Seriálová dávka: Třetí sezóna Euforie leckoho uráží. Kromě provokací už nemá co vyprávět
Hrdinové seriálu HBO Max o kalifornských středoškolácích ve třetí sezóně zestárli, jinak však neprošli žádnou výraznou proměnou. Jako by ustrnuli v těch horších podobách, v jakých jsme je poznali už na začátku série. Z Euforie se tak stal horor o tom, jak to dopadá, když vrcholem vašeho života byla střední škola.
Série Euforie pomohla v roce 2019 prodloužit období, kdy se na poli televizních seriálů a streamovacích služeb neustále dělo něco nového a zajímavého. HBO, která v té době měla pověst producenta těch nejlepších seriálů, se v desátých letech konečně začala zajímat i o ženské publikum: vyrobila Sedmilhářky nebo Ostré předměty, a než dekáda skončila, stihla vydat i Euforii, seriál o mladých lidech z generace Z.
HBO chtěla dostát pověsti provokativní značky, a tak šla opačnou cestou než norská veřejnoprávní televize, která vyrobila jiný tehdejší hit pro mladé – SKAM. Norský seriál byl realistický, založený na výpovědích studentů konkrétní střední školy. HBO pro svůj seriál naopak angažovala režiséra Sama Levinsona, jenž si libuje ve stylizované opulenci. Ten seriál napsal a z větší části také natočil. Syn slavného filmaře Barryho Levinsona, režiséra Rain Mana nebo Vrtěti psem, už ve snímku Assasination Nation ukázal, že umí pracovat s mladými herečkami a herci, americkými symboly a ukočírovat i docela divokou jízdu. Jeho Euforie tak nebyla běžným seriálem ze střední. Vetkl do ní naléhavou osobní linku zkušenosti se závislostí, silnou satirickou vrstvu i působivou vizuální koncepci. A získal si nejenom mladé publikum. Na Euforii se dívali všichni, z obsazených herců a hereček se staly globální hvězdy a Zendaya, herečka a zpěvačka známá už coby dítě z Disney Channel, získala za hlavní roli Rue cenu Emmy.
Trailer k třetí řadě série, zdroj: YouTube Mezi emancipací a prodáváním sebe sama
„Narodila jsem se tři dny po 9. září. Moji rodiče se v porodnici osmačtyřicet hodin dívali na to, jak padají dvě věže. A pak to přišlo. Úplně bez varování. Vyrůstání na předměstí mezi americkou střední třídou,“ vyprávěla Zendaya nevzrušeným tónem v roli Rue, jíž v dětství diagnostikovali několik duševních poruch. Její touha utlumit mozek splašený kvůli obsesivně-kompulzivní poruše a dalším diagnózám a necítit chvíli nic nejspíš rezonovala s mnohými z nás. Netřeba mít přitom tutéž zkušenost, jako hlavní postava seriálu, zahlcení informacemi a pocity zažívá každý, kdo má chytrý telefon a sleduje dění ve světě. Kromě toho se Sam Levinson rozhodl vyprávět o tom, jaké je vyrůstat v patriarchátu, který z mladých dívek dělá sexuální symboly. Odmala je zvyká na to, že tělo je možné prodávat a ponižovat sám sebe je normální.
Zvolené téma dokázal Levinson tu a tam zpracovat pro mnohé objevně – i starší generace mohly například pochopit, proč si jejich potomci běžně posílají fotky svých nahých částí těl. Postavy seriálu přitom nebyly jen nositelkami tezí, měly svůj vnitřní život. S pobavením jsme sledovali Cassie (Sydney Sweeney), která byla se svým atraktivním vzhledem tak trochu americkým klišé, Levinson ji ale dokázal představit jako někoho, komu můžeme rozumět. Překvapivá byla postava Kat, jež se rozhodla emancipovat skrze své tělo, později ale její představitelka Barbie Ferreira ze seriálu odešla, protože se její charakter přestal vyvíjet. Maddy ztvárněná Alexou Demmie byla verzí středoškolské „mean girl“, díky rekapitulaci jejího dosavadního života jsme jí ale dokázali pochopit. I trans postava modelky a herečky Hunter Schaefer se pokoušela svou identitu posílit nabízením svého těla. Levinson vsadil na převyprávění tak zvaných backstories v úvodu každé epizody, což se díky svižným montážím ukázalo jako dost chytlavý způsob vyprávění.
Po celé dvě sezóny dokázal autor seriálu vzbuzovat (a opět zahánět) podezření, že tenkou hranici mezi vědomou emancipací a mimoděk nastávající komodifikací těla jen vytěžuje. Euforie fascinovala také schopností nechat nás nacítit se na její postavy a neztratit se ve vší stylizaci a intenzitě. Vizuální styl seriálu i prolínání děje na střední škole s tarantinovskou gangsterskou linkou byly extrémně působivé a postavy byly natolik silné, že dvě sezóny seriálu utáhly. Absolutní trefou do černého bylo obsazení seriálu. Vedle všestranné Zendayi, která dostala prostor ukazovat nejintimnější polohy i svůj komediální talent, seriál udělal hvězdu ze Sydney Sweeney, Jacoba Elordiho, který hrál agresivního macho šikanéra Natea, i Hunter Schaefer, představitelky Jules. Dvěma konverzačními epizodami vzniklými za covidu, v nichž Levinson vizuálně tolik neexhiboval a věnoval se především dialogům, definitivně stvrdil pověst originálního tvůrce, který má co říct. Až ve třetí sezóně mu došla řeč.
Peklo zvané dospělost
Když se setkáváme s Rue, Natem, Cassie a ostatními pět let po střední, jako by to pořád byli ti samí lidé zaseklí ve svých nejhorších vzorcích chování. Zároveň z nich ale tak trochu vymizelo vnitřní napětí, které je charakterizovalo dříve. Z Cassie, jež dřív měla i jiné cíle, je už jen naivka ponižující sebe sama, Maddy charakterizuje bezduchý cynismus, sjetá Zendaya nás utvrzuje v tom, že se má skvěle, i když dělá pomocnou sílu ve striptýzovém klubu, a Nate je nejdémoničtější developer v Kalifornii. „Každých patnáct minut umře jeden boomer,“ snaží se v obchodním partnerovi vzbudit dojem, že výstavba senior center je lukrativní byznys. „Bože, jak mi chybí střední,“ vysloví v jednu chvíli Zendaya v roli Rue a leckterý divák může mít spolu s ní pocit, že střední škola byla pro tyto postavy posledním obdobím života, kdy ještě zažívaly něco opravdového.
Kreativní bezradnost, kterou třetí sezóna do určité míry prozrazuje (kamera a celkový vzhled jsou však opět maximálně působivé), vlastně není překvapivá. Kromě odchodů Barbie Ferreiry a početných zpráv o tom, že na place Euforie a kolem něj se odehrály výměny názorů mezi herci, herečkami a tvůrcem, seriál poznamenala i hollywoodská stávka. A také fakt, že se Zendaye i několika dalším po první sezóně naplnily diáře. Později jsme se mohli dočíst o tom, jak HBO vracelo Levisonovi k přepracování verze scénáře, v nichž byla Rue soukromým očkem, nebo surogátní matkou.
Tou nejhorší zprávou ale byla kvalita Levinsonova druhého seriálu The Idol, který jsme mohli poprvé sledovat v roce 2023. Přestože měl showrunner série k dispozici skvělé herce a publikum lákala přítomnost popové hvězdy Weekenda, ukázalo se, že režisérova fascinace postavami, které touží nechat se ponižovat, může dát vzniknout i něčemu prudce povrchnímu a nezajímavému. Třetí sezóna Euforie se nakonec sérii The Idol bohužel skutečně podobá. Tak jako příběh známé zpěvačky je teď i Euforie pouze zpodobněním americké mašinérie redukující ženy a transženy na objekty, které lze prodávat. Problém nespočívá ve výběru tématu, ale v tom, že autor už s žádným jiným nepracuje, a přistupuje k němu přitom stále povrchněji. Po prvních čtyřech dílech třetí řady se zdá, že už dokáže všelijak zpodobňovat jen danou tezi.
Zamrzlé grimasy
Přes všechnu svou cyničnost byla Euforie dříve silná právě proto, že satirický, odměřený tón své vypravěčky dokázala kombinovat se schopností napojit se na intenzivní pocity náctiletých postav. Rue zažívala drogové relapsy, rozpad osobnosti a propady do temnot, přesto všechno se také dokázala zamilovat. Její láska Jules byla srdcem seriálu – nejen díky své křehkosti, ale i proto, že seriál v minulosti věnoval prostor jejímu prožívání trans identity. I některé vedlejší postavy rozvíjela romantická linka, seriál se ochotně vztahoval i k přátelství a jeho proměnám. Levinson se dokázal díky promyšlenému způsobu snímání, vypiplaným natáčecím setům postaveným ve studiích, prací se svícením, střihem i hudbou dopracovat k emocionálnímu realismu, který byl intenzivní pro publika různého věku. Euforii nakonec generace rodičů nesledovala proto, aby u ní přemýšleli, jak žijí jejich děti, ale jednoduše proto, že jim dovolila se vrátit znovu do doby, kdy jim bylo -náct.
I přes neustále naznačovaný marasmus seriál akcentoval momenty, kdy jeho postavy snily a žily svými nadějemi. Přestože většinou souvisely s tím, že své životy odejdou žít někam jinam. Když Zendaya v noci projížděla americkým maloměstem domů na kole se třpytkami na tváři a pocitem, že nepříjemný pocit zahlcení protnul proud světla, jako bychom jeli spolu s ní. Takové momenty ale ve třetí sezóně úplně chybí.
Plakát k třetí řadě série, zdroj: HBO Max
Nemá cenu se pohoršovat nad tím, jak Levinson vytěžuje téma ženské identity a sexuality. Je autorem, který je extrémně kritický k tomu, co zobrazuje. Problém je v tom, že ve třetí sezóně už nedělá nic jiného a je při tom stále očekávatelnější. Jako by své postavy dokázal rozvíjet jen v jakémsi retro gardu. Ve chvílích, kdy odhaloval momenty a indicie z jejich minulosti a ukazoval nám, kým jeho charaktery jsou a proč, byl seriál nejsilnější. Už v závěru druhé série si pak vypomáhal reflexivní linkou, v níž jedna z postav o všech ostatních připravila divadelní hru. Tu dokázal překvapivě funkčně prolínat s drogovou gangsterkou tvořící druhou hlavní linii. Dvojka vygradovala skvěle. Po konci druhé sezóny však postavy zamrzly v neměnných grimasách.
Těžko říct, jestli má režisér ještě nějaká esa v rukávu, po čtyřech dílech se ale zdá, že ten nejvyšší vrchol parta z kalifornské střední zažila někdy kolem maturity a teď už budeme do konce sezony jen sledovat slavné herce a herečky ve stále se opakujících konstelacích. Euforie rozhodně obohatila pole prestižních seriálů čímsi originálním, nyní už však jen recykluje sama sebe.
