Kniha pro děti, která rozšiřuje obzory i dospělým

„Filozofující herečka“ Anna Luňáková (* 1993), která se po studiu filozofie na FF UK a autorského divadla na DAMU zaměřila jako doktorandka na francouzskou literaturu, vstoupila na tuzemskou literární scénu poměrně nedávno, o to však razantněji. Během tří let stihla debutovat jako prozaička (Tři!, 2020) i básnířka (Jen ztratím jméno, 2021) a coby editorka je podepsána pod básnickou antologií Pandezie (2021), do níž vybrala texty reflektující pandemii covidu-19.

Obálky se nelekejte…

Její nová kniha Atlas babiček vyšla v malém nakladatelství Viriditas, založeném ve Stříbrné Skalici předloni mladým básníkem, dvacátníkem Matějem Senftem. Jedná se o čtvrtý titul této značky – a první určený dětem. Stejně jako ty předešlé, i tento je vypraven s nadstandardní pečlivostí, postesknout si lze jen nad absencí životopisného medailonku, a to jak spisovatelčina, tak ilustrátorky Alžběty (alias Bety) Suchanové (* 1993). Ta svými četnými celostránkovými ilustracemi vtiskla knize příhodnou snovou atmosféru, byť volba použitých barev (poměrně agresivní kombinace černé, bílé a červené) se může jevit odvážnou a budit dojem, že je dílo určené o něco starším čtenářům, než uvádí nakladatel (tedy od devíti let).

Na druhou stranu: otrlost dnešních dětí neradno podceňovat! Ostatně na stejnou věkovou kategorii cílí vloni česky vydaná kniha Švédky Kristiny Sigunsdotterové Tajemství Humly Hanssonové, opatřená o poznání drsnějšími černobílými ilustracemi Ester Erikssonové. Titulní Humla je v anotaci příznačně popisována jako emoverze Pipi Dlouhé punčochy „pro mládež, která v našem turbulentním světě roste rychleji než bambus“.

…na babičky nehleďte

Hlavní hrdinkou Atlasu babiček, příběhu vyprávěného v er-formě, je zvídavá Tonička, obdařená bohatou imaginací a žijící jen se svou babičkou, která jí k desátým narozeninám daruje tajemné klubko z červené příze určené ke zvláštnímu druhu cestování. Vyzve vnučku, aby se s jeho pomocí vydala do minulosti a poznala některé své (prapra-)babičky. Dívka se následně rozhodne vést o svých „cestách“ deník, který pak chce babičce nadělit pod stromeček.

Samotný mechanismus cestování časem není v podání Anny Luňákové složitý (stačí mít klubko u sebe a nechat se překvapit) a obdobně jednoduchý je i půdorys vyprávění, v němž se toho – pomineme-li zmíněné „cestování“ – vlastně mnoho neděje. Poněkud zarážející je, že čtenáři se nedozvědí, proč hrdinka žije pouze se svou babičkou a co se stalo s jejími rodiči. Realistická rovina příběhu tak bohužel působí jako pouhá kulisa, do níž byly zasazeny jednotlivé fantaskní mikropříběhy. Ostatně ani s těmi proklamovanými babičkami to tak docela nesedí – nejenže ve většině případů hrají vedlejší roli, coby dobové svědkyně vybraných ženských osobností (jejich služky, uklízečky a podobně), o něž tu jde především. A nejedna dotyčná epizoda se bez babiček obejde docela.

„Kolik babiček potřebujeme, aby byly stvořeny dějiny?“ ptá se spisovatelka Anna Luňáková, repro: Viriditas

Objevná galerie žen

O to pečlivěji vybrané a poutavěji vykreslené jsou pojednávané historické postavy, popřípadě situace, v nichž je malá cestovatelka časem zastihuje (kupříkladu během důležité schůzky či při práci na stěžejním díle). Mezi těmito výjimečnými ženami z různých koutů světa najdeme spisovatelky, astronomky, filozofky, alchymistky, cestovatelku, průkopnici gastronomie. Sestava je to pestrá a zajímavá; trochu překvapivé je autorčino rozhodnutí nejít při jejich objevování proti proudu času souvisle.

Tím spíše je důležitá závěrečná část. Tvoří ji onen titulní Atlas babiček, jež – přísně fakticky vzato – „předkyněmi“ Toničky nejsou, neboť, jak čteme, „slovo babička bude mít zkrátka mnohem širší význam“. V podstatě běží o stručný slovník obsahující medailonky všech žen, s nimiž se hrdinka na svých „cestách“ setkala. I tady je sice zachováno pořadí, v němž se aktérky objevovaly ve vyprávění, ale prostřednictvím uváděné datace si je čtenář může seřadit i podle historických epoch, které ty ženy reprezentují – zastoupen je tu raný i vrcholný novověk, všechny etapy středověku i starověk.

Atlas babiček ovšem nenabízí jen cenné lekce z historie, nýbrž i množství rad či postřehů adresovaných dnešnímu, zejména tedy dětskému čtenáři. Tak třeba po setkání se spisovatelkou Christine de Pisan, která je zmatena tím, že Tonička nazývá její dobu středověkem (s tímto pojmem ovšem přišla až renesance), si hrdinka klade otázku, jak asi jednou bude označováno námi prožívané období. Léčitelka Katharina Kepler (matka Johannese Keplera), která si prošla jedním z čarodějnických procesů, zase dívce beze stopy zahořklosti vysvětluje, že „láska k vědomostem, ač se pro ně někdy musí trpět, je víc než pomluvy a tmářství“. A od spisovatelky a umělecké kritičky Rachilde, přezdívané „Mademoiselle Baudelaire“, se jí dostane ponaučení, že se musí naučit mít ráda sebe samu takovou, jaká je.

Kniha Anny Luňákové (a Bety Suchanové) tak nakonec (nejen) dětem spíše rozšiřuje obzory, než aby uchvacovala samotným vyprávěním – příběh tu v porovnání s portréty vybraných osobností sehrává vedlejší úlohu, slouží hlavně k jejich propojení a zpřístupnění cílové čtenářské skupině. Právě kvůli zajímavosti výběru i neotřelosti prezentace historických postav si Atlas babiček zasluhuje pozornost a do jisté míry může také posloužit coby pandán k podobně koncipované knize Hrdinky (2020), představující pro změnu příběhy významných českých žen.

Autor je literární publicista a kritik.

Obálka knihy, repro: Viriditas