Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Anna Luňáková

Jakkoli anotace svazku Jen ztratím jméno autorku spojuje se surrealismem, nejedná se tu o volné asociování, ale ani o básnické vyprávění – na to je „příběh“ příliš fragmentarizovaný, neopisuje standardní narativní oblouky a čtenář si jej ani sestavit zřejmě nemá.

Na druhou stranu je to text doslova neúnavný, teče se stále stejnou silou kupředu, jako by neměl mít konec, jako bychom se neměli dočkat jakéhosi vyvrcholení ani dojít ke kýžené katarzi. Místo výšlapu od paty kopce na jeho vrch a následném sestupu dolů se čtenář rovnou ocitá někde ve výšinách a musí se rychle zorientovat, nebo se tou řekou nechat unášet jako kus dřeva, které kdysi bylo stromem.

Kdopak to mluví?

Výrazná metaforika této sbírky stojí v opozici k racionalitě, která má v knize stejný prostor. Souboj mezi nimi probíhá poměrně explozivně a nemá vítěze, oba póly jsou spíše bez preferencí považovány a na scénu přicházejí vybaveny stejnými silnými zbraněmi a ve stejně nablýskané zbroji. „šupletem třepe neposlaný dopis/ a nebělený vztek zachrčel v prádle“, vyrukuje básnířka; „dokonale logické je oxymorón“, kontruje formalizovaná myšlenka.

Mluví tu „utržená hlava růže“, „zkrocené tělo“ i „zaprášený dávný obraz dětství“ – a především v první části první skladby hovoří muž, obracející se k ženě, s níž nemůže být; oba obklopeni tím, co se tu skloňuje tak často: „strašlivá hrůzná do masa se kryjící samota“. Jsme s ním kdesi v Portugalsku, na místě, kde se do morku kostí zařezává opuštěnost a volání po blízkosti nelze zaslechnout. Láska je nedostupná, prožívaná jednotlivě. O to zoufalejší, úpornější a halasnější je vnitřní hlas, který tuto poezii rozeznívá. Ovšem: docela dobře je možné také to, že tu hovoří mužská část ženské bytosti.

Mluvčí nás ale velmi přesně orientuje časově: její či jeho dvacátá léta se mísí s dvacátými léty 21. století („dnes vstupujeme do dvacátých let“; „dvacátá léta mého života jsou bílý pes s hrdlem v čelistech“), ale je přijatelné počítat i s tím, že jsou tu rovněž evokována dvacátá léta minulého století, kdy světem lomcovaly největší mozky století, kdy fungovalo poněkud jiné uspořádání společnosti.

Touha provalovaná, touha potlačovaná

Některé verše jako by zde tíhly k aforistické sentenčnosti, současně se snahou po postižení obecně platného či univerzálního, včetně fenoménů „smrti“, „života“, „dobra“ a „zla“: „jsou věci které nemůžeš pro tělo obejít“; „na světě bylo vždy víc párů bot než lidí/ přesto si je řada z nás nebude moci dovolit“; „rození je čerstvě napadaný sníh na zapadlé asfaltce“; „zlo spočívá vždy jen v odmítnutí/ v neprostupnosti vůle/propojovat celky bez jeho přispění“; „život má stranou lásku na stáří“. Za využití řeči obecných fakt se tu však hovoří o soukromém, osobním, intimním: o rodině (otec přichází na návštěvu), lásce omezené na přátelství („nemůžeme být spolu to je fakt/ jenže my už jsme spolu podívej“) a o dětství či minulosti. Zejména pronikavé jsou právě tyto momenty „prohlédnutí“ principů něžné blízkosti („vidět tě řídit“; „existuje soustředná kružnice se středem v bodě Ty/o poloměru pracovního dne“). Touha jako by byla stále někým potlačována a umlčována, jenže tělo se neodbytně hlásilo o slovo: „stroj strojů lidské tělo/příliš odsunuté z dosahu touhy“ baží po doteku, ale zbývají mu jen vlastní prsty.

O slovo se nepřestajně hlásí obrazy, senzualita: „A milenci vědí že kočka mívá pod kožíškem jiskry/ o které lze zažehnout les předpokladů/ale i městský park ve své bezútěšnosti“.

Hlavním tokem textu provází kurzívou vysázený neodbytný komentátor, druhý hlas, alter ego mluvčího-vypravěčky, sekundární já, které je přímočaré a objektivní, čtenář jeho slova při tichém čtení vyslovuje jakoby šeptem: „klid objednávej skrz neuronální spojení to je obchodník/ vyrovnávej fetkám střední ucho obchodník s pokorou/ buď jako žízeň jako hlad který vyměňuje/ taková jsou tady pravidla čas za intenzitu“. Jinde ovšem slouží kurzíva jiným účelům, například prostému zdůraznění: „že film kde hrdina neví jaký/ použít příbor/ tvoří esenci digitálního pravěku/ ve kterém se právě nacházím“.

Unikat i cizelovat

Poezie Anny Luňákové v její prvotině stojí na kontrastu mezi sugerovaně surreálným, to jest nevolně asociačním tokem, a metaforikou raciem k přesnosti usměrňovaných obrazů, které netěží ze spontaneity a nekontrolovanosti, jež by sugerovala nebo jen evokovala lyrickou atmosféru či mlhavé pocity, nýbrž z rozvahy a snahy o preciznost vyjádření o chodu takových rozvah. Nikoli tedy svobodomyslné a lehkonohé zachycování nezachytitelného, ale mnohem spíše úsilí po koncizním formulování, po rigorózní, dokonale vystihující verbalizaci pozorovaného a promyšleného – více tedy výkon nekompromisního intelektu než neřízeného uměleckého vzepětí.

Snad je možné v tom spatřovat Luňákové filozofické školení, ale mnohem spíše půjde o její přirozený naturel. Třebaže tedy „mluvím o zkušenosti která nás staví do protikladu/ k jakékoliv filozofii/vycházející bezprostředně z cogito“, a jakkoli „dnes už jen ořechy připomínají mozky“, je právě svár mezi rozumem a uměleckou zkušeností, mezi potřebou uniknout chladnému jazyku a cizelovat jej („tak by slovo přece obstálo/v duelu s doteky“) tím, co vytváří napětí v této dvojpoemě. Dostane-li bezejmenná mluvčí na konci souboru své „druhé jméno“, může toto jméno znít jakkoli, třeba Helena.

Anna Luňáková: Jen ztratím jméno. Malvern; Praha 2020 (fakticky vyšlo 2021), 128 stran, doporučená cena 220 korun.

Anna Luňáková, foto: Tomáš Vodňanský – Český rozhlas

Anna Luňáková (*1993) vystudovala filozofii na FF UK v Praze a obor herectví se zaměřením na autorskou tvorbu a pedagogiku DAMU. Je doktorandkou Ústavu románských studií FF UK. Její psaní bylo oceněno prvním místem v kategorii próza v soutěži Hořovice Václava Hraběte, poezie nominací v literární soutěži Františka Halase, drama v rámci Studentské Thálie. Jako režisérka se věnuje tvorbě autorských představení, spoluzaložila spolek HERONS VECTOR (projekt Odposlech, 2020) a otevřenou platformu Nothing Is a Problem Here (pořádající happeningy, performance či kabarety). Příležitostně vystupuje s básníkem a prozaikem Ondřejem Maclem. Moderuje ArtCafé, pořad ČRo – Vltava. Úvahy a eseje publikuje časopisecky, překládá z francouzštiny a portugalštiny. Vloni knižně publikovala prózu Tři!, počátkem letošního roku básnickou prvotinu Jen ztratím jméno.

Obálka sbírky je dílem studia Lacerta, repro: Malvern

Postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubrik. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.