématům. Skrze autoportréty chci rozkrývat například poruchy příjmu potravy po porodu. V galerii tak bude i přednáška s psycholožkou Markétou Holátkovou, která těmto věcem dodá odborný background (přednáška se uskuteční 3. června od 18:00, pozn. red.). Těší mě, že už to není jen o mně.

Tvorba Lucie Rosické, foto: Trafo Gallery

Uživíte se uměním?

Kdybych si musela najít jinou práci a umění mít jen jako koníček, mrzelo by mě, že mu nemůžu dát tolik času. Ale český trh je malý rybníček – v jeden moment nasytíte ty, kteří o vaše díla stojí, a už není kam růst. Zahraničí vnímám jako nezbytný krok k profesnímu posunu, abych nezabředla a nezačala dělat obrazy, které se prodávají „jako Baťa cvičky“. Velkou motivací je pro mě úspěch Kláry Hosnedlové, která to konečně prorazila. Je to hezký signál pro všechny ostatní.

Doposud v Česku žila spousta umělců v přesvědčení, že když někomu pomůžou, tak si tím ukrojí ze svého pomyslného koláče úspěchu. Ale tak to není. Když scéna jako taková bude růst a nejmladší umělci ji nebudou muset budovat od nuly, mnohem rychleji se všichni dokážeme dostat na další úroveň. Takže i já doporučuji kurátorům své kolegy, nebo si šetřím peníze, abych na klauzurách podpořila studenty koupí jejich díla, protože vím, jak zásadní ta částka pro ně může být.